Nemesis

vegetaci, tak to znamena, ze zadneho terraformovani nebylo zapotrebi a Rotorane se na ni mohli nastehovat rovnou, nic vic.“

„Ja nevim,“ rekla Blankowitzova. „Mela bych si asi myslet, ze je naprosto nemozne, aby vegetace vyvijejici se na jine planete mohla slouzit lidem za zdroj potravy. Pochybuji, ze by ji lide mohli ztravit, nebo si na ni zvyknout, kdyz by ji prece jen ztravili. Pravdepodobnost, ze by byla pro ne jedovata, je jiste velmi vysoka. A pokud tam existuje rostlinstvo, musi tam existovat i zivocisstvo, a dusledky tohoto faktu si uz vubec nedokazeme predstavit.“

„Presto,“ nedal se Fisher, „je stale mozne, ze Rotorane ohradili kus pudy, odstranili z nej domorody zivot a zasadili semena vlastnich rostlin. Mam za to, ze takto implantovane rostlinstvo by se lety postupne rozsirilo.“

„Jeden dohad vedle druheho,“ zabrucela Wendelova.

„V kazdem pripade,“ zakoncil Fisher, „je zcela zbytecne sedet a vymyslet si nejruznejsi scenare, kdyz nejlogictejsi vec, ktera se nam nabizi, je planetu co nejpodrobneji prozkoumat — a to z co nejmensi mozne vzdalenosti. Treba i z jejiho povrchu — jestli je to proveditelne.“

Wu s prekvapivym durazem prikyvl: „Naprosto s vami souhlasim.“

Blankowitzova rekla:

„Ja jsem biofyzik, a jestli je na teto planete nejaky zivot, potom bez ohledu na to, co dalsiho na ni muzeme najit, ji musime prozkoumat.“

Wendelova se podivala z jednoho na druheho a se slabym rumencem ve tvari rekla:

„Asi nam nic jineho nezbyva.“

84

„Cim vic se priblizujeme,“ rekla Tessa Wendelova, „a cim vic informaci shromazdujeme, tim je to vsechno stale vic a vic zmatenejsi. Muze snad nekdo pochybovat o tom, ze se jedna o mrtvy svet? Na nocni strane zadna svetla; zadne znamky po vegetaci ani zadne jine forme zivota.“

„Zadne zjevne znamky,“ opravil ji nevzrusene Wu. „Ale neco kyslik ve vzduchu udrzovat musi. Nejsem chemik a tak me nenapada zadny chemicky proces, kterym by se to dalo vysvetlit. Vas ano?“

Necekal na odpoved. „Abych rekl pravdu,“ pokracoval, „vazne pochybuji, ze by chemik dokazal prijit s nejakym chemickym vysvetlenim. Kdyz je tam kyslik, musi to byt biologicky proces, ktery ho produkuje. Nic jineho proste nezname.“

Wendelova rekla: „Takto ale usuzujeme na zaklade nasi zkusenosti s jedinou, kyslik obsahujici atmosferou, kterou zname — pozemskou. Jednoho dne se nam mozna vysmeji. Muze se ukazat, ze galaxie se primo hemzi kyslikovymi atmosferami, ktere nemaji s pritomnosti zivota nic spolecneho, a my budeme na seznamu figurovat jako ti, co se vyvinuli, navzdory zakonitostem vesmiru, na planete, ktera se jaksi vymkla prirode a ma biologicky zdroj kysliku.“

„Ne,“ ozval se nasupene Jarlow. „Tak snadno se z toho ne-vyzujete, kapitanko. Muzete si malovat scenare jake chcete, ale nemuzete cekat, ze se kvuli vam najednou zmeni zakony prirody. Jestli chcete atmosferu s nebiologickym zdrojem kysliku, musite nejdriv predlozit mechanismus tohoto zdroje.“

„Ale vzdyt ve svetle odrazenem od planety neni ani stopy po chlorofylu.“

„A proc by melo byt?“ namitl Jarlow. „Je prece pravdepodobne, ze pod selektivnim svetlem rudeho trpaslika se na planete vyvinuly ponekud odlisne molekuly. Chcete slyset, jaka je moje hypoteza?“

„Prosim,“ sykla Wendelova. „Pripada mi, ze nic jineho nemate.“

„Tak poslouchejte. Co doopravdy vime je, ze pevniny planety se zdaji byt zcela zbaveny zivota. To ale nic neznamena. Do doby pred ctyrmisty miliony let byly pozemske pevniny podobne sterilni a planeta mela presto kyslikovou atmosferu a prekypovala zivotem.“

„Morskym zivotem.“

„Ano, kapitanko. Na morskem zivote neni nic spatneho. A ten by zahrnoval rasy nebo jejich ekvivalenty — jine mikroskopicke rostliny, ktere by dokonale prevzaly funkci tovaren na kyslik. Morske rasy na Zemi produkuji osmdesat procent kysliku, ktery se kazdorocne dostane do atmosfery. Nevysvetluje se tim vse? Vysvetluje to kyslikovou atmosferu a take zdanlivou nezivost pevnin. Rovnez to znamena, ze kdyz pristaneme na sterilni sousi planety, budeme ji moci bezpecne prozkoumat a pomoci techniky, kterou disponujeme, probadat more. Podrobnejsi pruzkum ponechame pozdejsi expedici, ktera bude lepe vybavena.“

„To ano, jenze lide jsou suchozemsti zivocichove. Pokud Rotor teto soustavy dosahl, tak se jiste pokusili sous kolonizovat a po takove kolonizaci neni nikde ani naznak. Je opravdu nutne, abychom tento svet dale zkoumali?“ zeptala se Wendelova.

„Jisteze,“ odpovedel rychle Wu. „Nemuzeme se vratit s pouhymi dedukcemi. Potrebujeme fakta, dukazy. Muzeme navic narazit na nejake prekvapeni.“

„Vy snad nejake ocekavate?“ zeptala se ho zlostne Wendelova.

„Na tom nezalezi, jestli nejake ocekavam ci nikoli. Muzeme se snad vratit na Zemi a rict jim — aniz bychom se o tom presvedcili — ze vime urcite, ze nas tam zadna prekvapeni neocekavaji? To by nebylo moc chytre.“

„Rekla bych,“ podotkla Wendelova, „ze jste skoro az obdivuhodnym zpusobem zmenil svuj nazor. Nebyl jste to snad vy, kdo se chtel vratit, aniz bychom se k Sousedni hvezde vubec priblizili?“

„Pokud si vzpominam,“ odsekl Wu, „zmenil jsem nazor za sebe. V kazdem pripade, vzhledem k okolnostem, je pruzkum nevyhnutelny. Ja chapu, kapitanko, ze ve hre je i jiste pokuseni chopit se prilezitosti navstivit par dalsich hvezdnych systemu. Ovsem ted, kdyz mame pred sebou obyvatelny svet, se musime vratit na Zemi s maximalnim mnozstvim informaci, ktere mohou byt pro nasi planetu, v tom nejpraktictejsim slova smyslu, nesrovnatelne dulezitejsi nez jakekoli mnozstvi informaci katalogoveho typu o nejblizsich hvezdach. Krome toho“ — s temer prekvapenym vyrazem ve tvari ukazal na pruhled — „ja osobne si ten svet chci prohlednout zblizka. Mam takove tuseni, ze to bude naprosto bezpecne.“

„Tak tuseni?“ opacila Wendelova ustepacne.

„Je snad zakazane mit tuseni, kapitanko?“

Merry Blankowitzova promluvila zastrenym hlasem: „Ja mam take jedno tuseni, ktere mi dela starosti, kapitanko.“

Wendelova na mladou zenu prekvapene pohledla. „To si stezujete, Blankowitzova?“

„To ne. kapitanko. Jen jsem velmi znepokojena.“

„Proc?“

„Zkousela jsem endecko.“

„Neuronovy detektor? Na pusty svet? K cemu?“

Blankowitzova odvetila: „Protoze kvuli tomu tu jsem. Protoze je to moje prace.“

„A vysledky jsou negativni,“ doplnila ji Wendelova. „Je mi lito, ale kdyz navstivime jine hvezdne systemy, naskytne se vam dalsi prilezitost.“

„To je prave to, kapitanko. Vysledky nejsou negativni. Zachytila jsem pritomnost inteligence a proto jsem znepokojena. Je to nesmysl, jenze ja nemam poneti, co tu nehraje.“

„Treba to nefunguje,“ nadhodil Jarlow. „Zarizeni je nove, nebylo by nic divneho, kdyby bylo nespolehlive.“

„Ale proc by nefungovalo? Ze by neuronovy detektor zachycoval nas? Nebo jen ukazuje nespravnou kladnou hodnotu? Vsechno jsem zkontrolovala. Cloneni je v naprostem poradku a kdyby to byla nespravna kladna hodnota, tak bych ji mela zachycovat i odjinud. Jenze, napriklad, od plynneho obra jsem zadne kladne odezvy nezachytila, ani od Sousedni hvezdy, a stejne tak ani od jinych nahodnych bodu ve vesmiru. Zato pokazde, kdyz ho zamirim na ten mesic, tak dostanu kladnou odezvu.“

„Chcete rict,“ zeptala se prekvapene Wendelova, „ze na svete, na kterem my nemuzeme zaznamenat znamky zivota, vy zaznamenavate inteligenci?“

„Je to velmi minimalni odezva, jen tak tak, ze se da zachytit.“

„A co Jarlowovo vysvetleni, kapitanko?“ ozval se Fisher. „Jestli zivot existuje v morich a my ho nemuzeme zaznamenat, protoze nam to voda nedovoli, stejne tak tam muze existovat i inteligentni zivot a prave ten mozna doktorka Blankowitzova zaznamenava.“