Nemesis

Wu souhlasil: „Fisher ma pravdu. Koneckoncu je nepravdepodobne, aby podmorsky zivot — jakkoli inteligentni — vyuzival technologii. Ohen v mori nerozdelate. Netechnicka civilizace nebude asi napadna, ale presto muze byt vyspela. A tvoru bez techniky, jakkoli inteligentnich, se neni proc bat, zvlaste kdyz nemohou opustit more a kdyz my zustaneme na sousi. Tim zajimavejsi to bude a tim nalehavejsi je potreba pruzkumu.“

„Chrlis to ze sebe tak rychle, ze clovek ani nestaci promluvit,“ rozezlene ho prerusila Blankowitzova. „Jsi totiz uplne vedle. Kdyby slo o inteligentni podmorsky zivot, zaznamenala bych pozitivni odezvu jen z oceanu. A ja ji zaznamenavam odevsad a to vicemene rovnomerne. Jak z mori, tak z pevniny. Vubec tomu nerozumim.“

„Z pevniny take?“ zeptala se s neskryvanou neduverou Wendelova. „Tak to musi byt nekde chyba.“

„Ale ja ji nejsem schopna najit,“ rekla Blankowitzova. „To me prave tak znepokojuje. Proste to nechapu.“ Potom, jakoby na omluvu, dodala: „Je velmi slaba, jiste, ale je tam.“

Fisher rekl: „Myslim, ze by se to dalo vysvetlit.“

Vsechny oci se k nemu okamzite obratily a on hned zaujal obranny postoj. „Mozna nejsem vedec,“ rekl, „ale to neznamena, ze nevidim neco, co samo bije do oci. V mori je inteligentni zivot, ale my ho nevidime, protoze ho skryva voda. V poradku, to mi dava smysl. Ale na pevnine je take inteligentni zivot. No a ten je take skryty. Pod zemi.“

„Pod zemi?“ vybuchl Jarlow. „Proc by mel byt pod zemi? Vzduch, teplota a vsechno ostatni, pokud to muzeme posoudit, je v poradku. Pred cim by se mel skryvat?“

„Pred svetlem, to je jedna vec,“ odsekl Fisher. „Mluvim o Rotoranech. Rekneme, ze planetu opravdu kolonizovali. Proc by meli chtit zustavat pod cervenym svetlem Sousedni hvezdy, svetlem, ve kterem by se rotorskemu rostlinstvu nedarilo a ve kterem by se sami citili sklicene? Pod zemi by mohli mit umele osvetleni a jak oni, tak rostliny by na tom byli lepe. Krome toho —“

Odmlcel se a Wendelova rekla: „Pokracuj. Co jeste?“

„Museli byste znat Rotorany. Ziji uvnitr sveho sveta. Jsou na to zvykli a povazuji to za normalni. Drzet se na povrchu by se jim nezdalo prirozene. Zakopali by se, to je jasne.“

Wendelova zauvazovala: „Takze chces rict, ze Blankowitzova neuronovym detektorem zaznamenava pritomnost lidskych bytosti pod povrchem planety.“

„Ano. Proc ne? To, ze neuronovy detektor zaznamenava jen slabou odezvu, je zpusobeno tloustkou zeminy mezi jejich pribytky a povrchem.“

Wendelova rekla: „Ale Blankowitzova zaznamenava vicemene stejnou odezvu jak na pevnine, tak na mori.“

„Po cele planete. Velmi rovnomerne,“ prisvedcila Blankowitzova.

„Dobre,“ rekl Fisher. „Tak domaci inteligence v morich a Rotorane na pevnine. Proc ne?“

„Pockat. Odezvu zaznamenavas vsude, ze?“ obratil se Jarlow na Blankowitzovou.

„Vsude. Zaregistrovala jsem sice nejake vykyvy, ale odezva je tak nepatrna, ze to nemohu tvrdit s jistotou. Ano, zda se, ze inteligentni zivot se nachazi po cele planete.“

Jarlow podotkl:

„V morich bych to chapal, ale na pevnine? Myslite si snad, ze Rotorane za trinact let, za pouhych trinact let dokazali vybudovat sit tunelu pod povrchem celeho sveta? Jedna nebo dve oblasti, ze kterych by prichazela odezva a zabiraly by nepatrnou cast povrchu planety, prosim — potom bych mozna uvazoval o moznosti, ze se tam nekde vrtaji Rotorane. Ale pod celym povrchem? Prosim vas! To vykladejte nekomu jinemu.“

Wu se zeptal, „Mam to chapat tak, Henry, ze nam naznacujes, ze neznama cizi inteligence je pod celym povrchem planety?“

„Napada vas snad jine vysvetleni, pokud tedy nechceme ten Merryin pristroj povazovat za uplny srot?“

„V tom pripade.“ rekla Wendelova, „si nejsem jista, jestli bude bezpecne tam pristavat a poustet se do pruzkumu. Neznama inteligence nemusi byt nutne pratelska, a Superluminal neni zarizeny k vedeni valky.“

Wu se nevzdaval:

„Ja myslim, ze to nemuzeme nechat jen tak plavat. Musime zjistit, jaky druh inteligentniho zivota se zde nachazi a jak by mohl zasahnout — pokud by vubec mohl zasahnout — do nasich pripadnych planu evakuace Zeme a prichodu sem.“

Blankowitzova upresnila: „Na jednom miste je odezva trosicku silnejsi nez vsude jinde. Ne moc. Mam ho zkusit znovu lokalizovat?“

„Do toho,“ povzbudila ji Wendelova. „Zkuste to. Muzeme podrobne prozkoumat jeho okoli a teprve pak se rozhodnout, zda sestoupit ci nikoli.“

Wu nasadil shovivavy usmev. „Jsem si jisty, ze nam tam absolutne nic nehrozi.“

Wendelova se tvarila nestastne.

85

Zvlastni na Saltadovi Leverettovi bylo to (podle Januse Pitta), ze se mu venku v prstenci asteroidu libilo. Jak se zdalo, existovali lide, kteri skutecne davali prednost samote, kteri milovali soukromi.

„Ne, ze bych nemel rad lidi,“ rekl by na to Leverett. „V holovizi si jich muzu uzit, kolik se mi zachce — mluvit s nimi, naslouchat jim, smat se s nimi. Muzu s nimi delat vsechno, jen si je nemuzu ohmatat a ocichat a to i tak nikdo nedela. Krome toho, mame v pasu asteroidu pet rozestavenych kolonii a ja muzu kteroukoli z nich kdykoli navstivit a dosyta se lidi nabazit, taky si je i ocichat, i kdyz nevim proc.“

A potom, kdyz se na Rotor — do „metropole“, jak ho tvrdosijne nazyval — opravdu dostal, neprestaval se rozhlizet na vsechny strany, jako kdyby cekal, ze se ho lide pokusi uslapat.

Dokonce i kresla si prohlizel s podezrenim a sedal si na nich takovym zvlastnim bocnim sesoupnutim, jako by doufal, ze tim vymaze auru, kterou na nem zanechala predchozi zadnice.

Janus Pitt ho mel vzdycky za idealniho uradujiciho komisare projektu Asteroid. Toto postaveni mu ve svem dusledku dalo volnou ruku ve vsem, co melo co cinit s vnejsim okrajem nemesijske soustavy. Nezahrnovalo to pouze rozestavene kolonie, ale i samotne Patraci jednotky.

Doobedvali v soukromi Pittovych pokoju, protoze Saltade by radeji hladovel, nez aby jedl v jidelne, do ktere mela pristup siroka verejnost (i kdyby tam byli jen oni dva a jedna osoba navic, kterou by neznal). Pitt byl vlastne prekvapeny uz tim, ze Leverett svolil, ze poobedva s nim.

Nedbale si ho prohlizel. Leverett byl tak hubeny a pusobil tak nedospelym a pritom pevnym dojmem, ze se zdalo, jako by ani nikdy nebyl mlady nebo ze by nekdy v budoucnosti zestarl. Oci mel blede modre, vlasy blede zlute.

Pitt rekl: „Kdy jsi byl naposled na Rotoru, Saltade?“

„Skoro pred dvema lety a beru to od tebe jako schvalnost, ze tim musim zase prochazet, Janusi.“

„Jak to, co jsem udelal? Ja te sem prece nevolal, ale kdyz uz jsi tady, stary priteli, tak bud vitan.“

„Vyjde to nastejno, jako kdybys me zavolal sam. Co ma znamenat zprava, kterou jsi nam zaslal a ktera rikala, ze si neprejes byt obtezovan malickostmi? Ze by ses uz dostaval do veku, kdy se citis tak 'veliky , ze te zajimaji jen 'velike veci?“

Pittuv usmev se pomalu vytracel. „Nevim, o cem mluvis, Saltade.“

„Dostal jsi od chlapcu zpravu, ze zachytili slaby zdroj radiace prichazejici zvenci. Nahlasili ti to a ty jsi poslal zpatky jednu z tvych skvelych replik o tom, ze si neprejes byt obtezovan.“

„Ach, to!“ (Pitt si vzpomnel. Tehdy ta chvilka sebelitosti a podrazdenosti. Proc by nemohl byt nekdy podrazdeny?) „Tvoji lide maji prece patrat po koloniich. Nemeli by me zatezovat takovymi drobnostmi.“

„Jestli k tomu pristupujes takhle, prosim. Jenze ted hosi zachytili neco, co neni kolonie, a odmitaji ti to nahlasit. Hlasili to mne a chteli, abych s tim sel za tebou ja, navzdory tvemu prikazu, ze si neprejes byt obtezovan malichernostmi. Mysli si, ze je to ma prace, nejak to s tebou vyridit a mne se to pritom ani trochu nelibi, Janusi. To uz je z tebe, v tvem nebezpecne pokrocilem veku, takovy mrzuty dedek?“

„Prestan stekat, Saltade. Coze mi to meli nahlasit?“ rekl Pitt a mel v hlasu vic nez jen naznak mrzutosti.

„Zaregistrovali vesmirne plavidlo.“

„Co tim myslis — plavidlo? Ne kolonii?“