Nemesis

„To, ze prechod je mnohem nebezpecnejsi nez urovnovy let v prostoru ci hyperprostoru. Nevim, jak dalece Rotorane zvladli hyperprostorovou teorii, ale je pravdepodobne, ze ji zvladli jen v zakladni forme, jinak by jiste vyvinuli opravdovy superluminalni let. Pri nasem projektu, ktery hyperprostorovou teorii rozpracoval do nejmensich podrobnosti, se nam podarilo stanovit, jake vlivy ma na hmotne objekty prechazeni z prostoru do hyperprostoru a vice versa.

Pokud je objektem bod, nepusobi na nej behem prechodu zadne napeti. Pokud to vsak bod neni — pokud je to trochu rozmernejsi cast hmoty, jako by byla nase lod — pak vzdycky existuje omezeny casovy usek, behem ktereho je jedna jeho cast v prostoru a druha v hyperprostoru. To vytvari napeti — jeho velikost zavisi na velikosti objektu, fyzikalnim slozeni, rychlosti prechodu a tak dale. Nebezpeci, ktere z jedineho — ci z tuctu prechodu — vyplyva, je dokonce i pro objekt velikosti Rotoru vicemene zanedbatelne.

Az se Superluminal vyda — superluminalne — na cestu k Sousedni hvezde, muzeme takovych prechodu udelat cely tucet anebo taky jen dva. Bude to bezpecny let. Naproti tomu, behem letu s hyperposilovanim dojde k milionu takovych prechodu, abys vedel, tedy vzroste pravdepodobnost vyskytu osudneho napeti.“

Fisher vypadal zdesene. „Je to jiste?“

„Ne, nic neni jiste. Je to statisticka zalezitost. Lod muze projit miliony — nebo miliardami prechodu — bez toho, aniz by se neco prihodilo. Na druhou stranu muze byt znicena uz pri prvnim prechodu. Ovsem pravdepodobnost neceho takoveho kazdym prechodem rychle narusta.

To tedy znamena, ze Rotor se vydal na cestu jen s minimalnimi znalostmi o riziku, ktere s sebou prechody nesou. Kdyby vedeli vic, tak by nikdy neodleteli. Je tedy velka pravdepodobnost, ze nejakym napetim prosli, napetim, ktere mohlo byt dostatecne slabe, aby jim umoznilo 'dopotacet' se k Sousedni hvezde, nebo takove, ktere bylo dostatecne silne, aby je zcela vymazalo ze sveta. Proto tam muzeme najit vrak nebo taky vubec nic.“

„Nebo kolonii, ktera prezila,“ odsekl rebelantsky Fisher.

„Nebo,“ pripustila Wendelova. „Nebo se proti vsi pravdepodobnosti muzeme sami dostat do osudneho napeti a z toho duvodu nic nenajit. Chci po tobe, abys byl pripraveny, ne na urcitosti, ale na moznosti. A pamatuj, ze ti kdo na to pohlizeji bez podrobnych vedomosti hyperprostorove teorie, mohou jen velmi tezko dojit k nejakym rozumnym zaverum.“

Fisher upadl do hlubokeho a zjevne skliceneho ticha, zatimco Wendelova ho znepokojenym pohledem sledovala.

62

Pro Tessu Wendelovou byla Stanice ctyri podivnym prostredim. Bylo to, jako kdyby nekdo zamyslel vybudovat malou kolonii, ale pritom ji vybavil jen jako kombinaci laboratore s observatori a startovaci plosinou. Nebyly tam zadne farmy, zadne pribytky, nic z toho. co tvorilo prislusenstvi kolonie, byt uz jakkoli male. Dokonce ji chybela i rotace, ktera by ji udelila prislusne pseudogravitacni pole.

Ve skutecnosti nebyla stanice nic vic nez vesmirna lod s nadbytkem prostoru. Prestoze mohla byt permanentne obydlena — za predpokladu, ze by se zajistil nepretrzity prisun potravin, vzduchu a vody (nejaka recyklace tam existovala, ale nebyla ekonomicka) — bylo zrejme, ze by tam jednotlivec dlouho nevydrzel.

Crile Fisher jizlive poznamenal, ze Stanice ctyri pripomina jednu ze starodavnych kosmickych stanic z pocatku Kosmickeho veku, ktera nejakym nedopatrenim prezila do dvacateho tretiho stoleti.

Ovsem v urcitem ohledu byla prece jen jedinecna. Nabizela panoramaticky pohled na system Zeme-Mesic. Z kolonii, ktere Zemi obihaly, slo obe telesa jen zridkakdy spatrit v jejich skutecne vzajemne poloze. Avsak ze Stanice ctyri nebyly Zeme a Mesic videt nikdy vic nez patnact stupnu od sebe, a jak se Stanice ctyri otacela kolem gravitacniho centra systemu (tedy zhruba kolem Zeme), skytal pohled na promenlive postaveni obou teles, jak z hlediska polohy, tak i faze a menici se velikosti Mesice (podle toho, zda pozorovatel stal na teze strane stanice, ktere odpovidala strana Zeme, nebo na opacne), nekonecnou, dech vyrazejici podivanou.

Slunce bylo automaticky blokovano 'umzatem' (Wendelova se musela nekoho zeptat, aby zjistila, ze to znamena zkratku pro „Umele zatmeni“) a vyhled na oblohu stanice se zhorsil pouze tehdy, kdyz Slunce proslo prilis blizko Mesice nebo Zeme.

Nyni se projevil Tessin kolonisticky puvod, protoze toto predstaveni Zeme a Mesice rada sledovala, hlavne proto (vysvetlovala), ze tak mela jistotu, ze uz neni na Zemi.

Alespon tak to rekla Fisherovi. Ten se jen kysele usmal. Neuslo mu jeji rychle rozhlednuti, nez to vyslovila.

Pravil: „Vidim, ze mi to nechces rici, hlavne proto, ze jsem Pozemstan a mohlo by se me to dotknout. Ale zadne strachy, jsem nad veci.“

„Neverim ti ani slovo, Crile.“

Stastne se na nej usmala. Hodne se zmenil od te nemile rozmluvy, tehdy, kdy se poprve dostali na Stanici ctyri. Byl nastvany, ano, ale spis tim horecnym ocekavanim „neceho“, nez cimkoli jinym.

Zeptal se:

„Vazne si myslis, ze tvemu kolonistickemu puvodu jeste i v teto fazi hry neduveruji?“

„Jiste. Oni nikdy nezapominaji. Jsou stejne konzervativni jako ja a ja nikdy nezapominam, ze jsou to Pozemstane.“

„Asi zapominas, ze i ja jsem Pozemstan.“

„To proto, ze ty jsi Crile a do zadne jine skatulky nezapadas. A ja jsem Tessa. A tim to hasne.“

Fisher zamyslene pronesl:

„Nestve te nekdy, ze jsi superluminalni pohon vypracovala pro Zemi a ne pro svou rodnou Adelii?“

„Ale ja jsem to neudelala pro Zemi a za jinych okolnosti bych to neudelala ani pro Adelii. V kazdem pripade to delam pro sebe. Dostala jsem k vyreseni urcity problem a uspesne jsem jej zvladla. Ted vejdu do historie jako vynalezce superluminalniho pohonu a to jsem udelala pro sebe. Mozna to zazni nabubrele, ale delam to take pro lidstvo. Nezalezi na tom, na kterem svete k objevu dojde. Nekdo na Rotoru vynalezl hyperposilovani, ale ted ho mame i my, a stejne tak ostatni kolonie. Superluminalni pohon budou mit vsechny kolonie nakonec take. Vyvoj se muze odehrat kdekoli, nakonec to stejne pomuze celemu lidstvu.“

„Ale Zeme ho potrebuje vic nez ostatni kolonie.“

„Myslis kvuli Sousedni hvezde, ktere se kolonie mohou snadno vyhnout tim, ze v pripade nutnosti odleti pryc, coz Zeme nemuze. Nu, ano, ale tento problem prenecham pozemskym vudcum. Ja jim dodala nastroj a oni uz musi vypracovat metodu, jak ho co nejlepe vyuzit.“

„Jestli to dobre chapu, tak zitra odletame,“ podotkl Crile.

„Ano, konecne. Udelaji z toho holograficky zaznam a my v nem budeme hrat hlavni role. Ale kdovi, jestli to budou nekdy moci pustit siroke verejnosti a koloniim.“

„Ne driv nez se vratime,“ souhlasil Fisher. „Nema smysl davat to do holovize, kdyz si nemohou byt jisti, jestli se vubec nekdy vratime. Uz jen to cekani pro ne bude hrozne, kdyz s nami nebudou mit zadny kontakt. Kdyz pristali na Mesici prvni kosmonaute, byli po celou dobu v kontaktu se Zemi.“

„Pravda,“ pripustila Wendelova, „ale kdyz Kolumbus vyplul na Atlantik, neslyseli o nem spanelsti vladari driv, nez kdyz se po sedmi mesicich vratil zpatky.“

„Zeme ma nyni v sazce mnohem vic, nez melo Spanelsko pred sedmi stoletimi. Je to opravdu velka skoda, ze nemame superluminalni komunikaci, kdyz mame superluminalni let.“

„Ja si to myslim take. Stejne jako Koropatsky, ktery na me silne nalehal, abych telekomunikaci vypracovala. Ale, jak jsem mu i rekla, ja nejsem zadna zazracna nadprirozena sila, ktera ze sebe chrli na pockani, co si kdo zamane. Jedna vec je poslat hyperprostorem kus hmoty, a neco docela jineho dostat hyperprostorem jakesi zareni. Ridi se jinymi zakonitostmi dokonce i v obycejnem prostoru, takze Maxwell sve elektromagneticke rovnice nevypracoval driv, nez za cela dve stoleti potom, co Newton vypracoval gravitacni rovnice. V hyperprostoru se hmota a zareni take ridi ruznymi zakonitostmi, no a to druhe nam stale vzdoruje. Jednou superluminalni komunikaci budeme mit, ale zatim ji nemame.“

„To je zle,“ rekl zamyslene Fisher. „Muze se stat, ze bez superluminalni komunikace se superluminalni let stane nepraktickym.“

„Procpak?“