Nemesis

Jarlow se temer zlovestne rozhledl po ostatnich ctyrech clenech posadky a rekl: „Rekli byste, ze je nejaky svet obyvatelny, kdyby uz byl obyvany?“

„Ano, myslim, ze bych to nejspis musel pripustit,“ prikyvl klidne Wu.“

„Chcete mi snad naznacit, ze z teto vzdalenosti rozeznate, jestli je tento svet obyvany?“ zeptala se ostre Wendelova.

„Ano, presne to jsem mel na mysli, kapitanko. V jeho atmosfere je volny kyslik — a ve vetsim mnozstvi. Mohla byste mi vysvetlit, jak by to bylo bez fotosyntezy mozne? A mohla byste mi tim padem vysvetlit, jak by mohla byt bez existence zivota mozna fotosynteza? A mohla byste mi dalsim padem vysvetlit, jak by mohla byt nejaka planeta neobyvana, kdyby na ni neexistoval zivot vytvarejici kyslik?“

Chvili panovalo hrobove ticho, potom Wendelova rekla: „To je vsechno tak hrozne nepravdepodobne, Jarlowe. Jste si jisty, ze jste nezbabral program?“

Nacez se Blankowitzova podivala na Wua a s rezignovane zdvizenym obocim k nemu vyslala nemy vykrik: „Vi-di-i-i-i-s!“

Jarlow stroze odvetil: „V zivote jsem nezbabral, jak to nazyvate, zadny program, ale samozrejme se necham rad poucit nekym, kdo si mysli, ze ma o infracervene analyze atmosfery vetsi znalosti nez ja. Neni to sice muj primy obor ale peclive jsem se pri ni drzel Blancovy a Nkrumahovy metody.“

Crile Fisher, kteremu od incidentu s Wuovym pozadavkem vratit se domu vzrostlo sebevedomi, se bez zavahani zapojil do debaty.

„Podivejte se,“ rekl, „to se potvrdi nebo nepotvrdi, az se dostaneme bliz k planete, ale proc bychom pro tuto chvili nemohli predpokladat, ze analyza doktora Jarlowa je spravna, a uvazovat, kam se tim dostavame? Pokud je v atmosfere tohoto sveta kyslik, nemohli bychom rovnez predpokladat, ze byl terraformovan?“

Vsechny oci se k nemu obratily.

„Terraformovan?“ nechapave opakoval Jarlow.

„Ano, terraformovan. Proc ne? Mate svet, vhodny pro zivot, az na to, ze ma atmosferu z oxidu uhliciteho a dusiku, jakou maji nezive svety — napriklad Mars a Venuse. A tak do more nahazite nejake rasy a zakratko je to 'Sbohem, oxide uhlicity, a 'Vitej, kysliku. Nebo se s tim da mozna delat neco jineho. Nejsem odbornik.“

Neprestavali na nej zirat.

Fisher pokracoval: „Duvod, proc o tom mluvim, je ten, ze si vzpominam, jak se o terraformovani mluvilo na rotorskych farmach. Pracoval jsem tam totiz. Dokonce jsem se zucastnil i nekolika seminaru o terraformovani, protoze jsem si myslel, ze by to mohlo mit neco spolecneho s hyperposilovacim programem. Nemelo, ale aspon jsem se neco dozvedel o terraformovani.“

Jarlowovi se konecne vratil hlas: „Fishere, a pri vsem, co jste o terraformovani zaslechl, nepamatujete se nahodou, ze by se nekdo zminil, jak dlouho by to asi trvalo?“

Fisher rozhodil rukama. „Povezte mi to vy, doktore Jarlowe. Jsem si jisty, ze nam to usetri cas.“

„Dobra. Rotoru trvalo dva roky, nez sem dorazil — pokud sem dorazil. To znamena, ze je tu trinact let. Kdyby cely Rotor netvorilo nic jineho nez rasy a ty by se rozhazely do oceanu, kde by zily, rostly a produkovaly kyslik tak, aby obsah kysliku dosahl soucasneho stavu, ktery odhaduji na osmnact procent, a aby se oxid uhlicity vyskytoval jen stopove, tak by to trvalo, rekneme, par tisicileti. Mozna stovky let — za nepredstavitelne priznivych podminek. Ovsem zcela jiste vice nez trinact let. A otevrene receno, pozemske rasy jsou adaptovany na zcela pozemske podminky. Jinymi slovy, vubec by nemusely rust nebo by mohly rust velmi pomalu, nez by se adaptovaly. Trinact let by na tom zhola nic nezmenilo.“

Fishera to nevyvedlo z rovnovahy. „Ale kysliku je tam spousta a oxid uhlicity zadny, takze kdyz to neni dusledkem pocinani Rotoranu, tak koho? Nemyslite, ze bychom potom museli predpokladat, ze na tom svete existuje nejaky nepozemsky zivot?“

„A co jineho si myslite, ze predpokladam?“

„To musime hned od pocatku predpokladat vsichni,“ rekla Wendelova. „Fotosyntezu provadi mistni vegetace. Ani v nejmensim to nemusi znamenat, ze tam jsou Rotorane, nebo ze vubec dorazili do teto soustavy.“

Fisher vypadal pobourene. „Kapitanko,“ oslovil ji s ostentativni formalnosti, „musim vas upozornit, ze stejne tak to neznamena, ze tam Rotorane nejsou nebo ze by do teto soustavy nedorazili. Jestli ma planeta vlastni vegetaci, tak to znamena, ze zadneho terraformovani nebylo zapotrebi a Rotorane se na ni mohli nastehovat rovnou, nic vic.“

„Ja nevim,“ rekla Blankowitzova. „Mela bych si asi myslet, ze je naprosto nemozne, aby vegetace vyvijejici se na jine planete mohla slouzit lidem za zdroj potravy. Pochybuji, ze by ji lide mohli ztravit, nebo si na ni zvyknout, kdyz by ji prece jen ztravili. Pravdepodobnost, ze by byla pro ne jedovata, je jiste velmi vysoka. A pokud tam existuje rostlinstvo, musi tam existovat i zivocisstvo, a dusledky tohoto faktu si uz vubec nedokazeme predstavit.“

„Presto,“ nedal se Fisher, „je stale mozne, ze Rotorane ohradili kus pudy, odstranili z nej domorody zivot a zasadili semena vlastnich rostlin. Mam za to, ze takto implantovane rostlinstvo by se lety postupne rozsirilo.“

„Jeden dohad vedle druheho,“ zabrucela Wendelova.

„V kazdem pripade,“ zakoncil Fisher, „je zcela zbytecne sedet a vymyslet si nejruznejsi scenare, kdyz nejlogictejsi vec, ktera se nam nabizi, je planetu co nejpodrobneji prozkoumat — a to z co nejmensi mozne vzdalenosti. Treba i z jejiho povrchu — jestli je to proveditelne.“

Wu s prekvapivym durazem prikyvl: „Naprosto s vami souhlasim.“

Blankowitzova rekla:

„Ja jsem biofyzik, a jestli je na teto planete nejaky zivot, potom bez ohledu na to, co dalsiho na ni muzeme najit, ji musime prozkoumat.“

Wendelova se podivala z jednoho na druheho a se slabym rumencem ve tvari rekla:

„Asi nam nic jineho nezbyva.“

84

„Cim vic se priblizujeme,“ rekla Tessa Wendelova, „a cim vic informaci shromazdujeme, tim je to vsechno stale vic a vic zmatenejsi. Muze snad nekdo pochybovat o tom, ze se jedna o mrtvy svet? Na nocni strane zadna svetla; zadne znamky po vegetaci ani zadne jine forme zivota.“

„Zadne zjevne znamky,“ opravil ji nevzrusene Wu. „Ale neco kyslik ve vzduchu udrzovat musi. Nejsem chemik a tak me nenapada zadny chemicky proces, kterym by se to dalo vysvetlit. Vas ano?“

Necekal na odpoved. „Abych rekl pravdu,“ pokracoval, „vazne pochybuji, ze by chemik dokazal prijit s nejakym chemickym vysvetlenim. Kdyz je tam kyslik, musi to byt biologicky proces, ktery ho produkuje. Nic jineho proste nezname.“

Wendelova rekla: „Takto ale usuzujeme na zaklade nasi zkusenosti s jedinou, kyslik obsahujici atmosferou, kterou zname — pozemskou. Jednoho dne se nam mozna vysmeji. Muze se ukazat, ze galaxie se primo hemzi kyslikovymi atmosferami, ktere nemaji s pritomnosti zivota nic spolecneho, a my budeme na seznamu figurovat jako ti, co se vyvinuli, navzdory zakonitostem vesmiru, na planete, ktera se jaksi vymkla prirode a ma biologicky zdroj kysliku.“

„Ne,“ ozval se nasupene Jarlow. „Tak snadno se z toho ne-vyzujete, kapitanko. Muzete si malovat scenare jake chcete, ale nemuzete cekat, ze se kvuli vam najednou zmeni zakony prirody. Jestli chcete atmosferu s nebiologickym zdrojem kysliku, musite nejdriv predlozit mechanismus tohoto zdroje.“

„Ale vzdyt ve svetle odrazenem od planety neni ani stopy po chlorofylu.“

„A proc by melo byt?“ namitl Jarlow. „Je prece pravdepodobne, ze pod selektivnim svetlem rudeho trpaslika se na planete vyvinuly ponekud odlisne molekuly. Chcete slyset, jaka je moje hypoteza?“

„Prosim,“ sykla Wendelova. „Pripada mi, ze nic jineho nemate.“

„Tak poslouchejte. Co doopravdy vime je, ze pevniny planety se zdaji byt zcela zbaveny zivota. To ale nic neznamena. Do doby pred ctyrmisty miliony let byly pozemske pevniny podobne sterilni a planeta mela presto kyslikovou atmosferu a prekypovala zivotem.“

„Morskym zivotem.“

„Ano, kapitanko. Na morskem zivote neni nic spatneho. A ten by zahrnoval rasy nebo jejich ekvivalenty —