„Na to nikdy neni pozde. Marlene touzila po svete a ted ho ma. Svoji zvlastni schopnost, ktera ji vzdycky byla spis na obtiz, chtela premenit na zpusob, jak primo komunikovat s jinym vedomim, a to se ji ted splnilo. Chces ji nutit, aby se toho vzdala? Chces se vyhnout ztrate jeji vice ci mene stale pritomnosti tim, ze ji privodis mnohem vetsi ztratu, nez si ty a ja vubec dokazeme predstavit — ztratu opravdoveho vyuziti jejiho neobycejneho mozku?“
Insignove se podarilo slabe se usmat, prestoze se ji oci mela plne slz. „Ty bys premluvil i kralika, aby vylezl z nory.“
„Ale? Moje mluveni nebylo nikdy tak pusobive jako Crilovo mlceni.“
„To bylo neco jineho.“ Svrastila oboci. „Ale na tom nezalezi. Ted jsi tu ty, Sievere, a jsi pro me velkou utechou.“
Genarr smutne poznamenal: „Nic me o mem veku nepresvedcuje tolik jako fakt, ze skutecne nalezam utechu v tom, ze jsem pro tebe utechou. Ohen nesleha vysoko, kdyz nezadame to nebo ono, ale pouze utechu.“
„Na tom urcite neni nic spatneho.“
„Jiste, vubec nic. Myslim, ze je mnoho dvojic, ktere prosly perejemi vasni a obrady extaze, aniz by oba v sobe nalezli utechu, a nakonec byli mozna ochotni to vsechno za ni vymenit. Nevim. Ticha vitezstvi byvaji tak ticha. Nejdulezitejsi, ale nepovsimnuta.“
„Jako ty, muj ubohy Sievere?“
„Tak pozor, Eugenie. Cely zivot jsem stravil snahou, abych se nechytil do pasti sebelitosti a ty me do ni nesmis lakat, jenom sledovat me utrpeni.“
„Ach, Sievere, ja se nechci divat, jak trpis.“
„Presne tohle jsem chtel od tebe slyset. Vidis, jak jsem prohnany? Ale jestli chces nahradu za Marleninu pritomnost, tak ja ti budu stale nablizku, kdyz budes potrebovat utechu. Nic na svete by me od tebe neodlakalo — kdybys chtela, abych zustal.“
Stiskla mu dlan. „Nezaslouzim si te, Sievere.“
„Nepouzivej to jako vymluvu, abys me nemela, Eugenie. Ja jsem ochoten 'nechat se na tobe promarnit' a ty by ses me nemela pred touto 'svrchovanou obeti pokouset zastavit.“
„Nenasel jsi nikoho lepsiho?“
„Nehledal jsem ho. Taky jsem mezi rotorskymi zenami nezaregistroval zvlastni zajem. Krome toho, co bych delal s nekym lepsim? Jak nudne by to bylo — nabidnout se jako zaslouzeny dar. Mnohem romantictejsi je byt darem nezaslouzenym, darem z nebes.“
„Zarit jako Buh ve sve blahosklonnosti vuci nehodnym.“
Genarr zive prikyvl. „To by se mi libilo. Ano. Ano. To je presne predstava, ktera se mi zamlouva.“
Insignova se znovu usmala, tentokrat uz uvolneneji. „Ty jsi taky blazen. Vis, nejak jsem si toho nikdy nevsimla.“
„Mam v sobe netusene poklady. Az me lepe poznas — pozvolna, samozrejme —“
Prerusilo ho ostre zabzuceni prijimace depesi.
Zamracil se. „Tak to vidis, Eugenie. Kdyz te do neceho konecne vmanevruju — uz ani nevim, jak se mi to podarilo — kdyz se mi uz uz chystas skocit kolem krku, tak nas prerusi. Ale podivejme!“ Hlas se mu najednou docela zmenil. „To je od Saltada Leveretta.“
„Kdo je to?“
„Vlastne ho neznam. Jestli vubec kdo. Je to nekdo, kdo ma k poustevnikovi nejbliz ze vsech lidi, co jsem kdy potkal. Pracuje v pasu asteroidu, protoze se mu tam libi. Uz roky jsem toho stareho podivina nevidel. Vlastne ani nevim, proc rikam 'stareho', je mu tolik, co mne.
Navic je to zakodovane. Zakodovane na me otisky prstu, jak se tak divam. Tedy dostatecne tajne, abych te, driv nez to otevru, pozadal, abys odesla.“
Insignova se okamzite zdvihla, ale Genarr ji kyvnutim usadil zpatky do kresla. „Co blaznis, Eugenie? Tajnustkarstvi neni nic vic nez jen byrokraticky nesmysl. Kaslu na nej.“
Pritiskl na depesi palec a na jejim povrchu se zacala objevovat jednotliva pismena. Genarr to komentoval: „Vzdycky jsem si rikal, ze kdyby nekdo nemel palce —“ Zmlkl.
Mlcky ji podal depesi.
„Smim to vubec cist?“
Genarr zavrtel hlavou. „Ovsem, ze ne, ale koho to zajima. Jen cti.“
Prehledla depesi temer jedinym pohledem. Zdvihla hlavu. „Cizi lod? Co nevidet pristane tady?“
Genarr prikyvl. „Tak to tam aspon stoji.“
Insignova vyskocila: „Ale co Marlene? Je venku.“
„Erythro ji ochrani.“
„Jak to muzes vedet? Na te lodi mohou byt cizinci. Skutecni cizinci. Ne lide. Ta vec na Erythro s nimi nemusi nic svest.“
„My jsme na Erythro take cizinci a presto nas ma zcela pod kontrolou.“
„Musim tam jit.“
„Co tim —“
„Musim byt s ni. Pojd se mnou. Pomoz mi. Privedeme ji zpatky do Kopule.“
„Jestli to jsou nejaci hruzostrasni a vsemocni vetrelci, tak nas zadna Kopule —“
„Ach, Sievere, copak ted je cas na logicke uvazovani?
87
Prohlizeli si snimky, ktere poridili. Tessa Wendelova zavrtela hlavou: „Neuveritelne. Cely ten svet je absolutne pusty. Krome toho tady.“
„A inteligence vsude,“ rekla Merry Blankowitzova se svrastelym obocim. „O tom uz ted, kdyz jsme tak blizko, neni pochyb. Pusty nebo ne, inteligence tam je.“
„Ale nejintenzivnejsi v te kopuli, je to tak?“
„Ano, kapitanko. A take nejsnaze postrehnutelna. A nejpovedomejsi. Vne kopule existuji mirne rozdilnosti a ja si nejsem jista, co znamenaji.“
Wu podotkl, „Doposud jsme nikdy netestovali jinou vyssi inteligenci nez lidskou, takze to samozrejme —“
Wendelova se k nemu obratila. „Zastavate nazor, ze inteligence vne kopule neni lidskeho puvodu?“
„Jelikoz jsme se shodli na tom, ze lide by se za trinact let nedokazali podkopat pod celou planetou, jake jine mozne vysvetleni nam zbyva?“
„A kopule? Ta je lidskeho puvodu?“
„To je neco docela jineho,“ odvetil Wu, „bez ohledu na Blankowitzove plexony. Jsou na ni videt astronomicke pristroje. Kopule — nebo jeji cast — je astronomicka observator.“
„A nemohla by mimozemska inteligence mit take svoje astronomy?“ zeptal se Jarlow s nadechem jizlivosti.
„Jiste,“ odpovedel Wu, „Ale ti by meli pristroje zhotovene pro ne. A kdyz se na to divam, tak vidim neco, co mi pripada jako infracerveny pocitacovy snimac presne toho typu, jaky bych mohl videt na Zemi — Dobra, reknu to takhle. Zapomenme na podstatu inteligence. Vidim pristroje, ktere byly budto primo zhotoveny ve slunecni soustave nebo byly zhotoveny podle vykresu pouzivanych ve slunecni soustave. O tom neni sporu. Nedokazu si predstavit, ze by nejaka cizi inteligence mohla bez kontaktu s lidskymi bytostmi zhotovit takove pristroje.“
„Vyborne,“ rekla Wendelova. „Souhlasim s vami, Wu. At uz je na samotne planete cokoli, pod kopuli jsou, nebo byli, lide.“
„Nerikejte jen 'lide, kapitanko,“ opravil ji durazne Fisher. „Jsou to Rotorane. Na tomto svete nemohou byt mimo nas zadni jini lide.“
„O tom take neni sporu,“ rekl Wu.
Blankowitzova se podivala pozorneji: „Takova mala kopule. Rotor musel mit desitky tisic obyvatel.“
Fisher zabrucel:
