Nemesis

„Sedesat tisic.“

„Tam se prece nemohli vsichni vejit.“

„Predne,“ rekl Fisher, „tu mohou existovat dalsi kopule. I kdyz planetu tisickrat obletime a tak si nejruznejsich objektu nemusime vsimnout.“

„Ale toto je jedine misto, kde typ plexonu vypada jinak. Kdyby takovych kopuli bylo vic, tak bych je byla zaregistrovala, tim jsem si jista,“ odporovala Blankowitzova.

„Nebo,“ pokracoval Fisher, „dalsi moznost je, ze to, co vidime, je pouze nepatrna cast stavby, ktera muze sahat, co my vime, do hloubky nekolika mil pod povrchem.“

„Rotorane prileteli na kolonii. Ta muze stale existovat. Muze jich byt i vic. Tato kopule muze byt pouha zakladna,“ rekl Wu.

„Zadnou kolonii jsme nevideli,“ konstatoval Jarlow.

„Protoze jsme po zadne nepatrali,“ odvetil Wu. „Soustredili jsme se jen na planetu.“

„Jinde nez na planete jsem inteligenci nezaznamenala,“ rekla Blankowitzova.

„Ty jsi po ni take nepatrala,“ rekl Wu. „To bychom museli prozkoumat celou oblohu, abychom zaregistrovali jednu nebo dve kolonie, jenze jakmile jsi zaznamenala pritomnost plexonu na planete, uz ses jinam nedivala.“

„Udelam to, kdyz to povazujes za nezbytne.“

Wendelova zdvihla ruku. „Jestli tu jsou nejake kolonie, proc ony nezaregistrovaly nas? Neprijali jsme zadna opatreni, abychom zaclonili nasi energetickou emisi. Byli jsme si prilis jisti tim, ze soustava je neobydlena.“

Wu rekl: „Oni si mohou byt stejne prehnane jisti, kapitanko. Take se nedivali a tak se nam podarilo proklouznout kolem nich. Nebo, pokud nas prece jen zpozorovali, si nejsou jisti, kdo nebo co jsme a stejne jako my vahaji, co vlastne maji ucinit. Ale i tak tvrdim, ze jelikoz vime o miste na povrchu tohoto obrovskeho mesice, kde urcite jsou lide, tak tam musime podle me pristat a navazat s nimi kontakt.“

„Myslis, ze to bude bezpecne?“ zeptala se Blankowitzova.

„Ja myslim, ze ano,“ rekl rozhodne Wu. „Nemuzou nas jen tak odstrelit. Prinejmensim, predtim nez tak ucini, se budou chtit o nas neco dozvedet. A krome toho, jestli tu ted zustaneme stat v nejistote, tak tim absolutne nic neziskame. To bychom se meli radeji vratit zpatky a sdelit lidem na Zemi, co jsme objevili. Zeme sem vysle celou flotilu superluminalnich plavidel, ale za to, ze jsme se vratili s tak minimalnimi informacemi, nam jiste vdecna nebude. Vejdeme do historie jako expedice, ktera ucouvla.“ Slabe se pousmal: „Vidite, kapitanko, neco jsem se od Fishera prece jen priucil.“

Wendelova rekla: „Takze si myslite, ze bychom meli pristat a navazat s nimi kontakt.“

„Rozhodne,“ souhlasil Wu. „A vy, Blankowitzova?“

„Ja jsem hlavne zvedava. Ani ne tak na kopuli jako na moznost studovat nezname formy zivota. Chtela bych se o nich neco dozvedet.“

„Jarlowe?“

„Skoda, ze nemame adekvatni zbrane nebo hyperkomunikaci. Jestli nas vymazou z oblohy, tak tahle cesta Zemi nic — absolutne nic neprinese. Potom se muze stat, ze sem po nas prijde nekdo stejne nepripraveny a stejne nejisty jako my. Ovsem, pokud kontakt prezijeme, tak privezeme domu dulezite informace. Myslim, ze bychom to meli risknout.“

Fisher se tise zeptal: „Me se take chcete zeptat na muj nazor, kapitanko?“

„Predpokladam, ze vy chcete pristat a setkat se s Rotorany.“

„Presne tak, takze jestli mohu neco navrhnout — Pristanme tak tise a nenapadne, jak jen to bude mozne, a ja pujdu napred jako pruzkumnik. Kdyby k necemu doslo, odstartujete a vratite se na Zemi, me ponechate osudu. Jsem postradatelny, ale lod se musi vratit.“

Wendelova se ho bez meskani, tvar strnulou, zeptala: „Proc prave vy?“

„Protoze znam Rotorany, to za prve, a protoze chci, to za druhe,“ odpovedel Fisher.

„Ja take,“ pospisil si Wu. „Chci jit s vami.“

„Proc riskovat dva zivoty?“ rekl Fisher.

„Protoze ve dvou budeme bezpecnejsi. Protoze, kdyby k necemu doslo, jeden bude mozna moci uprchnout, zatimco druhy 'hrozbu' zadrzi. Ale hlavne proto, ze, jak rikate, znate Rotorany. Vas usudek nemusi byt objektivni.“

Wendelova rozhodla: „Tak tedy pristaneme. Fisher a Wu opusti lod. Pokud by se vase nazory na postup rozchazely, prioritu v rozhodovani prisuzuji Wuovi.“

„Z jakeho duvodu?“ dozadoval se rozhorcene Fisher.

„Wu rika, ze znate Rotorany a vase rozhodnuti nemusi byt tedy objektivni,“ rekla Wendelova a uprela na Fishera odhodlany pohled, „a ja s nim souhlasim.“

88

Marlene byla stastna. Mela pocit, jako by byla schoulena v neznem, ochranu skytajicim naruci. Videla nacervenale svetlo Nemesis a na tvari citila vitr. Pozorovala, jak po casti nebo po cele kouli Nemesis pochodovaly mraky a jeji svetlo na cas slablo a dostavalo sedivy nadech.

Ona ale videla stejne dobre jak v sedivem, tak v cervenem svetle a to ve vsech jeho odstinech, ktere vytvarely fascinujici obrazce. A prestoze se vitr pokazde, kdyz mraky zastinily svetlo Nemesis, ochladil, nikdy ji nestudil. Bylo to, jako by Erythro nejakym zpusobem zvyraznovala jeji videni, bylo-li to treba, ohrivala vzduch kolem jejiho tela, nejakym zpusobem o ni po vsech strankach pecovala.

Take mohla s Erythro rozmlouvat.

Rozhodla se, ze bude o bunkach, ktere tvorily na Erythro zivot, uvazovat jako o Erythro. Jako o planete. Proc ne? Jak take jinak? Samostatne byla kazda bunka pouze bunkou, primitivnejsi — vlastne mnohem primitivnejsi — nez jednotlive bunky tvorici jeji vlastni telo. Jen veskere prokaryotni bunky dohromady spolu vytvarely organismus, jez obklopoval celou planetu v miliardach bilionu drobounkych spolu propojenych castecek, ktere planetu zaplnovaly, prostupovaly, uchopovaly. Slo na ne tedy pohlizet jako na planetu samotnou.

Jak podivuhodne, pomyslela si Marlene. Tato titanska zivotni forma pred prichodem Rotoru nikdy ani netusila, ze muze krome ni existovat jiny zivot.

Jeji hloubani a pocity nemusely existovat pouze v jejim vedomi. Erythro se ji obcas „zjevila“ v podobe jemneho oblacku prachu formujiciho se do podoby prizracne lidske postavy s nejasnymi obrysy. Ta „bytost“ mela pokazde takovou 'prelevajici se' strukturu. Nemohla ji sice postrehnout okem, zachytit, ale s naprostou urcitosti citila, jak miliony neviditelnych bunek mizi a jsou v okamziku nahrazovany dalsimi. Zadna prokaryotni bunka nemohla zit dlouho mimo svuj vodni povlak a tak byla kazda jen prchavou soucasti postavy, ale postava samotna byla tak stala, jak jen si Marlene prala a nikdy neztracela svou identitu.

Erythro uz na sebe podruhe Aurinelovu podobu nevzala. Pochopila, aniz by se ji to reklo, ze to nebylo spravne. Jeji podoba byla nyni neutralni a nepatrne se promenovala, ovlivnovana fantazii Marleninych myslenek. Erythro mohla sledovat jemne promeny jeji myslenkove struktury daleko lepe, uvedomovala si Marlene nez ona sama. Bytost Erythro se jim prizpusobovala, jednou pripominala postavu nekoho z jeji pameti, podruhe, kdyz se ji pokusila zaostrit a identifikovat, se zlehka zmenila v neco jineho. Tu a tam stacila zahlednout zname rysy: krivku matciny tvare, silny nos strycka Sievera, torza divek a chlapcu, ktere znala ze skoly.

Byla to vzajemne se ovlivnujici symfonie. Ani ne tak rozhovor jako mentalni balet, ktery neumela popsat, neco nekonecne konejsiveho, nekonecne ruznorodeho — castecne to menilo podobu — castecne hlas — castecne myslenku.

Byl to rozhovor v tolika rozmerech, ze pri predstave moznosti navratu ke komunikaci pozustavajici pouze z reci pocitila marnost a prazdnotu. Jeji dar vnimani mluvy tela rozkvetl v neco, v co se sama nikdy predtim neodvazila doufat. Mohla si vymenovat myslenky mnohem rychleji — a hloubeji — nez syrovou neohrabanosti reci.

Erythro ji vysvetlila — ci spise ji naplnila vysvetlenim — svuj dusevni otres z existence jinych vedomi. Mnozne cislo. Jedno navic se snad dalo pochopit. Jiny svet. Jine vedomi. Ale setkat se s mnoha vedomimi, natesnanymi na sobe, kazde jine, prekryvajici se v malych