prostorach. Nemyslitelne.
Myslenky, ktere prostupovaly Marlenino vedomi — rec Erythro — by se daly slovy vyjadrit jen vzdalene a neuspokojive. Za tonoucimi a nadbytecnymi slovy se skryvaly emoce, pocity, neuronove vibrace, ktere Erythro roztristily na preskupujici se pojmy.
Planeta s nimi experimentovala — ohmatavala je. Ne tak, jak lide chapou vyznam slova 'ohmatavat', ale docela jinak, lidskymi slovy a pojmy jen vzdalene pochopitelnymi. A nektere z nich se zhroutily, rozpadly, zkazily se. Erythro prestala s nahodnym ohmatavanim lidskych mysli, a pustila se do hledani takove, ktera by kontakt prezila.
Marlene se zeptala.
„A nasla jsi me?“
„A nasla jsem tebe.“
„Ale proc? Proc jsi me hledala?“ otazala se dychtive Marlene.
Postava se rozkolisala a o neco zpruhlednela. „Proto, abych te nasla.“
To nebyla zadna odpoved. „Proc chces, abych byla s tebou?“
Postava zacala mizet a i myslenka byla spise neurcita. „Proto, abys byla se mnou.“
A byla pryc.
Pouze jeji podoba byla pryc. Marlene neprestavala vnimat jeji ochranu, naruc tepla. Proc ale zmizela? Ze by se ji svou otazkou znelibila?
Zaslechla zvuk.
Na puste planete je snadne naucit se v rychlosti urcovat si jednotlive zvuky, protoze jich neni mnoho. Zvuk tekouci vody nebo krehky zvuk vanouciho vetru. Existuji predpokladane zvuky, ktere zpusobujete sami — klopytnuti, zaselesteni satu, dychani.
Marlene zaslechla neco, co nebylo ani jednim z nich a otocila se tim smerem. Zpoza skalnateho vyklenku po jeji levici vyklouzla hlava muze.
Nejprve ji, samozrejme, napadlo, ze si pro ni prisel nekdo z Kopule a pocitila naval zlosti. Proc ji neustale sleduji? Odedneska odmitne nosit vysilacku a potom ji nebudou moci lokalizovat jinak nez naslepo.
Ale tuto tvar neznala a v Kopuli uz bezpochyby znala kazdeho. Mozna neznala jednotliva jmena ani nic o jejich nositelich, ale kdyby spatrila nekoho z Kopule, jiste by si jeho tvar dokazala zaradit.
Tuto novou tvar nikde v Kopuli nezahledla.
Oci se na ni upiraly. Usta mel ten clovek malinko pootevrena, jako kdyby tezce dychal. A potom ten nekdo, kdokoli uz to byl, presel pahorek a rozbehl se k ni.
Otocila se k nemu celem. Ochrana, kterou kolem sebe citila, byla silna. Nebala se.
Zastavil se deset stop od ni, oci vytrestene, naklanel se dopredu, jako kdyby narazil na nejakou neprekrocitelnou barieru, ktera ho zbavila schopnosti pohybu.
Nakonec priskrcenym hlasem zvolal: „Roseanne!“
89
Marlene si ho peclive prohlizela. Jeho mikropohyby byly nedockave a vyzaroval z nich pocit vlastnictvi: blizkost, moje, moje, moje.
O krok ustoupila. Jak je to mozne? Proc by si mel –
Zamzena vzpominka na holosnimek, ktery videla, kdyz byla jeste mala holcicka –
Potom uz neslo dale zapirat. Jakkoli silene to znelo, jakkoli nepredstavitelne –
Jako by se schoulila uvnitr sveho ochranneho prehozu, kdyz rekla: „Otce?“
Vyritil se k ni, jako by se ji chystal sevrit do naruce, a ona znovu ustoupila. Zarazil se a polozil si ruku na celo, jako kdyby zapasil s mdlobami.
Rekl: „Marlene. Chtel jsem rict Marlene.“
Vyslovil to spatne, zaznamenala Marlene. Dvojslabicne. Ale to se dalo pochopit. Odkud by to mohl vedet?
Objevil se druhy muz a postavil se vedle nej. Mel rovne cerne vlasy, siroky oblicej, uzke oci a nazloutlou pokozku. Marlene v zivote nevidela nikoho, kdo by vypadal jako on. Civela na nej a musela se ovladat, aby neotevrela pusu.
Druhy muz se tichym, neduverivym hlasem zeptal toho prvniho: „Tohle je vase dcera, Fishere?“
Marlene se rozsirily oci. Fisher! Tak je prece jeji otec!
Otec se na druheho muze nedival. Pouze na ni. „Ano.“
Ten druhy rekl, jeste tiseji: „Na prvni rozdani, Fishere? Prijdete si sem a prvni, koho potkate, je vase dcera?“
Fisher se pokusil odtrhnout oci od dcery, ale nepodarilo se mu to. „Uz to tak bude, Wu. Marlene, tve prijmeni je Fisherova, ze? A tva matka se jmenuje Eugenie Insignova. Je to tak? Ja jsem Crile Fisher, tvuj otec.“
Natahl k ni ruce.
Marlene si byla dobre vedoma, ze touzebny pohled na otcove tvari byl naprosto uprimny, ale znovu ustoupila o krok a chladne se zeptala: „Jak to, ze jsi tady?“
„Prisel jsem ze Zeme, abych te nasel. Abych te nasel. Po vsech tech letech.“
„Proc jsi me chtel najit? Opustil jsi me, kdyz jsem byla dite.“
„Musel jsem, ale udelal jsem to s presvedcenim, ze se pro tebe vratim.“
Dalsi hlas — mrazivy, ocelovy — je prerusil: „Takze ses vratil pro Marlene? Pro nic jineho?“
Stala tam Eugenie Insignova, tvar bledou, rty temer bezbarve, ruce roztresene. Za ni stal Siever Genarr, vypadal ohromene, ale drzel se v pozadi. Nikdo z nich nemel ochranny oblek.
Insignova, napul hystericka, vyhrkla: „Myslela jsem si, ze to budou koloniste ze slunecni soustavy. Myslela jsem si, ze to mohou byt nejake mimozemske bytosti. Pocitala jsem se vsemi moznostmi, ktere jsem si jen dokazala predstavit, se vsim, co me jen mohlo napadnout, kdyz jsem se dozvedela, ze tu pristane nejaka neznama lod. V zivote by me nenapadlo, ze to muze byt Crile Fisher. Vracejici se pro Marlene!“
„Prisel jsem s ostatnimi s dulezitym poslanim. Tohle je muj kolega Cao-Li Wu. A — a —“
„A najednou potkas me. Napadlo te vubec nekdy, ze by k tomu mohlo dojit? Nebo se tve myslenky soustredovaly vyhradne na Marlene? Jake je to vase dulezite poslani? Najit Marlene?“
„Ne, to neni nase poslani. Jen me nejvroucnejsi prani.“
„A ja?“
Fisher sklopil zrak. „Prisel jsem pro Marlene.“
„Tak pro ni sis prisel? Abys ji odvezl s sebou?“
„Myslel jsem —“ zacal Fisher, ale ztratil rec.
Wu vsechno udivene sledoval. Genarr se zlostne mraci.
Insignova se prudce otocila k dceri. „Marlene, sla bys nekdy s timto muzem?“
„Nehodlam jit nikam a s nikym,“ hlesla Marlene.
Insignova vyhrkla: „Tady mas svou odpoved, Crile. Neni to jen tak opustit me a nechat s rocnim ditetem a za patnact let se vratit se slovy: 'Mimochodem, tentokrat si ji beru ja. A o mne ani zminka. Biologicky je to tva dcera, ale nic vic. Patri mi pravem patnactilete lasky a pece.“
Marlene rekla: „Kvuli mne se nema smysl hadat, mami.“
Cao-Li Wu udelal krok vpred. „Omlouvam se, byl jsem vam sice predstaven, ale mne nebyl predstaveny prozatim nikdo. Vy, madam, jste?“
„Eugenie Insignova Fisherova,“ ukazala na Fishera. „Jeho zena — kdysi.“
„A ta divka je vase dcera, madam?“
„Ano. To je Marlene Fisherova.“
Wu se mirne uklonil. „A tento gentleman?“
Genarr se prestavil: „Ja jsem Siever Genarr, velitel kopule, kterou vidite za mnou na horizontu.“
„Ach, skvele. Veliteli, rad bych si s vami promluvil. Je mi lito teto rodinne sceny, ale s nasim poslanim to nema nic spolecneho.“
„A v cem tedy vase poslani spociva?“ zavrcel dalsi novy hlas. Prichazela k nim belovlasa postava se
