Nemesis

„To je nemozne. Prestan si se mnou hrat.“

„To neni nemozne. Par milionu kilometru pri beznych rychlostech je vsechno, co uleteli. Zbytek cesty urazili — v hyperprostoru.“

„O cem to mluvis?“ Pittovi zacinala dochazet trpelivost.

„O superluminalnim letu. Maji ho.“

„Ten je teoreticky nemozny.“

„Opravdu? Pokud te tedy napada, jak to vysvetlit, tak do toho.“

Pitt na nej ziral, usta dokoran. „Ale —“

„Ja vim. Fyzikove tvrdi, ze je to nemozne, ale oni ho presto maji. Ted ti neco reknu. Jestli maji superluminalni let, musi mit i superluminalni komunikaci. A v tom pripade slunecni soustava vi, kde ted jsou a taky vi, jaka je situace. Jestli lod znicime, slunecni soustava se to dozvi a my tu mame vmziku celou flotilu podobnych plavidel, ale bitevnich.“

„Co tedy navrhujes?“ Pitt zjistil, ze v soucasne chvili neni schopny uvazovat.

„Co jineho nez je pratelsky privitat, zjistit co jsou, kdo jsou, co tu delaji a co chteji? Ja osobne si myslim, ze chteji pristat na Erythro. My tam budeme muset pristat take a promluvit si s nimi.“

„Na Erythro?“

„Kdyz budou na Erythro, Janusi, kde jinde chces, abychom byli my? Musime se s nimi sejit tam. Nic jineho nam nezbyva.“

Pitt ucitil, jak mu mozek znovu zacina fungovat. „Kdyz se ti to tedy zda nevyhnutelne, neujal by ses toho sam? S lodi a posadkou, samozrejme.“

„Chces rict, ze ty se toho neujmes?“

„Jako komisar? Nemohu prece vitat nejake nezname plavidlo.“

„Aha, to by bylo pod tvou uroven, chapu. Takze se mam s temi mimozemstany, trpasliky, roboty nebo buhvi cim jeste setkat ja a bez tebe.“

„Budu s tebou v neustalem kontaktu, Saltade. Jak zvukovem tak obrazovem.“

„Na dalku.“

„Ano, ale tva pripadna uspesna mise bude z me strany nalezite ocenena.“

„Ale podivejme. V tom pripade —“ Leverett vrhl na Pitta vyzyvavy pohled.

Pitt vyckal a potom rekl:

„Chces si urcit cenu?“

„Chci navrhnout cenu. Jestli chces, abych se s nimi na Erythro setkal ja, potom chci Erythro.“

„Co tim myslis?“

„Chci Erythro jako svuj domov. Mam uz po krk asteroidu. Mam uz po krk Patracich jednotek. Mam uz po krk lidi. Stacil mi Rotor. Chci prazdny svet. Cely. Chci tam mit nejaky slusny pribytek, zasoby a jine nezbytnosti z Kopule, vlastni farmu a vlastni zvirata, tedy jestli se mi je podari udrzet pri zivote.“

„Jak dlouho uz po necem takovem touzis?“

„Nevim. Narustalo to ve mne postupne. A kdyz jsem se ted ocitl zde a muzu si Rotor s temi jeho tlacenicemi a kravalem zase jednou poradne uzit, zda se mi Erythro lepsi nez kdy jindy.“

Pitt se zamracil. „To uz jste dva. Jsi stejny jako ta potrhla holka.“

„Jaka potrhla holka?“

„Dcera Eugenie Insignove. Insignovou, predpokladam, znas.“

„Tu astronomku? Jiste. Jeji dceru neznam.“

„Naprosty pomatenec. Chce zustat na Erythro.“

„To za pomatenost nepovazuju. Naopak to povazuju za velmi rozumne. Kdyz o tom tak premyslim, pokud rika, ze chce zustat na Eythro, nemel bych nic proti damske spolecnosti —“

Pitt vztycil prst. „Rekl jsem 'holka'.“

„Kolik ji je?“

„Patnact.“

„Aha. No co, jednou bude starsi. Bohuzel ja taky.“

„Neni to zadna neodolatelna krasavice.“

„Kdyby ses na me dobre podival, Janusi,“ rekl Leverett, „tak bys zjistil, ze ja taky ne. Moje podminky znas.“

„Chces, abych to oficialne vlozil do pocitace?“

„Aby se nereklo, co ty na to?“

Pitt se neusmal. „Dobra. Takze se pokusime davat pozor, kde pristanou, a prichystame te na cestu na Erythro.“

TRICET SEST SETKANI

86

Eugenie Insignova prohodila tonem, ktery byl neco mezi rozpaky a nespokojenosti:,Marlene si dnes rano zpivala. Neco jako: 'Domove, domove mezi hvezdami, kde vsechny svety svobodne se toci. “

„Tu pisnicku znam,“ prikyvl Genarr. „Zazpival bych ti ji, ale nedrzim melodii.“

Prave skoncili s obedem. Obedvali spolecne kazdy den — bylo to neco, na co se Genarr tesil s mlcenlivym zadostiucinenim, prestoze predmetem jejich hovoru byvala pravidelne Marlene a prestoze Genarr citil, ze Insignova se na nej obraci pouze ze zoufalstvi, protoze s kym jinym by si na toto tema mohla svobodne pohovorit?

Bylo mu to jedno. Rad privital kazdou zaminku –

„Nikdy predtim jsem ji neslysela zpivat,“ rekla Insignova. „Vzdycky jsem si myslela, ze to neumi. Ve skutecnosti ma prijemny kontraalt.“

„To musi byt znamka toho, ze je stastna — (nebo) vzrusena —(nebo) uspokojena — proste neceho dobreho, Eugenie. Muj osobni pocit je ten, ze si nasla sve misto ve vesmiru, nasla osobni duvod, pro co zit. Neni dano vsem, aby ho nasli. Vetsina z nas, Eugenie, se vlece kupredu, hleda smysl vlastniho zivota a nenachazi nic. Konci s necim mezi do nebe volajicim zoufalstvim a tichou rezignaci. Ja osobne jsem typ toho tise rezignovaneho.“

Insignova se usmala, a jakoby nucene. „Coz si o mne, predpokladam, nemyslis.“

„Do nebe volajici zoufalec nejsi, Eugenie, ale mas tendenci pokracovat ve ztracenych bitvach.“

Sklopila oci. „Tim myslis Crila?“

Genarr rekl: „Kdyz se domnivas, ze tim myslim Crila, tak tedy ano. Ale ve skutecnosti jsem mel na mysli Marlene. Byla venku nejmene desetkrat. Zboznuje to. Cini ji to stastnou a ty tu presto sedis jako hromadka nestesti. Co ti na tom porad tak vadi?“

Insignova zavahala, vidlickou tapala po taliri. Potom odpovedela: „Pocit ztraty. Jeji nespravedlnost. Crile se rozhodl a ja ho ztratila. Marlene se rozhodla a ja ji ztracim — kdyz ne kvuli Nakaze, tak kvuli Erythro.“

„Ja vim.“ Genarr se natahl pro jeji ruku a ona mu ji, vicemene bezmyslenkovite, vlozila do dlane.

Rekla: „Marlene stale vic a vic touzi byt venku v te nekonecne pustine a stale mene a mene ji zajima nase spolecnost. Nakonec najde zpusob, jak tam zit a bude se vracet ve stale se prodluzujicich intervalech — a potom nas opusti docela.“

„Mozna mas pravdu, ale zivot je jedna velka symfonie po sobe jdoucich ztrat. Ztracis sve mladi, rodice, lasky, pratele, klid, zdravi a nakonec i zivot. Vzpouzet se ztrate cloveku nepomuze a navic ztrati vyrovnanost a klid mysli.“

„Nikdy nebyla stastne dite, Sievere.“

„Klades si to za vinu?“

„Mela jsem ji vic chapat.“