klanel, uprel na obrazovku oci, lhostejne jako objektivy, a rozevrel bezerta usta, jez prikryval zobak ve tvaru nosu, potazeny mekkou kuzi. Soucasne zaznel melodicky a nezny hlas automatickeho prekladatele.
„Zaf Ftet, vedouci vnejsi informacni stanice 61. Soustavy v Labuti. Dnes vysilame pro zlutou hvezdu COL 3388+04ZF… Vysilame pro…“
Dar Veter i Junij Ant na sebe pohledli a Mven Mas na okamzik sevrel Vetrovo zapesti. COL 3388-04ZF — to byly galakticke poznavaci znacky Zeme, ci spravneji, poznavaci znacky slunecni planetarni soustavy. Pozorovatele z jinych svetu ji kdysi pokladali za jedineho satelita, ktery obehne kolem Slunce za padesat devet pozemskych let. Jednou za tu dobu se totiz Jupiter a Saturn dostanou za sebe na jedne strane Slunce a vychyluji je tak zretelne z jeho drahy, ze to astronomove na blizkych hvezdach mohou pozorovat. Stejneho omylu se dopousteli i nasi astronomove vuci mnoha jinym planetarnim soustavam, jejichz existence pri ruznych hvezdach byla objevena uz v davnych dobach.
Junij Ant s vetsim spechem nez na zacatku vysilani prezkoumal serizeni zapisoveho stroje a udaje pristroju OES, ktere chranily elektronove spoje. Lhostejny hlas elektronoveho prekladatele pokracoval:
„Zachytili jsem v naprostem poradku vysilani z hvezdy…“ znovu se ozvala sprska cisel a preryvanych zvuku, „uplne nahodou, mimo dobu, kdy vysila Veliky Okruh. Oni jeste nedesifrovali rec Okruhu a plytvaji zbytecne energii v hodinach, kdy vysilacky Okruhu mlci. Odpovedeli jsme jim v intervalech jejich vlastnich prenosu; vysledky budou znamy priblizne za tri desetiny sekundy…“ Hlas utichl. Signalni pristroje horely dal, jen male zelene oko zhaslo.
„Poruchy pri vysilani nedovedeme jeste vysvetlit. Mozna, ze mezi nami probiha neutralni pole, o nemz astronauti vypraveji uplne legendy,“ poucil Vedu Junij Ant.
„Tri desetiny galakticke vteriny, to znamena cekat asi sest set let,“ zabrucel nevrle Dar Veter. „To je zajimave, ale k cemu je nam to dobre?“
„Pokud jsem to pochopil, hvezda, s niz se spojili, je Epsilon Tukana v souhvezdi jizniho nebe,“ ozval se Mven Mas. „Je vzdalena devadesat parseku, tj. blizko hranic naseho trvaleho styku s ostatnimi svety. Dal nez k Denebu nase spojeni zatim nesaha.“
„Ale poslouchame prece vysilani ze stredu Galaxie i z kulovych hvezdokup?“ zeptala se Veda Kong.
„Jenom nepravidelne, kdyz je nahodou zachytime, nebo prostrednictvim zaznamovych stroju ostatnich clenu Okruhu, kteri vytvorili jakysi protahly retez v prostoru Galaxie,“ odpovedel Mven Mas.
„Zpravy, odeslane pred tisici a desetitisici lety, se v prostoru neztraceji, a nakonec nas prece dostihnou,“ dodal Junij Ant.
„To ale znamena, ze posuzujeme zivot a znalosti lidi na velmi vzdalenych svetech se znacnym zpozdenim, ktere treba u oblasti kolem stredu Galaxie cini dvacet tisic let?“
„Ano, at uz poslouchame vysilani prostrednictvim zaznamovych stroju z blizkych svetu, nebo je zachytime nasimi stanicemi, vzdycky vidime vzdalene sveta tak, jak vypadaly v pradavnych dobach. Vidime lidi, kteri uz davno zemreli, a jejich svet na ne davno a davno zapomnel!“
„cozpak my, kteri jsme ovladli prirodu, jsme tady bezmocni?“ rozhorcila se detsky Veda. „Coz nemuzeme dostihnout vzdalene svety jinak, jinymi prostredky, nez fotonovym nebo vlnovym paprskem?“
„Jak vas chapu, Vedo!“ zvolal Mven Mas.
„V Akademii Nejvyssich Znalosti pracuji na projektech, jak prekonat prostor, cas a tizi nejhlubsimi principy kosmu,“ vmisil se do reci Dar Veter, „ale nedosli jeste do stadia pokusu a nedokazali…“
Zelene oko se znenadani rozsvitilo a Vede se znovu zatocila hlava, kdyz videla, jak se obrazovka propadla do bezedne propasti vesmiru.
Presne ohranicene kraje obrazu dokazovaly, ze jde o zapis automaticke pameti a ne o primo zachyceny prenos.
Zpocatku se objevil povrch planety, snimany zrejme z vnejsi kosmicke stanice. Obrovske blede fialove slunce tonulo ve fantastickem prisvitu a zalevalo pronikavymi paprsky modry oblacny prikrov atmosfery.
„Mel jsem pravdu, sluncem planety je Epsilon Tukana, velmi zhava hvezdy tridy B 9, o svitivosti sedmdesati osmi nasich slunci,“ zaseptal Mven Mas.
Dar Veter i Junij Ant souhlasne prikyvli. Podivana se zmenila, pohled se zuzil, jako by se prenesl na samotny povrch neznameho sveta.
Do vysky se zvedaly oble vrcholy hor, jakoby odlite z medi. Neznama hornina ci kov zrnite struktury ohnive plala v oslnive bilem svitu modreho slunce. I pri nedokonale reprodukci pristroju mel neznamy svet triumfalni lesk a jakousi viteznou nadheru.
Zablesky paprsku vroubily obrysy medenych hor korunou ze stribrne a ruzove zare, jez s siroko daleko zrcadlila v mirnych vlnach fialoveho more. Voda syte ametystove barvy se zdala byt husta a plala uvnitr rudymi ohnicky, ktere pripominaly roje malinkych zivych oci. Vlny omyvaly masivni podstavec giganticke sochy, stojici daleko od brehu v hrdem osameni. Zena, vytesana z temne rudeho kamene, stala se zvracenou hlavou a rozprazene ruce jako v extazi vztahovala k planouci hlubine nebes. Mohla byt prave tak dobre dcerou Zeme, jeji dokonala podobnost s lidmi byla stejne ohromujici jako nevidana krasa socharskeho dila. V tele, jez splnovalo vsechny sny pozemskych socharu, pojila se mohutna sila s odusevnelosti v kazdem tahu obliceje i postavy. Socha z lesteneho rudeho kamene planula neznamym, a proto i tajemnym a strhujicim zivotem.
Pet pozemstanu mlcky hledelo na neobvykly novy svet. Jen ze siroke Mvenovy hrudi a vydral dlouhy vzdech, nebot uz od prvniho pohledu na sochu se kazdy jeho nerv napjal v radostnem ocekavani.
Na brehu proti sose oznacovaly veze z ryteho stribra zacatek sirokeho bileho schodiste, ktere se volne vznaselo nad hustymi korunami ztepilych stromu s tyrkysove zelenym listim.
„Ty musi znit!“ septal Dar Veter Vede do ucha a ukazoval na veze. Veda prikyvla.
Vysilacka nove planety dal neslysne rozvijela obraz za obrazem. Na okamzik se zakmitly bile steny se sirokymi vyklenky a portalem z modreho kamene, a obrazovka prenesla pohled do vysoke mistnosti zalite silnym svetlem. Malba ryhovanych sten zarila perletovym leskem a vsechno v sale nezvykle zvyraznovala. Pozornost upoutavala skupina lidi pred panelem z lesteneho smaragdu.
Ohnive ruda barva jejich pleti mela stejny odstin jako socha v mori. V tom nebylo pro Pozemstany nic neobycejneho, nebot z barevnych snimku, ktere se uchovaly ze staroveku, bylo zrejme, ze nektere indianske kmeny ve Stredni Americe mely plet jen o malo svetlejsi.
V sale byly dve zeny a dva muzi. Kazdy z obou paru byl oblecen jinak. Dvojice, stojici bliz k zelenemu panelu, mela na sobe kratka zlatista roucha, jakesi nadherne kombinezy, sepnute nekolika sponami. Druzi dva byli od hlavy az k pate zahaleni do plastu, ktere zarily stejnym perletovym odstinem jako steny.
Lide u panelu se ladnymi pohyby dotykali sikmo napjatych strun pri levem okraji. Stena z lesteneho smaragdu nebo skla zpruzracnela. V rytmu jejich pohybu plynuly po kristalove desce zretelne obrazy a vyjevy. Avsak vznikaly a mizely tak rychle, ze i cviceni pozorovatele jako Junij Ant a Dar Veter chapali stezi jejich smysl.
Stridaly se obrazy medenych hor, fialoveho oceanu a tyrkysove zelenych lesu, a v nich se obrazela historie planety. Nekonecna rada zivocisnych a rostlinnych forem zivota, nekdy hruzne nepochopitelnych, jindy nadhernych, defilovala zde jako prizraky minulosti. Cetna zvirata a rostliny se podobaly tem, jejichz pozustatky uchovaly vrstvy zemske kury jako listy kroniky. Zdokonalujici se ziva hmota prodelavala dlouhou cestu na vzestupnem zebricku zivotnich forem. Nekonecne dlouhy vyvojovy proces se zdal jeste delsi, obtiznejsi a tryznivejsi nez rodokmen cloveka na Zemi, jejz kazdy jeji obyvatel dobre zna.
V prizracnem svitu pristroju se zamihaly nove obrazy. Objevily se vysoko planouci vatry, hromady kamene nakupene na rovinach, bitky s dravymi zviraty, slavnostni obrady pri pohrbech a bohosluzbach. Pres cely panel vyrostla postava muze, odeneho do pestrobarevne kuze. Opiraje se jednou rukou o kopi, druhou zesiroka rozprahl ke hvezdam a slapl na krk povalene oblude s tuhou hrivou na hrbete a s dlouhymi vycenenymi tesaky. V pozadi stala rada muzu a zen, kteri se po dvou uchopili za ruce a zdalo se,ze cosi prozpevuji.
Vyjev zmizel a na jeho miste se objevil povrch lesteneho kamene.
Potom lide ve zlatistych satech ustoupili napravo a jejich misto zaujal druhy par. Nepostrehnutelne rychlym pohybem odhodili plaste a na zarivem pozadi zahorela zivym plamenem temne ruda tela. Muz vztahl obe ruce k zene, a ona mu odpovedela usmevem tak hrde a oslnujici radosti, ze se i Pozemstane bezdeky usmali. A dva lide v perletove zaricim sale nesmirne vzdaleneho sveta zacali pomalu tancit. Nebyl to patrne tanec pro tanec, spis rytmicke pozovani. Tanecnici zrejme chteli ukazat dokonalost, nadherne linie a plastickou pruznost svych tel. Ale z rytmickeho stridani pohybu se dala zaroven uhodnout i smutna hudba jako pripominka bezejmennych a nescislnych obeti na vzestupne ceste zivotniho rozvoje, ktera vedla az k tak nadherne myslici bytosti, jako je clovek.
