a vyvracet ven.
„Pozor! Vsichni zpatky! K zemi!“ vykrikl do mikrofonu Erg Noor, vypnul robota a rychle ustoupil.
Silny kus kovu s nahle vychlipil jako stena plechove konzervy. Proud oslnive duhoveho plamene vyrazil z otvoru po tecne podel spiralove vydute. Jedine to zachranilo nepripravene badatele, a pak to, ze modry kov se okamzite roztavil a zalil proriznuty otvor. Z mohutneho robota zustala jen zmet roztekleho kovu, z ktereho zalostne trcely kratke kovove nohy. Erg Noor a Kej ber zustal nezraneni jen diky tomu, ze si predvidave navlekli skafandry. Vybuch je odmrstil daleko od divneho hvezdoletu, ostatni rozptylil do vsech stran, prevratil „delo“ a zpretrhal kabely vysokeho napeti.
Kdyz se lide probrali z otresu, pochopili, ze zustali bez ochrany. Nastesti lezeli ve svetle reflektoru, ktery usel zkaze. Nikomu se nic nestalo, ale Erg Noor rozhodl, ze toho maji uz dost. Badatele opustili nepotrebne nastroje, kabely a svetlomet, nastoupili do neposkozeneho voziku a rychle ustoupili ke svemu hvezdoletu.
Stastna shoda okolnosti pri neopatrnem dobyvani ciziho hvezdoletu vubec nezavisela na nacelnikove predvidavosti. Druhy pokus by mohl skoncit mnohem zalostneji. A Niza — mila astronavigatorka — co ta? Erg Noor doufal, ze skafandr jiste oslabil vrazednou silu cerneho krize. Vzdyt ani biologa nezabil dotek cerne meduzy. Ale zde, daleko od lecebnych ustavu, budou si umet poradit s ucinkem nezname zbrane?
V hermeticke komore se Kej Ber priblizil k nacelnikovi a ukazal na zadni stranu jeho leveho narameniku. Erg Noor se obratil k zrcadlum, ktery byly ve vsech prechodovych komorach, protoze ti, kdo se vraceli z cizi planety, musili sami sebe dukladne prohlednout. Tenky plat zirkonio-titanoveho narameniku se roztrhl. Z prurvy trcel kousek nebesky modreho kovu, ktery sice vnikl do izolacniho podkladu, ale neprotal vnitrni vrstvu skafandru. Stezi se jim podarilo kovovy ulomek vyrvat. Za cenu velkeho nebezpeci a konec koncu nahodu ziskani vzorek zahadneho kovu ze spiraloveho hvezdoletu dopravi ted na Zemi.
Konecne Erg Noor svlekl skafandr a mohl vstoupit — lepe receno dobelhat se pod sviranou tihou strasne planety — dovnitr sve rakety.
Cela vyprava ho cekala s obrovsko netrpelivosti. Katastrofu u disku pozorovali ve stereovizofonech, a proto se nemuseli ptat na vysledky pokusu.
Veda Kong a Dar Veter stali na male kulate plosince vrtulniku, jenz se pomalu nesl nad nekonecnou stepi. Lehky vetrik vlnil hustou kvetouci travu. V dalce po leve strane bylo videt stado cernobileho skotu, potomku zvirat vypestovanych krizenim yaku, krav a buvolu.
Nizke pahorky, tiche reky v sirokych udolich, nekonecna volnost a klid dychaly z pevneho, rovneho kousku zemske kury, ktery se kdysi nazyval Zapadosibirskou nizinou.
Dar Veter hledel zadumcive na zem, jiz kdysi pokryvaly nekonecne plochy bezutesnych mocalu a ridke zakrsle lesy sibirskeho severu. V duchu videl obraz starovekeho mistra, ktery uz v detstvi na nej zapusobil nesmazatelnym dojmem:
Nad zatocinou obrovske reky, tvorici protahly mys, stal starobyly kostel, sedivy uz pred lety, a dival se osamele do dalky na pole a luka za rekou. Tenky kriz na kupoli se cernal pod nizkymi tezkymi mracny. Na malickem hrbituvku za kostelem skupinka briz a jiv sklanela ve vetru rozsochate koruny. Nizke vetve se temer dotykaly napul zetlelych krizu, jez cas a boure povalily uprostred svezi mokre travy. Za reko se kupily obrovite haldy sedofialovych oblaku, hustych, ze by se daly ohmatat. Siroka reka svitila studenym zeleznym leskem. Stejne chladny jas lezel na vsem kolem. Dalky i nejblizsi okoli byly mokre od lezaveho podzimniho deste studenych a neutulnych severnich sirek. A cela stupnice namodralych, sedivych a zelenych barev na obraze hovorila o rozlehlych prostorach neurodne pudy, kde se cloveku tezce zije o hladu a zime a kde trpce pocituje svou osamelost, charakteristickou pro lidskou posetilost davnych dob.
Dar Veter uvidel obraz v muzeu pod prusvitnym ochrannym obalem, obnoveny a osvetleny zespodu neviditelnymi paprsky, pripadal mu jako okno do daleke minulost.
Dar se ohledl po Vede. Mlada zena polozila ruku na zabradli pri okraji plosiny. Sklonila hlavu, a pozorujic, jak se stebla vysoke travy sklaneji po vetru, soustredene premyslela. Kavyl tonul v zaplave stribrneho lesku, nad stepi pokojne plula kulata plosinka vrtulniku. Zhave vzdusne viry neletaly znenadani na cestujici, cechraly Vede vlasy i saty a Daru Vetrovi dychal horkem rozpustile do oci. Ale automaticky moderator pracoval rychleji nez myslenka a letici plosinka se jen chvilemi zachvivala nebo nepatrne pohupovala.
Dar Veter se nahnul nad civkou kursografu. Uzky pruh mapy se rychle otacel a zaznamenaval jejich pohyb. Patrne se dostali prilis daleko na sever. Uz davno pretali sedesatou rovnobezku, preleteli soutok Irtyse a Obu a priblizili se k prohori, zvanemu Sibirska vysocina.
Za ctyri mesice prace na vykopavkach starovekych kurhanu v parnych stepich altajskeho predhori si oba cestovatele uz zvykli na rozsahla stepni prostranstvi. Pri zkoumani minulosti jako by se badatele pohrouzili do casu, kdy se po jiznich stepich projizdely je ridke oddily ozbrojenych jezdcu.
Veda sec tocila a rukou mlcky ukazala dopredu. V proudech prohrateho vzduchu tam plul temny ostruvek, jako by odtrzeny od povrchu zeme. Za nekolik minut se vrtulnik priblizil k nevysokemu kopci. Byla to zrejme halda po byvalem rudnem dole. Z konstrukci sachet ne neuchovalo nic, zbyl tu jen pahorek, porostly hustym visnovym sadem.
Letici kulata plosinka se nahle prudce naklonila.
Dar Veter automaticky zachytil Vedu v pase a vrhl se ke zvednutemu kraji paluby. Vrtulnik se na zlomek vteriny vyrovnal jen proto, aby se plochou stranou zritil na upati kopce. Tlumice zacaly pracovat a zpetny naraz vymrstil Vedu i Dara na svah, primo do stredu husteho krovi. Po chvili mlceni se v tichu stepi rozlehl Vedin hluboky hrudni smich. Dar Veter si predstavil svuj prekvapeny poskrabany oblicej a pridal s k Vede z bezdecne radosti, ze se ji nic nestalo a ze havarie dopadla tak stastne.
„Zbytecne se vrtulnikum nezakazuje letat vys nez osm metru,“ pronesla Veda trochu zadychane. „Ted uz chapu…“
„Stroj pri poruse okamzite pada a jedinou nadeji jsou tlumice. Neda se nic delat, je to nutna dan za lehkost a male rozmery. Pravdepodobne nas ceka jeste dalsi trest za vsechny stastne lety,“ rekl Dar Veter s ponekud predstiranou lhostejnosti.
„A to…?“ zvaznela Veda.
„Bezvadny chod stabilizatoru predpoklada velmi slozity mechanismus. Bojim se, ze budu potrebovat hodne casu, abych se v nem vyznal. Musime se z toho dostat po zpusobu nasich nejubozejsich predku.
Veda s jiskrivymi plamenky v ocich vztahla ruku, a Dar Veter pomohl mlade zene lehce na nohy. Sesli ke spadlemu vrtulniku, potreli si skrabance hojicim roztokem a zalepili roztrhane saty. Daru ulozil Vedu do stinu kere a sam zacal zkoumat priciny havarie. Jak predpokladal, stalo se neco s automatickym stabilizatorem, jehoz blokujici zarizeni vypnulo motor. Sotva Dar Veter otevrel kryt pristroje, bylo mu jasne, ze z opravy nebude nic, musil by prilis dlouho vnikat do nesmirne slozite podstaty elektroniky. S rozmrzelym povzdechem narovnal unavena zada a pohledl na ker, pod nimz se Veda duverive schoulila. Horka step byla uplne liduprazdna, kam oko dohledlo. Dva velci dravi ptaci pomalu krouzili nad tetelicim se modravym oparem…
Z poslusneho stroje se stal nezivy disk, ktery bezmocne lezel na suche zemi. Dara Vetra prostoupil divny pocit osamelosti a odtrzenosti od celeho sveta.
A v te chvili se niceho nebal. Jen co nadejde noc, uvidi neozbrojene oko mnohem dal; urcite zahlednou nejaka svetla a vydaji se k nim. Leteli jenom nalehko a nevzali s sebou ani radiotelefon, svitilnu ci jidlo.
Kdysi mohl clovek ve stepi zahynout hladem, nevzal-li s sebou vetsi zasoby potravin… A vodu! — premyslel byvaly vedouci kosmickych stanic, priviraje oci pred prudkym sluncem. Zpozoroval, ze vedle Vedy vrha visnovy ker kousek stinu, a natahl se bezstarostne na zem. Citil, jak ho pres lehky odev pichaji sucha travni stebla. Vedro a tichy selest vetru ukolebavaly dusi do zapomneni; myslenky pomalu plynuly, v pameti se beze spechu stridaly obrazy davno minulych dob. V dlouhe rade sly pradavne narody, rasy i jednotlivci… jako by odtud, z minulosti, tekla ohromna reka udalosti, postav i odeni, stridajicich se kazdou vterinu.
„Vetre!“ uslysel zavojem drimoty volat milovany hlas; procitl a posadil se.
Rudy slunecni kotouc se uz dotykal temne cary horizontu, nehybnym vzduchem nezaval ani sebemensi vanek.
„Vetre, muj pane,“ poklonila se pred nim Veda, napodobujic staroveke asijske zeny, „nechtel byste se probudit a vzpomenout si na mne?“
Dar Veter ucinil nekolik prostocviku a definitivne setrasl sen. Veda souhlasila s jeho planem, aby vyckali do noci.
Tma je zastihla v zivem rozhovoru o minule praci. Nahle Dar Veter zpozoroval, ze se Veda chveje. Ruce
