mela chladne a Dar se dovtipil, ze ji lehke saty nechrani pred nocnim chladem zdejsich severnich mist.
Letni noc na sedesate rovnobezce byla jasna a tak se jim podarilo nasbirat velkou hromadu rosti.
Zapraskal elektricky naboj, ktery Dar Veter vytahl z mohutneho akumulatoru vrtulniku; brzy a rozeplala vatra a jasne plameny pohltily tmu kolem a pronikaly dvojici svym zivotodarnym teplem.
Schoulena Veda se znovu narovnala jako kvet pod sluncem a oba se oddali takrka hypnoticke zadumcivosti. Kdesi hluboko v dusi cloveka za tech sto tisic let, kdy mu ohen byl hlavnim utocistem a spasou, zustal nevykorenitelny pocit utulnosti a bezpeci, jez ohen vyvolaval v hodinach, kdy cloveka obklopovala zima a tma…
„Vedo, co vas trapi?“ prerusil Dar Veter mlceni.
„Vzpomnela jsem si na tu divku s satkem…“ odpovedela potichu Veda a nespoustela oci z uhliku, ktere se rozsypavaly jako zlato.
Dar Veter pochopil okamzite. V predvecer sveho letu dokoncili v prialtajskych stepich vykopavky velkeho skythskeho kurhanu. Uvnitr zachovaleho dreveneho srubu byla kostra stareho nacelnika, obklopena kostmi koni a otroku. Prikryval je okraj mohyloveho naspu. Stary vudce lezel s mecem, stitem a brnenim a u jeho nohou se objevila skrcena kostra mladicke zeny. K lebce ji prilehal hedvabny satek, kdysi pevne omotany kolem obliceje. Satek se pres nejrozlicnejsi operace nepodarilo uchovat. Ale tech nekolik minut, nez se rozpadl, stacilo, aby lide mohli rozpoznat rysy prekrasne tvare, ktera se otiskla na tkanine pred nekolika tisiciletimi. Satek prozradil jeste jednu straslivou podrobnost: otiskl oci zeny, vylezle z dulku; nepochybne ji tim satkem zardousili, a pak i hodili do hrobu, aby provazela sveho muze na neznamych cestach zahrobniho sveta. Nebylo ji vic nez devatenact let, a jemu bylo dobrych sedmdesat; to byl na tehdejsi dobu velmi vysoky vek.
Dar Veter si pripomnel debatu, ktera se rozproudila nad nalezem mezi mladymi spolupracovniky Vediny expedice. Sla zena za svym muzem dobrovolne nebo ji k tomu donutili? A proc? Ve jmenu ceho? Bylo-li to z velke oddane lasky, proc ji tedy zabijeli, proc ji neochranovali jako nejlepsi pamatku po zemrelem v osirelem svete zivych?
Pak promluvila Veda Kong. Dlouho pohlizela rozhorelyma ocima na temny pahorek kurhanu, jakoby dusevnim zrakem chtela proniknout mocnou vrstvu davnych dob.
„Snazte se pochopit tehdejsi lidi. Prostory pravekych stepi byly skutecne bez hranic, nebot jedinymi dopravnimi prostredky byli kone, velbloudi a byci. Na obrovskych rozlohach zily jednotlive skupiny kocovnych chovatelu dobytka, ktere nejenze nic nespojovali, ale ktere zily ve vecnem nepratelstvi. Prikori a zloba se prenasely z pokoleni na pokoleni. Kazdy pristehovalec byl nepritelem, kazdy kmen koristi, slibujici dobytek a otroky, to znamena lidi, kteri pracovali z prinuceni, po hrozbou bice jako dobytek. Takove usporadani spolecnosti neslo s sebou na jedne strane velkou, nam docela neznamou volnost jednotlivce v drobnych vasnich a pranich, a na druhe strane neuveritelnou uzavrenost ve vzajemnem styku lidi i omezenost jejich cilu. Jestlize narod nebo kmen nebyl prilis pocetny a jeho prislusnici se mohli uzivit lovem a sbiranim plodu, zili tito svobodni kocovnici v neustalem strachu, ze je vybojni sousede napadnou, zotrocili nebo docela vyhladi. Kdyz ale zeme byla izolovana a mela velky pocet obyvatel, kteri mohli vytvorit mocnou vojenskou silu, pak lide take doplaceli vlastni svobodou na to, ze byli chraneni pred valecnymi najezdy, nebot v tak silnych statech se vzdycky rozmahaly despotismus a tyranie. Tak tomu bylo ve starem Egypte, v Asyrii i v Babylone.
Zeny, zejmena krasne zeny, byly ve staroveku jen koristi a hrackami silnych. Nemohly existovat bez muzovy nadvlady a ochrany.
Vlastni zeniny touhy a vule znamenaly malo, tak zoufale malo, ze pri takovem zivote… kdo vi… Mozna, ze se smrt zdala snesitelnejsim udelem…“
V odpoved na Vetrovy myslenky se Veda prisunula blize, pomalu prevracela horici vetve a pozorovala, jak z uhliku na uhlik preskakuji modrave jazycky plamenu.
„Kolik trpelive statecnosti bylo v tech dobach zapotrebi, aby clovek zustal sam sebou, aby mravne neklesal a mohl se rozvijet,“ promluvila potichu Veda Kong.
„Ja myslim,“ namitl Dar Veter, „ze az prilis zvelicujeme tihu zivota ve staroveku. Nejen ze lide byli na takovy zivot zvykli, ale jeho neusporadanost nesla s sebou nejrozlicnejsi prilezitosti. Vule i sila cloveka dokazala i z takoveho zivota vykresat zablesky romantickych radosti jako jiskry z kremene.“
„Stejne me zarazi,“ rekla Veda, „proc nasi predkove nedovedli tak dlouho pochopit, ze osud spolecnost nezavisi jenom na nich samotnych, ale ze spolecnost je takova, jaky je moralni a ideovy rozvoj jejich clenu, jenz je zavisly na ekonomice..“
„Ze dokonale forma vedecke vystavby spolecnosti neni jen kvantitativni hromadeni vyrobnich sil, ale i kvalitativni uroven, vzdyt je to tak jednoduche,“ odpovedel Dar Veter. „A dale chapani dialektickych souvislosti, ze nove spolecenske vztahy bez novych lidi jsou prave tak nesmyslne, jako novi lide bez teto nove ekonomiky. Kdyz to lide pochopili, stala se hlavnim ukolem spolecnosti vychova, fyzicky i dusevni rozvoj cloveka. Kdy se to konecne stalo?“
„V ERS, na konci doby Rozstepu, brzy po Druhe Velike Revoluci.
„Dobre, ze ne pozdeji! Niciva valecna technika…“
Dar Veter zmlkl a otocil se vlevo k temne mytine mezi ohnem a svahem kopce. Docela blizko se ozyval tezky dupot a mocne preryvane supeni. Oba cestovatele naraz vyskocili.
Pred ohnem se vynoril obrovsky cerny byk. Ve zlostne vypoulenych ocich se mu odrazely plameny a blikaly jako krvave zablesky. Netvor rozhrabaval kopytu suchou zem, funel a chystal se k utoku. V slabem svetle vypadal zvlast ohromny, slonena hlava se podobala zulovemu balvanu a mohutne plece cnely do vyse vystupujicimi pletenci svalu. Veda ani Dar Veter jeste nikdy nestali tak blizko vrazedne a nenavistne sily zvirete, na jehoz mozek se nedalo rozumne pusobit.
Veda pritiskla ruce pevne k hrudi a stala bez hnuti, jako hypnotizovana zjevenim, ktere tak nenadale vyrostlo ze tmy. Dar Veter, aniz pomyslil na nebezpeci, postavil se pred byka a zakryl Vedu vlastnim telem, jak to nescetnekrat cinili jeho predkove. Avsak ruce cloveka nove epochy byly bezbranne.
„Vedo, uskocte vpravo…“ stacil sotva pronest, kdy se zvire na ne vrhlo.
Dobre vycvicena tela obou cestovatelu mohla v rychlosti soutezit s primitivni hbitosti byka. Velikan proletel mimo a s velikym ramusem zapadl do husteho krovi, zatim co Dar a Veda se objevili ve tme nekolik kroku od vrtulniku. Stranou od ohne nebyla noc uz tak tmava a Vediny saty byly zdaleka videt. Byk se vyhrabal z rosti. Dar Veter hbite vymrstil svou spolecnici vzhuru, ta udelala premet a ocitla se na plosine vrtulniku. Zatimco zvire se otacelo a kopyty rozryvalo pudu, Dar se objevila na stroji vedle Vedy. Vymenili si letme pohledy a v ocich spolecnice necetl nic, krome neskryvaneho nadseni Kryt z motoru snali uz ve dne, kdyz se Dar Veter snazil proniknout do dumyslneho mechanismu. Sebral nyni vsechnu svou silu a utrhl od bocniho hrazeni plosiny kabel vyrovnavaciho pole a strcil jeho obnazeny konec pod pruzinu hlavni svorky transformatoru. Vedu pritom varovne odsunul. V tom okamziku zachytil byk rohem za zabradli a vrtulnik pod jeho mohutnym naporem skoro poskocil. Dar Veter svihl koncem kabelu zvire pres nos. Zluty blesk, tupy uder — a rozdivocele dobytce se svalilo jako tezka fura.
„Vy jste ho zabil!“ rozhorcene zvolala Veda.
„Sotva, puda je sucha!“ usmal se spokojene Dar.
Na dotvrzeni jeho slov byk slabe zabucel, pak se zvedl, a jako by citil svou pohanu, bez jedineho ohlednuti ubihal pryc rychlym poklusem. Cestovatele se vratili k ohni. Nova davka chrasti ozivila pouhasly plamen.
„Uz mi neni zima,“ rekla Veda. „Vystupme na kopec!“
Vrchol pahorku zakryval ohen, blede hvezdy severniho leta se rozplyvaly nizko nad obzorem jako mlhave kulicky.
Na zapade nebylo videt nic, na severu, na svazich kopcu se mihaly matne viditelne rady svetel. Z jizni strany, rovnez velmi daleko, horela jasna hvezda na pozorovaci vezi pestitelu dobytka.
„Je to zle, budeme muset jit celou noc…“ zahucel Dar Veter.
„Ne, ne, pohledte!“ Veda ukazala na vychod, kde znenadani zaplala ctyri svetla, rozestavena do ctverce. Nebyla dal nez par kilometru. Urcili smer podle hvezd a sestoupili k ohni. Veda Kong se zastavila pred dohasinajicimi uhliky, jako by se chtela na cosi vzpomenout.
„Sbohem, nas domove..“ rekla smutne. „Kocovnici mivali asi take obdobna obydli, chatrna a kratkodoba. A ja jsem dnes byla zenou one epochy.“
Veda zalozila ruce za hlavu a pruzne se protahla pred ohnem. O vterinu pozdeji nabyly jeji zamlzene oci opet sveho sibalskeho trpytu.
„Nuze, vedte mne… hrdino!“ V nizkem hlasu ji zaznel nevyzpytatelny, nezny ton.
