Miiko se objevila. Namahave dychala a vypadala velmi unavena.
„Tam… tam je… kun!“ stezi vyrazila ze sebe.
„Co je? Jaky kun?“
„Socha obrovskeho kone… tam, v prirodnim vyklenku. Hned se tam podivam poradne.“
„Miiko, je to tezke. Poplaveme zpatky, vezmeme si potapecske pristroje a lodku.“
„Ne! Chci sama, ted hned! Bude to me vitezstvi, a ne pristroju. Pak pozveme vsechny.“
„Ale ja se ponorim s vami!“ Dar Veter uchopil svuj kamen.
Miiko se usmala.
„Vemte si mensi, tak. A co bude s dychanim?“
Dar Veter si poslusne zacvicil. A s kamenem v rukou udelal salto do more. Voda ho uderila do obliceje, obratila jej zady k Miiko, a tisknouc mu hrud, tupe zabolela v usich. Napinal vsechny svaly a sviral celisti, aby ji premohl. Dole houstl studeny sedy soumrak, vesele svetlo na dne rychle pohasinalo, chladna a zakerna sila hloubky ho zdolavala, obestiraly jej mrakoty, v ocich rezaly bolest. Vtom se jista ruka Miiko dotkla jeho ramene a Veter ucitil pod nohama pevny, matne stribrity pisek. Namahave otocil krk smerem, kam ukazovala Miiko. Trochu ne naklonil, prekvapenim vypustil kamen a v tom okamziku ho voda vymrstila vzhuru. Nepamatoval se, jak se octl na hladine, pro rudou mlhu nic nevide. Krecovite vdechoval a vydechoval vzduch… Po nejake dobe zmizely nasledky podmorskeho tlaku a v pameti mu vyvstal obraz, ktery videl. Byl to jen okamzik, ale kolik detailu zpozorovaly oci a zapamatoval si mozek!
Tmave skaly se nahore sbihaly a tvorily lomeny oblouk, pod nimz stala socha gigantickeho kone. Ani jedina vodni rasa nebo skeble nelpela na jeho lesklem povrchu. Neznamy sochar chtel hlavne vyjadrit silu. Zvetsil predni cast trupu, neumerne rozsiril uzasnou hrud a vysoko zvedl ostre ohnutou siji. Leva predni noha trcela ve vzduchu, doslova nastrkujici divakovi kulaty kolenni kloub, zatimco ohromne kopyto se temer dotykalo hrudi. Tri zbyvajici nohy se snazily odrazit od zeme, takze obrovity kun se sklanel nad divakem, jak by ho zamackaval pohadkovou moci. Na prikre ohnute siji vystupovala hriva jako ozubeny hreben, hlava se takrka opirala o hrud a oci pod sklonenym celem plnila nenavistna zloba, ktera se odrazela i v malych prisedlych usich kamenne obludy.
Miiko se ujistila, ze nemusi mit o Dara obavy, nechala ho lezet na skale a potopila se znovu. Konecne se divka hlubokym potapenim vysilila a dosyta se vynadivala na svuj objev. Usedla vedle Vetra a dlouho mlcela, dokud se ji nevratil pravidelny dech.
„Zajimalo by mne, jak asi muze byt socha vysoka,“ ptala se Miiko zamyslene sama sebe.
Dar Veter pokrcil rameny a vzpomnel si, co ho nejvic prekvapilo.
„Proc socha kone neobrostla vodnimi rasami nebo muslemi?“
Miiko se k nem prudce obratila.
„Ano, ano, znam takove nalezy. Pokryvala je zvlastni sloucenina, ktera nedovolila, aby se ni prichytili zivi tvorove. Byly z doby kolem posledniho stoleti ery Rozdeleneho Sveta.“
V mori mezi brehem a ostruvkem se objevil plavec. Kdyz se priblizil, nadzdvihl se z vody a zamaval pazemi na pozdrav. Dar Veter poznal siroke plece a lesklou plet Mvena Mase. Zakratko se vysoka cerna postava vysplhala na kamen a na mokre tvari noveho vedouciho kosmickych stanic zasvitil dobromyslny usmev. Rychle se uklonil malicke Miiko a sirokym nenucenym gestem pozdravil Dara Vetra.
„Prijeli jsme na jeden den spolecne s Renem Bozem, abychom vas pozadali o radu.“
„Ren Boz?“
„Fyzik z Akademie Nejvyssich znalosti…“
„Trochu ho znam. Pracuje na problemech vzajemnych vztahu mezi prostorem a polem. Kde jste ho nechal?“
„Na brehu. Neni plavec — ci aspon ne takovy jako vy…“
Lehke plesknuti Mvena prerusilo.
„Plavu na breh, k Vede!“ vykrikla Miiko z vody.
Dar Veter se na divku privetive usmal.
„Plave s objevem,“ vysvetlil Mvenu Masovi a vypravel mu o nalezenem koni pod vodou.
African mu naslouchal bez zajmu. Dlouhymi prsty si prejizdel po brade. Veter vycetl z jeho pohledu neklid i nadeji.
„Vas neco vazneho znepokojuje? Nac tedy to otaleni?“
Mven se chopil vyzvani. Sdel na kraji skaly nad hlubinou, ktera ukryvala tajemneho kone, a vypravel o svych silnych pochybach. Setkani s Renem Bozem nebylo nahodne. Nikdy ho neopustila vidina prekrasneho sveta u hvezdy Epsilon Tukana. Od te noci touzi, aby mol jakymkoli zpusobem prekonat ohromne prostory a priblizit se onomu svetu. Aby mezi odeslanim a obdrzenim zpravy, signalu ci obrazu nelezela doba sesti set let, nedostupna pro lidsky zivot. Aby lide ucitili tep nadherneho a jim tak blizkeho zivota a mohli pres propasti vesmiru vztahnout ruku ke svym bratrim. Mven zameril sve usili k tomu, aby se obeznamil s nerozresenimi otazkami a neukoncenymi pokusy, ktere se po tisicileti provadely pri zkoumani prostoru jako funkce hmoty. Byl to tentyz problem, o nemz snila Veda Kong tu noc, kdy prednasela poprve pro Veliky Okruh…
V Akademii Nejvyssich Znalosti ridil podobne pokusy mlady matematik a fyzik Ren Boz. Jeho setkani s Mvenem Masem a pratelstvi, ktere nasledovalo, bylo predurceno touto spolecnou touhou.
Ted se Ren Boz domniva, ze problem je tak propracovan, aby se mohlo pristoupit k pokusu. Zkouska, jako vse, co souvisi s kosmickymi meritky, nemuze se provest laboratorni cestou. Obrovitost otazky vyzaduje take obrovsky experiment. Ren Boz poklada za nutne, aby se pokus provedl se silovou ztratou veskere zemske energie, vcetne energie Ku z rezervni stanice v Antarktide.
Pocit nebezpeci se zmocnil Dara Vetra, kdyz uprene hledel do masovych rozhorelych oci a na jeho chvejici se chripi.
„Chcete vedet, jak bych jednal ja?“ polozil klidne rozhodujici otazku.
Mven Mas kyvl a jazykem si prejel vyprahle rty.
„Ja bych pokus nedelal,“ pronesl zretelne Dar Veter a ignoroval pri tom bolestnou grimasu, ktera se kmitla Africanovou tvari. Vzapeti ale zmizela a mene bystry spolecnik by ji nezpozoroval.
„Myslil jsem si to,“ uklouzlo Mvenu Masovi.
„Proc tedy jste pokladal mou radu z dulezitou?“
„Zdalo se mi, ze vas dokazu presvedcit.“
„Nu coz, tak to zkuste! Poplavme k pratelum. Jiste uz pripravuji potapecske pristroje, aby si prohledli kone!“
Veda zpivala a dva nezname zenske hlasy ji doprovazely.
Kdyz uvidela plovouci muze, zamavala na ne, ohybajic pri tom prsty zavrenych dlani po detskem zpusobu. Pisen doznela. V jedne z zen poznal Dar Veter Evdu Nal. Poprve ji videl bez bileho lekarskeho plaste. Jeji vysoka pruzna postava od odrazela od ostatnich bledou, dosud neopalenou pleti. Jak se zdalo, byla znamenita psychiatricka posledni dobou velmi zaneprazdnena. Evdiny modrocerne vlasy byly u spanku vysoko vycesane a rozdelovala je rovna pesinka. Vysedle licni kosti nad mirne vpadlymi tvaremi zduraznovaly dlouze vykrojene cerne oci s pozornym pohledem. Oblicej nepatrne pripominal starou egyptskou sfingu, ktera stala od pradavna na pokraji pouste u pyramid, hrobek vladcu nejstarsiho statu na svete. Dnes, dvacet stoleti po tom, co zmizela poust, sumi na pisku urodne kere, a sfinga je pod sklenenym poklopem, nemohoucim zakryt prolakliny, ktere ji na tvari vyhlodal zub casu.
Dar Veter si vzpomnel, ze Evda Nal odvozuje svuj rodokmen od obyvatel Peru nebo Chile. Pozdravil ji po zpusobu starych jihoamerickych uctivacu Slunce.
„Prace s historiky vam prospela,“ rekla Evda. „Podekujte Vede…“
Dar Veter se rychle obratil k pritelkyni, ale Veda za ruku a privedla k docela nezname zene.
„To je Cara Nandi! Jsme tu vsichni na navsteve u ni a malire Karta Sana, protoze oni ziji na tomto brehu uz mesic. Jejich pojizdny atelier je na konci zalivu.
Dar Veter vztahl ruku k mlade zene, a ta nej pohledla velkyma temne modryma ocima. Na okamzik zatajil dech, nebot v zene bylo neco, co ji odlisovalo ode vsech ostatnich. Stala mezi Vedou Kong a Evdou Nal, jejichz puvab, vytribeny silnym intelektem a kazni pri dlouhodobe vedecke praci, prece jen bledl pred neobycejnou krasou cizinky.
„Vase jmeno se necim podoba memu,“ pronesl Dar Veter. Koutky malych ust nezname se zacukaly zadrzovanym usmevem.
„Asi tak, jako vy jste podobny me, ze?“
