Dar Veter pohledl na cernou zaplavu jejich hustych lesklych vlasu, ktere se mirne vlnily, a pak se vesele usmal na Vedu.
„Vetre, vy neumite rikat zenam lichotky,“ rekla skadlive Veda a naklonila hlavu na stranu.
„Copak je to nutne, dnes, kdy uz jim nemusim lhat?“
„Nutne,“ zasahla Evda Nal. „A tahle nutnost nikdy nepomine!“
„Budu rad, reknete-li mi proc,“ zachmuril se trochu Dar Veter.
„Za mesic mam podzimni prednasku v Akademii Hore a Radosti, a tam budu mluvit dost podrobne o bezprostrednich emocich…“ Evda kyvla na bliziciho se Mvena Mase.
African jako obvykle sel pravidelne a tise. Dar Veter si vsiml, ze snede Cariny tvare se pokryly zhavym rumencem, jako by divcinou opalenou pleti prosvitlo slunce, ktere prostupovalo cele jeji telo.
„Privedu Rena Boze. Sedi tam, na skale.“
„Pojdme k nemu,“ navrhla Veda, „a zaroven naproti Miiko.“
Divka zavrtela hlavou.
„Prichazi muj velitel. Slunce zapadlo, brzy zacne prace.“
„Stat modelem je tezke, ze?“ zeptala se Veda. „Jet o hotove hrdinstvi. Ja bych to delat nemohla.“
„Take jsem si myslila, ze nebudu moci. Strhne-li vas vsak myslenka umelcova, sami se stavate ucastniky tvurci prace. Hledate vteleni obrazu ve vlastnim tele… V kazdem pohybu, v kazdem posunku jsou tisice odstinu! Zachycovat je jako odletajici tony hudby…“
„Caro, vy jste pro malire pravy poklad!“
„Poklad!“ prerusil vedu zvucny bas. „A jak jsem ji objevil! To je neuveritelne!“ Malir Kart San potrasl vysoko zvednutou mohutnou pesti. Svetle vlasy se mu rozcuchaly ve vetru, oslehany oblicej zcervenal.
„Doprovodte nas, mate-li cas,“ pozadala ho Veda. „A vypravejte!“
„Jsem spatny vypravec. Ale stejne je to zajimave. Zabyvam se rekonstrukci ruznych rasovych typu, ktere existovaly ve staroveku az do ery Rozdeleneho Sveta. Po uspechu meho obrazu ‘Dcera Gondwany’ jsem si usmyslil vytvorit jiny rasovy typ. Telesna krasa je nejlepsim vyrazem rasy zijici po generace zdravym cistym zivotem. Kazda rasa mela ve staroveku vlastni dokonalost, vlastni meritka krasy, vypestovana uz v podminkach primitivniho zivota. Tak to chapeme my maliri, o nichz se rika, ze zaostavame za vrcholy kultury. Vzdycky se to rikalo, patrne jiz za jeskynnich lidi ve starsi dobe kamenne. Ale nemluvim k veci… Vymyslil jsem si obraz ‘Dcera Thetidy’ cili Stredozemniho more. V bajich stareho Recka, Krety, Mezopotamie, Ameriky a Polynesie na mne silne zapusobilo, ze bohove vychazeli z more. Co muze byt kouzelnejsi nez recky mytus o Afrodite, ktera byla u starych Reku bohyni lasky a krasy! Uz samo jmeno: Afrodite Anadyomene — zrozena z peny, povstala z more… Bohyne, narozena z peny, oplodnena svitem hvezd nad nocnim morem — ktery narod vymyslil neco poetictejsiho…!“
„Ze svitu hvezd a z morske peny,“ uslysela Veda Kong septat Caru a kradmo na divku pohledla.
Carin pevny profil, jakoby vyrezany ze dreva nebo z kamene, pripominal staroveke narody. Maly, rovny nepatrne zaobleny nos, celo trochu sklonene odzadu, silna brada, a zejmena velke rozpeti od nosu k usim — to vsechno byly charakteristicke rysy narodu antickeho Stredomori, ktere se odrazely v Carine obliceji.
Veda si ji nepozorovane prohledla od hlavy k pate a pomyslila si, ze vseho ma tak trochu prilis. Prilis hladkou plet, prilis utly pas, prilis siroka stehna… A chodi napadne zprima, takze jeji pevna nadra prilis vynikaji. Mozna ze malir prave potrebuje, aby vsechno bylo silne zdurazneno?
Cestu jim pretala hradba z kamenu, a Veda hned zmenila predstavu, kterou si prave utvorila. Cara Nandi neobycejne lehce preskakovala z kamene na kamen, jako by tancila.
„Urcite ma v sobe indickou krev,“ rozhodla Veda. „Zeptam se ji potom…“
„Abych mohl vytvorit ‘Dceru Thetidy’, pokracoval malir, „musil jsem se priblizit mori, spratelit se s nim; vzdyt moje Kretanka se mela — stejne jako Afrodite — narodit z more, ale tak, aby to pochopil kazdy. Kdyz jsem se chystal malovat ‘Dceru Gondwany’, pracoval jsem tri roky na lesni stanici v rovnikove Africe. Po dokonceni obrazu jsem vstoupil jako mechanik na postovni vodni kluzak a dva roky jsem rozvazel po Atlantickem oceanu postu pro vsechy rybarske, bilkovinne a solne podniky, ktere tam pluji na obrovskych kovovych vorech.
Jedno vecer jsem ridil svuj clun ve Strednim Atlantiku zapadne od Azor, kde se protiproud steka se severnim proudem. Tam jsou vzdycky velike vlny, zenou se jako hradby, jedna za druhou. Muj kluzak se hned vymrstoval pod nizka mracna, hned zas prudce letel v propadlinach mezi vlnami. Sroub rval, a ja stal na vysokem mustku vedle kormidelnika. A najednou — nikdy na to nezapomenu…!
Predstavte si, ze se proti vam riti vlna, vyssi nez vsechny ostatni. A na hrebeni te obrovske vlny, primo pod nizkymi mraky jako z ruzove perleti stala divka opalena do barvy rudeho bronzu… Vzedmuta vlna se nesla tise a divka letela, nesmirne vznesena ve sve opustenosti uprostred nekonecneho oceanu. Muj kluzak se vymrstil vzhuru, proleteli jsem vedle divky, a ta nam privetive zamavala. Hned jsem poznal, ze sala na latu, vite, to je takova deska s akumulatorem a motorem, ktera se ridi nohama.“
„Vim,“ ozval se Veter, „pouziva se k houpani na vlnach.“
„Nejvic ze vseho me ohromilo, ze kolem nebylo nic. Jenom nizka oblaka, siroko daleko pusty ocean, vecerni jas a divka letici na ohromne vlne. Ta divka byla…“
„Cara Nandi,“ rekla Evda Nal. „To uhadne kazdy. Ale kde se tam vzala?“
„Vubec ne z morske peny ani ze svitu hvezd!“ — Cara se rozesmala prekvapive vysokym zvonivym smichem. „Pouze z voru, na kterych byl zavod na bilkoviny. Kotvili jsme tenkrat na kraji Sargasoveho more, kde jsme pestovali chlorellu a ja tam pracovala jako biolozka.“
„Spravne,“ souhlasil smirlive Kart San. „Ale od te chvile jste se pro mne stala dcerou Stredozemniho more, ktera vysla z peny, neodvratnym modelem meho budouciho obrazu. Cekal jsem cely rok.“
„Smime se k vam prijit podivat?“ pozadala Veda.
„Prosim, jenom ne kdyz pracuji, radeji vecer. Tvorim velmi pomalu a v te dobe nesnasim nici pritomnost.“
„Vy malujete sam, rucne?“
„Nase prace se za tisicileti, co existuje malirstvi, takrka nezmenila. Opticke zakony a lidske oko jsou stale stejne. Prohloubilo se vnimani nekterych odstinu, vynalezly se nove chromkatoptricke barvy s vnitrnimi reflexy ve vrstve, urcite zpusoby ladeni barev. Ale vcelku pracoval malir v davnem staroveku stejne jako ja. A v ledacems lip… Vira, trpelivost… My jsme zacali byt prilis rychli a neverici vlastni pravde. Ale pro umeni je obcas lepsi naivita… zase odbocuji! Mam, mame uz cas… Pojdme, Caro!“
Vsichni se zastavili, aby pohledli za malirem a jeho modelkou.
„Ted vim, kdo to je,“ promluvila Veda. „Videla jsem ‘Dceru Gondwany.“
„Ja take,“ ozvali se soucasne Evda Nal a Mven Mas.
„Gondwana — to je zeme Gondu v Indii?“ zeptal se Veter.
„Ne. Je to souhrnny nazev pro jizni kontinenty. Ve staroveku tak nazyvali prste zemi cerne rasy.“
„A jaka je ta ‘Dcera cernych’?“
„Obraz je prosty: pred stepni pahorkatinou, v zaru oslepujicich slunecnich paprsku, pri kraji strasneho pralesa jde cerna divka. Na polovinu obliceje i pevneho, jakoby z kovu uliteho tela, ji dopada zarive svetlo, zatim co druha polovina tone v pruhlednem, lec hlubokem polostinu. Vysokou siji zdobi belostne zvireci zuby, kratke vlasy jsou na temeni svazany a prikryva je venec z ohnive cervenych kvetu. Pravou ruku ma zdvizenu nad hlavu a odhrnuje z cesty vetve stromu, levou shazuje s kolena trnity stonek. V nedokoncenem pohybu tela, ve volnem vdechnuti i silnem vzmachu ruky citime bezstarostnost mladi, ktere splyva s prirodou v nerozlucny celek, vecne promenlivy jako tok bystriny. Tato jednota se projevuje jak poznani, jako intuitivni zarikavani sveta… V tmavych ocich, ktere se pres more modrave travy upiraji do dalky k temer neznatelnym obrysum hor, je zretelne videt neklid, ocekavani tezkych zkousek v novem svete, ktery se pred mladou divkou prave otevrel.“
Evda Nal zmlkla.
„Ale jak to dokazal Kart San vyjadrit?“ zeptala se Veda Kong. „Mozna ze stazenim uzkeho oboci, nebo siji, ktera se nepatrne naklani dopredu, ci obnazenym, nicim nechranenym tylem. Podivuhodne jsou divciny oci, naplnene temnou moudrosti praveke prirody… Ale nejzvlastnejsi je, ze malir tu vyjadril soucasne pocit bezstarostne, tanecne nadlehcene sily, i pocit zneklidnujiciho poznani.“
„Skoda, ze jsem obraz nevidel!“ povzdechl si Dar Veter. „Budu muset zajet do Palace dejin. Vidim barvy obrazu, ale nejak si nedovedu predstavit divcinu pozu.“
„Pozu?“ zastavila se Evda Nal. „Zde mate ‘Dceru Gondwany’…“ Shodila s ramen rucnik, zvedla do vyse ohnutou pravou pazi a malicko se zaklonila, obracejic se napolo k Daru Vetrovi. Pak zlehka povedla stihlou nohu, udelala maly krucek, ale nedokoncila jej, a kdyz se dotkla spickou zeme, znehybnela. V tomto okamziku jeji pruzne
