telo primo rozkvetlo.
Vsichni se prekvapene zastavili a netajili se nadsenim.
„Evdo, to bych nikdy netusil…!“ zvolal Dar Veter. „Vzdyt vy jste nebezpecna jako napul obnazena cepel dyky.“
„Vetre, zase nepodarena poklona!“ rozesmala se Veda. „Proc jen napul, a ne uplne?“
„Ma docela pravdu“ usmala se Evda Nal, kdyz zaujala normalni postoj. „Prave ze ne uplne. Nase nova znama, kouzelna Cara Nandi — ano, to je uplne obnazena, zarici cepel, receno epickym jazykem Dara Vetra.“
„Nemohu verit, ze by se vam nekdo mohl rovnat!“ ozval se za kamenem chraptivy hlas.
Evda Nal prvni uvidela ostrihane rysave vlasy a svetle modre, nevyrazne oci, hledici na ni s takovym nadsenim, jake doposud neuzrela v zadne tvari.
„Jsem Ren Boz,“ rekl rysavy muz ostychave, kdyz jeho nevelka postava opustila ukryt na velkym balvanem.
„Hledali jsme prave vas,“ Veda vzala fyzika za ruku. „To je Dar Veter.“
Ren Boz se zacervenal, a tim vynikly pihy, ktere mu huste pokryvaly oblicej i krk.
„Zdrzel jsem se nahore,“ ukazal na kamenity svah. „Je tam stary hrob.“
„V nem je pochovan vynikajici basnik pradavnych dob,“ poznamenala Veda.
„Je tam vytesan napis, tady je,“ fyzik rozevrel kovovy listek, prejel jej kratkym pravitkem a na matnem povrchu vystouply ctyri rady modrych znaku.
„To je evropske pismo — psane znaky, ktere se pouzivaly pred zavedenim svetove linearni abecedy. Maji nevzhledny tvar, prevzaty z mnohem starobylejsich piktogramu. Ale ten jazyk znam.“
„Tak tedy ctete, Vedo!“
„Prosim o nekolik minut ticha!“ zadala a vsichni usedli poslusne na kameny.
Veda Kong zacala hlasite cist:
„To je nadherne!“ — Evda Nal se pozvedla na kolenou.
„Soucasny basnik by nevyjadril presvedciveji moc sve doby. Rada bych vedela, kterou z vidin Zeme pokladal na nejkrasnejsi a odnesl s sebou v predsmrtnych myslenkach?“
V dalce se objevila lodka z pruzracne plasticke hmoty, a v ni sedeli dva lide.
„To je Miiko se Serlisem, jednim ze zdejsich mechaniku. Bane,“ opravila se Veda. „Je to sam Frit Don, vedouci morske expedice! Vetre, do vecera musite zustat sami tri, vezmi s sebou Evdu.“
Obe zeny sbehly k lehkym vlnam a spolecne plavaly k ostrovu. Lodka k nim zamirila, ale Veda ji machnutim ruky poslala napred. Ren Boz jako solny sloup hledel za odplouvajicimi zenami.
„Vzpamatujte se, Bene, dame se do prace!“ zavolal na neho Mven Mas a fyzik se rozpacite, letmo usmal.
Kousek pisecne plochy mezi dvema radami kamenu se zmenil ve vedeckou poslucharnu. Ren Boz, ozbrojeny kusem lastury, rysoval a psal, chvilemi se vzrusene vrhal tvari k zemi, vlastnim telem smazaval, co napsal, a znovu kreslil. Mven Mas bud horlive souhlasil, nebo povzbuzoval fyzika preryvanymi vykriky. Dar Veter si oprel lokty o balvan a stiral si pot, ktery mu vystupoval na cele, jak se snazil pochopit mluviciho. Konecne rysavy fyzik zmlkl, a tezce dychaje, posadil se na pisek.
„Ano, Bene,“ promluvil Dar Veter po delsi pomlce. „Ucinil jste vynikajici objev!“
„Copak jsem to udelal sam…? Uz vice nez pred deseti stoletimi vytycil staroveky matematik Heisenberg princip neurcitosti — nemoznost urcit presne misto malych castic. Ale skutecnost ukazala, ze nemoznost se stala moznosti, kdyz jsme pochopili vzajemne prechody, to jest pri repagularnim poctu. Priblizne ve stejne dobe lide objevili mezonovy prstencovy oblak kolem atomoveho jadra a prechod mezi nukleonem a onim prstencem, to znamena, ze dospeli az k pojmu antigravitace.“
„Dobra. Nejsem znalec bipolarni matematiky, zvlaste ne oboru jako je repagularni pocet. Ale to, co jste vykonal ve stinovych funkcich, je principialne nove, i kdyz my, obycejni lide bez matematicke jasnozrivosti, to spatne chapeme. Presto dovedu pochopit velikost objevu. Jenomze…“ Dar se zajikl.
„Co, co vlastne?“ znepokojil se Mven Mas.
„Jak uskutecnit pokus? Myslim, ze nemame k dispozici prostredky, abychom vytvorili takove napeti elektromagnetickeho pole.“
„Abychom uvedli do rovnovahy gravitacni pole a ziskali prechodovy stav?“ zeptal se Ren Boz.
„Prave to. A v takovem pripade se vesmir za hranicemi nasi soustavy vymyka nasemu pusobeni jako driv.“
„Ano. Ale jako vzdycky v dialektice musime vychodisko hledat v protikladu. Nebudeme-li ziskavat gravitacni stin promenlive, nybrz vektorialne…“
„Oho! Ale jak?“
Ren Boz rychle narysoval tri rovne cary, uzkou vysec a vsechno to pretal casti oblouku o velikem polomeru.
„To bylo znamo uz pred vznikem bipolarni matematiky. Asi pred tisici lety ji rikali uloha o ctyrech rozmerech. Tenkrat jeste nebyly rozsireny predstavy o vicerozmernosti prostoru, lide neznali stinove vlastnosti pritazlivosti, snazili e ji vynalozit analogii s elektromagnetickymi poli a domnivali se, ze singularni body znamenaji bud vymizeni hmoty, nebo jeji premenu v neco nevysvetlitelneho. Jak si mohli predstavit prostor s takovou znalosti prirodnich jevu? Ale nasi predkove tusili, vite, oni chapali, ze jestlize vzdalenost od hvezdy A do stredu Zeme, tedy po primce OA, meri dvacet kvintilionu kilometru, bude vzdalenost k teze hvezde po vektoru OV rovna nule… Prakticky nikoli nule, ale velicine, ktera se k nule velmi blizi. Rikali, ze cas prestava existovat, kdyz se rychlost pohybu rovna rychlosti svetla. Ale vzdyt i kochlearni pocet byl objeven teprve nedavno!“
„Spiralni pohyb lide znali uz pred tisici lety,“ zasahl Mven Mas nesmele do hovoru.
Ren Boz mavl nedbale rukou.
„Pohyb, ne vsak jeho zakony! Jestli tedy pole pritazlivosti a magneticke pole jsou dve stranky jedne a teze vlastnosti hmoty, jestlize prostor je funkci gravitace, pak funkci elektromagnetickeho pole musi byt antiprostor. Prechodem z jednoho do druheho vznika vektorialni stinova funkce nuloveho prostoru, jemuz lidove rikame rychlost svetla. A domnivam se, ze nulovy prostor se da ziskat libovolnym smerem. Mven chce na Epsilon Tukana, ale mne je to uplne jedno, jen kdyz se pokus uskutecni,“ opakoval fyzik a unavene zavrel oci s kratkymi svetlymi rasami.
„K pokusu nepotrebujeme jenom vnejsi kosmicke stanice, ale jiste i nejake zarizeni. Je to tak jednoduche a rychle realizovatelne?“
„Zde jsme meli stesti. Muzeme pouzit zarizeni Kora Julla v bezprostredni blizkosti Tibetske observatore. Pred sto sedmdesati lety se tam konaly pokusy pri pruzkumu vesmiru. Potrebuje trochu zmodernizovat, ale na to mam kdykoli k dispozici pet, deset, dvacet tisic dobrovolnych pomocniku. Staci jen zavolat, a vezmou si dovolenou.“
„Pamatoval jste opravdu na vsechno. Zbyva jeste jedna vec, ale ze vseho nejzavaznejsi: riziko pokusu. Muze mit nejprekvapivejsi vysledky, protoze podle zakona velkych cisel nemuzeme ho uskutecnit v malem meritku. Musime brat hned meritka mimozemska…“
„Ktery vedec se leka rizika?“ pokrcil Ren Boz rameny.
„Nemyslim na osobni riziko. Vim, ze se najdou vzdycky desetitisice lidi, je-li treba uskutecnit dosud neprozkoumany nebezpecny podnik. Ale do pokusu se zapojil vnejsi stanice, observatore, cely okruh pristroju, na ktere vynalozilo lidstvo gigantickou praci. Pristroju, ktere nam otevrely okno do vesmiru a ktere zasvetily lidstvo do zivota, tvurci prace i znalosti ostatnich obydlenych svetu. To okno je nejvetsi lidskou vymozenosti, a mate vy, ja, kterykoli jednotlivec ci skupina lidi, pravo riskovat, ze se zavre? Rad bych vedel, mate-li pocit, ze jste v pravu, a na cem se ten pocit zaklada.“
„Ja ho mam,“ zvedl se Mven Mas. „A je oduvodnen… Byl jste prece na vykopavkach… Nevolaly k nam miliardy neznamych koster v neznamych hrobech, nezadonily a nevycitaly? Zda se mi o miliardach minulych
