lidskych zivotu, jejich z mladi, krasa i zivotni radosti probehly v okamziku jak pisek mezi prsty a ktere nas zadaji, abychom odhalili velike tajemstvi casu, pustili se s nim do boje! Zvitezit nad prostorem znamena zvitezit nad casem: proto jsem presvedcen o svem pravu a o velikosti veci, kterou zamyslim!“
„Muj pocit je jiny,“ pravil Ren Boz. „Ale je to jen druha stranka teze veci. Kosmicky prostor je porad jeste neprekonatelny, rozdeluje svety, nedovoluje nam vyhledat planety, jejichz obyvatelstvo je nam blizke, a spojit se s nim v nekonecne radostnou a silnou rodinu. Byla by to nejvetsi reforma po ere Svetoveho Sjednoceni, kdy lidstvo prestalo konecne byt rozdrobeno na jednotlive narody, spojilo se, a tim vykonalo giganticky skok na novy stupen v ovladani prirody. Kazdy krok na teto nove ceste je zavaznejsi nez vsechno ostatni, nez jine vyzkumy a poznatky.
Sotva Ren Boz umlknul, znovu se rozhovoril Mven Mas.
„Mam jeste jeden duvod, a to osobni. V mladi se mi dostal do rukou sbornik prastarych historickych romanu. Byla v nem jedna povidka o vasich predcich, Dare Vetre. Vtrhl k nim jakysi mocny dobyvatel, zurivy zabijec lidi, na jake byla historie lidstva v dobach primitivni spolecnost bohata. Povest vypravela o silnem mladenci, ktery velmi miloval. Jeho divku zajali a odvezli. Tenkrat se tomu rikalo ‘Odehnat’. Predstavte si, ze svazane muze a zeny hnali jako dobytek do vlasti dobyvatelovy. Zemepis nikdo neznal, jedinymi dopravnimi prostredky byli kone a soumari. Svet byl tenkrat mnohem tajemnejsi a nekonecnejsi, nebezpecnejsi a neproniknutelnejsi, nez je pro nas kosmicky prostor. Mlady hrdina hledal svou milou, toulal se cele roky nesmirne nebezpecnymi cestami — az ji nasel v asijskych horach. Tezko lze vyjadrit mladicke domy, ale dodnes se mi zda, ze bych i ja mohl jit za milovanym cilem pres vsechny prekazky vesmiru!“
Dar Veter se mirne usmal.
„Chapu vase pocity, ale neni mi jasne, jaka je logicka spojitost mezi ruskou povesti a vasi touhou po vesmiru? Ren Boz je mi pochopitelnejsi. Ostatne, rikal jste predem, ze je to zalezitost ciste osobni…“
Dar Veter zmlkl. Mlcel tak dlouho, ze se Mven Mas neklidne zavrtel.
„Ted chapu,“ promluvil znovu Veter, „proc lide drive kourili, pili a povzbuzovali se narkotiky ve chvilich nejistoty, obava a osameni. Ja jsem ted prave tak osamely a nejisty. Co vam mam rici? Kdo jsem, abych vam zakazal veliky pokus? Ale smim vam ho dovolit? Musite se obratit k Rade…“
„Ne, tak ne!“ vstal Mven a jeho mohutne telo se napjalo jako pri smrtelnem nebezpeci. „Odpovezte nam: udelal byste pokus? Jako vedouci kosmickych stanic, ne jako Ren Boz… Jeho zalezitost je jina!“
„Ne!“ odpovedel rozhodne Dar Veter. „Ja bych jeste pockal.“
„Na co?“
„Az bude sestrojeno pokusne zarizeni na Mesici.“
„A co energie?“
„Mesicni pole pritazlivosti je mensi, take pokus bude proveden v mensim meritku, staci k nemu nekolik stanic Ku.“
„To je vsechno jedno, vzdyt si to vyzada sto let, a ja se toho nikdy nedockam.“
„Vy ne. Pro lidstvo neni tak dulezite, bude-li to hned, ci o generaci pozdeji.“
„Ale pro mne to znamena konec, konec vsech tuzeb a snu! A pro Rena Boze…“
„Pro mne to znamena, ze si svou praci nemohu overit pokusem a nemohu ji tudiz ani opravit a pokracovat v ni…“
„Jeden rozum — zadny rozum! Obratte se k Rade.“
„Rada uz rozhodla: vasimi myslenkami a slovy. Nemame od ni co ocekavat,“ pronesl tise Mven Mas.
„Mate pravdu. Rada take odmitne.“
„Uz se vas na nic neptam. Citim se vinen, svalili jsme na vas bremeno rozhodovani.“
„To je ma povinnost zkusenejsiho. Neni vasi vinou, ze ukol se ukazal stejne velkolepy jako nebezpecny. Je mi z toho smutno a tezko…“
Ren Boz prvni navrhl, aby se vratili do provizorniho sidliste vypravy. Tri smutni lide pomalu kraceli po pisku a kazdy z nich po svem prozival hore nad tim, ze se musili zrici nebyvaleho pokusu. Dar Veter pohlizel ukosem na sve spolecniky a v duchu si rikal, ze je mu ze vsech nejhure. Mel v povaze neco nespoutane odvazneho, neco, s cim se cely zivot musel potykal. Podobal se tak trochu starodavnym zbojnikum — proc by se jinak citil tak spokojene a stastne pri souboji s bykem…? A duse se mu bourila protestem proti rozhodnuti, ktere bylo sice rozumne, ne vsak odvazne.
Z nemocnicni kabiny vysli lekarka Luma Lasvi a biolog Eon Tal. Erg Noor se k nim vrhl.
„Niza?“
„Zije, ale…“
„Umira?“
„Zatim ne. Je tezce ochrnuta. Jsou zasazeny vsechny kmeny michy, parasympaticka soustava, asociacni centra a centra pocitova. Dech je velmi zpomaleny, ale pravidelny. Srdce tepe jednou za sto vterin. Neni to smrt, nybrz hluboky kolaps, ktery muze trvat neurcite dlouhou dobu.“
„Vedomi a bolest jsou vylouceny?“
„Vylouceny.“
„Absolutne?“ Nacelnikuv pohled byl prisny a pronikavy, avsak lekarka neupadla do rozpaku.
„Absolutne!“
Erg Noor pohledl prosebne na biologa. Ten souhlasne prikyvl.
„Co hodlate delat?“
„Udrzovat ji v rovnomerne teplote, absolutnim klidu a v slabem osvetleni. Nebude-li se kolaps prohlubovat, bude to vlastne spanek… mozna az na Zem… Pak ji dopravime do Institutu Nervovych Drah. Poraneni zpusobil nejaky druh proudu. Skafandr byl prorazen na trech mistech. Dobre, ze skoro nedychala!“
„Zpozoroval jsem otvory a zalepil je naplasti,“ rekl biolog.
Erg Noor mu s nemou vdecnosti stiskl ruku.
„Jenze,“ zacala Luma, „bylo by lepe, kdybychom co nejdrive unikli zvysene pritazlivosti… A zaroven je to nebezpecne; ani ne tak zrychleni pri odletu, jak navrat k normalni pritazlive sile.“
„Chapu: mate strach, ze se puls jeste vice zpomali. Ale vzdyt neni kyvadlo, ktere zrychluje svuj pohyb v zesilenem gravitacnim poli?“
„Rytmus impulsu v organismu podleha vcelku stejny zakonum. Jestli srdce bude bit dvakrat pomaleji, zacne byt prokrveni mozku nedostatecne, a…“
Erg Noor se tak hluboce zamyslil, ze zapomnel na lidi vedle sebe, pak se vzpamatoval a silne povzdechl.
Jeho spolupracovnici trpelive cekali.
„Nebylo by vychodisko v tom, ze bychom vystavili organismus zvysenemu tlaku v atmosfere s vetsim mnozstvim kysliku?“ zeptal se opatrne, a uz ze spokojenych usmevu Lumy Lasvi a Eona Tala pochopil, ze jeho myslenka je spravna.
„Nasytit krev plynem pri velkem parcialnim tlaku, to je skvele… Ovsem, ucinime opatreni proti tromboze, a pak at si tluce srdce treba jednou za dve ste vterin. Pozdeji se to vyrovna…“
Eon se usmal a jeho stroha tvar byla hned mlada a bujare vesela.
„Organismus zustane bezvedomy, ale zivy,“ rekla ulehcene Luma. „Pojdme pripravit pokoj. Chci pouzit silikolove skrine, kterou jsme vezli pro Zirdu. Umistime do ni vznasejici se kreslo, ktere na dobu odletu premenime v posle. Az skonci zrychlovani, upravime Nizino luzko definitivne.“
„Az budete hotovi, podejte zpravu do ridici kabiny. Nebudeme se tu zbytecne zdrzovat ani minutu. Dosti uz tmy a tihy cerneho sveta!“
Vsichni pospisili do ruznych casti rakety a kazdy se potykal s tlakem cerne planety, jak umel.
Signaly zahrmely viteznou pisen odletu.
Jeste nikdy se lide nepoddavali mekkemu objeti pristavacich kresel s tak dokonalym pocitem ulevy. Ale start z tezke planety byl obtiznou a nebezpecnou zalezitosti. Aby se raketa odpoutala, musila vyvinout zrychleni, ktere bylo na hranici lidske odolnosti, a sebemensi pilotova chyba mohla vsechny zahubit.
Za ohlusujiciho revu planetarnich motoru ridil Erg Noor hvezdolet po tecne k horizontu. Paky hydraulickych kresel se zaborovaly pod vzrustajici pritazlivosti stale hloub a hloub. Co nevidet dojdou az k zarazkam a pod tlakem pri zrychleni se krehke lidske kosti roztristi jako pod uderem kladiva. Nacelnikovy ruce na tlacitkach pristroju ztezkly jako balvany. Ale silne prsty pracovaly a Tantra, opisujic pozvolny oblouk, stoupala stale vys z huste tmy k
