Nebo kdyz jsem pracoval v tropech jako mechanik pri sklizni plodu?“
Veda se hlasite zasmala.
„Odhalim vam tajemstvi mlade duse. Ve skole tretiho cyklu jsem byla zamilovana prave do strojnika Spiralni Drahy, nikoho mocnejsiho jsem si nedovedla prestavit… Ostatne, tamhle jde radiooperater. Jedem, Vetre!“
Driv nez letec vpustil Vedu a Dara do kabiny, jeste jednou se jich zeptal, jsou-li oba tak zdravi, aby snesli velke zrychleni odrazoveho letadla. Kdyz prisvedcili, usadil oba do kulatych sedadel v pruzracne spici stroje, ktery se podobal obrovske destove kapce. Veda se citila velmi nepohodlne. Sedadla ve vysoko zvednutem trupu se zvratila dozadu. Zaznel gong, mohutna pruzina vymrstila letadlo temer kolmo vzhuru a Vedino telo se ponorilo hloub do kresla jako do elasticke tekutiny. Dar Veter pootocil namahave hlavu a povzbudive se na ni usmal. Letec spustil motor. Rev, sviravy tlak v celem tele, a letadlo v podobe kapky se vymrstilo, opisujic oblouk ve vysce triadvaceti kilometru. Zdalo se, ze uplynulo jen nekolik minut a cestovatele s ochablymi koleny uz vystupovali pred svymi domky v predaltajskych stepich. Letec na ne maval rukou, aby sli kus dal. Dar Veter si uvedomil, ze musi zapnout motor u same zeme. Zde nebyl katapult jako na zakladne. Strhavaje s sebou Vedu, vyrazil v ustrety lehce bezici Miiko Ejgoro. Obe zeny se objaly jako po dlouhem odlouceni.
Teple, pruhledne more mirne pohupovalo podivuhodne trpytivymi, zelenomodrymi vlnami. Dar Veter vstoupil pomalu do vody az po krk a siroce rozprahl ruce, snaze se zachytit na svazujicim se dne. Hlede pres mirne vlny do zarive dalky, znovu citil, jak se v mori ztraci a stava se casteckou nekonecneho zivlu. Sem, do more, prinesl svuj davno utajovany smutek. Smutek nad rozloucenim se strhujici vznesenosti vesmiru, s nekonecnym oceanem poznani a mysleni, s kazdodenni hlubokou soustredenosti.
Byl ted nekym docista jinym. Vzrustajici laska k Vede mu zprijemnovala dny nezvykle prace i tesknou volnost v uvazovani skvele vycviceneho mozku. Jako zaniceny zak se pohrouzil do historickeho badani. Reka casu, odrazena v jeho myslenkach, pomohla mu prekonat zivotni zmenu. Byl Vede vdecen za to, ze s jemnym taktem usporadala vrtulnikem vylet do zeme, pretvorene lidskou praci. Jako v nekonecnosti more, i ve velikosti pozemskych praci zanikaji vlastni bolesti a ztraty jednotlivce. Dar Veter se smiril s nezmenitelnou skutecnosti, s niz se clovek smiruje ze vseho nejhur…
Zavolal ho tichy, polodetsky hlas. Poznal Miiko, zamaval rukama a lehl si na zada, ocekavaje krehkou divku. Miiko se prudce vrhla do more. Z tuhych, smolne cernych vlasu ji stekaly kapky, snede telo s zlutym odstinem pod tenkou vrstvou vody jako by zezelenalo. Plavali vedle sebe proti slunci k osamelemu pustemu ostruvku, ktery se zvedal jako tmavy pohorek asi kilometr od brehu. Vsechny deti v ere Velikeho Okruhu vyrustaly na mori ve znamenite plavce, ale Dar Veter mel navic jeste vrozeny talent. Zpocatku plaval volne z obavy, aby se Miiko neunavila, ale divka vedle neho klouzala po hladine lehce a s jistotou. Dar Veter rychlil tempo, prekvapeny jeji obratnosti. Ale i kdyz zacal plavat ze vsech sil, Miiko nezustavala pozadu, a jeji mila tvaricka byla klidna jako drive. Ozvala se tlumeny pleskot vln ze strany, jiz ostrov hledel k otevrenemu mori. Dar Veter se prevratil na zada, ale divka v plnem tempu opsala kruh a vratila se k nemu.
„Miiko, plavete bajecne,“ zvolal Veter s nadsenim, a nabiraje vzduch plnou hrudi, zadrzoval dech.
„Plavu hur, nez se potapim,“ priznala se divka a Dar Veter se znovu podivil.
„Moji predkove byli Japonci,“ pokracovala Miiko. Kdysi to byl cely narod, v kterem vsechny zeny byly potapeckami. Lovily perly a sbiraly vyzivne morske rasy. Zamestnani se prenaselo z pokoleni na pokoleni, a za tisic let dosahly zeny skveleho mistrovstvi. Nahodou se ted projevilo u mne.“
„To jsem nikdy ani netusil…“
„Ze se vzdaleny zensky potomek potapecek stane historickou? V nasem rode se vypravela legenda. Pred vice jak tisici lety zil japonsky malir Janagichara Ejgoro…“
„Ejgoro? Tak se prece jmenujete vy…?“
„Vidte, je to vzacny pripad v nasi dobe, kdy jmena tvori nejruznejsi sestavy hlasek, jak se komu libi. Ostatne, vsichni lide se snazi vybirat si slova z jazyku tech narodu, z nichz pochazeji. Nemylim-li se, vase jmeno ma zase koreny z ruskeho jazyka?“
„Zcela spravne! Dokonce nejen koreny, ale cela slova. Prvni znamenalo darek, druhe vitr, vichr…“
„Ja neznam smysl sveho jmena. Ale ten malir opravdu zil. Muj praded nasel jeden jeho obraz ve kteremsi archivu. Je to velike platno, muzete je videt u mne, pro historika je zajimave. Zobrazuje velmi presvedcive kruty a statecny zivot, bidu i skromnost naroda… Poplaveme dal?“
„Jeste chvili, Miiko! A co zeny potapecky?“
„Mali se zamiloval do potapecky a usadil se navzdy v jejim rode. I jeho dcery byly potapeckami a cely zivot lovily v mori. Podivejte se na ten divny ostrov. Vypada jako kulata cisterna nebo nizka vez na vyrobu cukru.“
„Cukru!“ bezdeky vybuchl smichy Dar Veter. „Jako dite me takove puste ostrovy lakaly. Stoji osamele, obklopene morem a v temnych skalach nebo lesich ukryvaji neznama tajemstvi. Clovek zde muze potkat vsechno, po cem touzi a o cem sni.“
Miiko ho odmenila zvonivym smichem. Zamlkla a vzdy trochu smutna divka se ted zmenila k nepoznani. Kdyz pak vesele a s odvahou zamirila k hlucne splouchajicim vlnam, zustaval pro Vetra i nadale zahadou. Byla uplne jina nez pruhledna Veda, jeji odvaha byla spis velkolepou duverivosti nez opravdovou statecnosti.
Tesne u brehu, mezi velkymi balvany, se tahly pod vodou chodby, prozarene sluncem. Pokryvaly je trsy morskych hub a vroubily roztrepene okraje vodnich ras. Podmorske chodby vedly k vychodni strane ostruvku, kam sahala neznama cerna hloubka. Dar Veter litoval, ze si od Vedy nepujcil presnou mapu pobrezi. Vory morske vypravy se leskly na slunci u zapadni kosy, vzdalene par kilometru. Byla videt plaz, kde je prave Veda se soudruhy. Dnes maji smenu akumulatory a cela expedice odpociva. Ale Veter se oddal sve detske vasni prozkoumavat puste ostrovy.
Nad plavci se hrozive naklanela strma andezitova skala. Spatrili cerstve zlomy po urvanych balvanech, nebot nedavne zemetreseni tu strhlo cast zvetraleho brehu. Z otevreneho more se valilo silne vlnobiti. Miiko i Dar Veter plavali dlouho v temne vode pri vychodnim brehu, az objevili plochy kamenny vybezek, na nejz Dar divku vysadil.
Vyplaseni rackove letali z mista na misto, mezi skalami se rozlehaly udery vln a otrasaly mocnou vrstvou andezitu. Nebylo tu nic nez hole kameni a drsna kroviska. Nikde ani sebemensi stopa po zvireti nebo cloveku.
Plavci vystoupili na vrchol ostruvku, pohledli dolu na rozbourene vlny a vratili se na breh. Z keru, ktere trcely z rozsedlin, vychazela trpka vune. Dar Veter se natahl na teply kamen a line se dival do vody, na jih od vybezku.
Miiko usedla na bobek tesne u kraje skaly a snazila se dole cosi rozeznat. Zde nebyla u brehu melcina ani navalene hromady kameni. Nad temnou, lesklou vodou se naklanel strmy skalni previs. Pod jeho okrajem zazihalo slunce oslepujici pruh. Tam, kde se svetlo lamalo o skalu a spadalo kolno do pruzracne vody, probleskovalo matne rovne dno ze svetleho pisku.
„Co tam vidite, Miiko?“
Zamyslena divka se hned neobratila.
„Nic. Vas pritahuji puste ostrovy, me zase morske dno. I mne se zda, ze tam vzdycky mohu najit zajimave veci nebo ucinit nejaky objev.“
„Proc tedy pracujete ve stepi?“
„To neni tak jednoduche. Pro mne je more tak velkym potesenim, ze s nim nemohu byt stale. Ani hudbu, kterou miluje, nemuze clovek poslochat porad; tak je tomu se mnou a s morem. Zato setkani s nim jsou mi tim drazsi…“
Dar Veter prikyvl na souhlas.
„Ponorime se tam?“ ukazal na svetle mihotani v hlubine.
Miiko povytahla oboci.
„Dokazete to? Je zde nejmin petadvacet metru. To je pouze pro zkuseneho potapece…“
„Pokusim se… A vy?“
Misto odpovedi Miiko vstala, vyhledla si velky kamen a privlekla ho na kraj skaly.
„Nejdrive nechte me, at to zkusim. S kamenem — je to sice proti mym pravidlum, ale co kdyby tam byl proud… Dno je prilis ciste…“
Divka vzpazila, sehnula se, narovnala a zaklonila. Dar Veter sledoval jeji dechove cviceni, aby se mu naucil. Miiko uz nerekla ani slovo. Po nekolika cvicich uchopila kamen a vrhla se do morske hlubiny jako do propasti.
Dar Veter pocitil divny neklid, kdyz uplynula vic nez minuta a po odvazne divce nezbylo ani stopy. Zacal si hledat kamen jako zatez. Myslil si, ze musi vzit mnohem tezsi. Prave kdyz zvedl ctyricetikilogramovy kus andezitu,
