Jasna noc, prosycena vunemi trav, ozila sramotem zvirat a kreky nocni ptaku. _Veda a Dar Veter naslapovali opatrne, aby nezapadli do neviditelne nory nebo trhliny v suche pude. Latovita stebla kavylu jim klouzala po kotnicich. Dar Veter se pozorne rozhlizel, jakmile se na stepi objevily temne skvrny keru.
Veda se tichounce rozesmala.
„Nemeli jsem s sebou vzit akumulator a kabel?“
„Jste lehkomyslna, Vedo,“ branil se dobromyslne Dar, „a to vic, nez jsem cekal!“
Mlada zena nahle zvaznela.
„Prilis silne jsem pocitila vasi zastitu…“
A Veda zacala nahlas mluvit, lepe receno nahlas premyslet, o dalsi praci sve expedice. Prvni etapa praci na stepnich kurhanech skoncila, jeji spolupracovnici se vraceli ke svym drivejsim zamestnanim nebo se upinali k jinym. Ale Dar Veter byl volny, nevybral si jinou praci a mohl tedy provazet zenu, jiz miloval. Z doslych zprav bylo zrejme, ze Mvenu Masovi jde prace dobre. Ale i kdyby se mu nedarilo. Rada astronautiky by stejne tak brzy neposlal Vetra na totez misto. V epose Velikeho Okruhu se nepokladalo za prospesne drzet lidi dlouho pri jedne praci. Tim se otupovalo v cloveku to nejcennejsi, tvurci nadseni. Teprve po dlouhe prestavce se mohl vratit ke staremu zamestnani.
„Nezdala se vam nase prace — po sestiletem styku s vesmirem — prilis malicherna a jednotvarna?“ Vediny jasne a bystre oci hledaly jeho pohled.
„Vase prace neni vubec malicherna ani jednotvarna,“ namitl Dar Veter, „ale nedava mi ono napeti, kteremu jsem privykl. Stavam se bezstarostnym a klidnym, jako by me lecily blede modre sny.
„Blede modre?“ opakovala Veda, a jeji zajiknuti reklo Daru Vetrovi vic nez cerven ve tvarich, kterou nemohl ve tme videt.
„Budu pokracovat v pruzkumu dale k jihu,“ prerusila sebe samu, „ale ne driv, dokud se neutvori nova skupina dobrovolnych kopacu. Do te doby pojedu na vykopavky v mori, soudruzi me uz davno zvali, abych jim pomohla.“
Dar Veter pochopil a srdce mu radostne zabusilo. Ale hned v pristim okamziku potlacil sve city a aby pomohl Vede z rozpaku, zeptal se klidne:
„Myslite vykopavky podmorskeho mesta ni jih od Sicilie? Videl jsem pozoruhodne veci odtamtud v Palaci Atlantidy.“
„Ne, provadime ted prace na vychodnim pobrezi Stredozemniho more, Rudeho more a u brehu Indie. Koname pruzkumy kulturnich pokladu, ktere se uchovaly pod vodou, pocinajic kulturou kretsko-indickou a koncic nastupem Dob Temna.“
„To, co se ukryvalo, a jeste casteji proste hazelo do more, kdyz ostruvky civilizace zanikaly pod naporem novych sil, ktere byly barbarsky svezi, nevedome a bezstarostne — to chapu,“ pravil zamyslene Dar Veter a dal pozoroval belavou step. „Chapu i velike niceni staroveke kultury, kdyz anticke staty, silne ve svem spojeni s prirodou, nedokazaly ve svete nic zmenit, nedokazaly se vyrovnat se stale odpornejsim otroctvim a prizivnictvim nejvyssich spolecenskych vrstev.“
„A lide vymenili anticke otroctvi za feudalismus a nabozenskou tmu stredoveku,“ pridala se Veda. „Co vam tedy zustalo nepochopitelne?“
„Proste neumim si dobre prestavit kretsko-indickou kulturu.“
„Nevite o novych badanich. Stopy kretsko-indicke kultury se nachazeji na obrovske rozloze od Ameriky pres Kretu na jih Stredni Asie a Severni Indie az k zapadni Koreji.“
„Netusil jsem, ze v tak davnych dobach uz mohly existovat skryse kulturnich pokladu, jak tomu bylo u Kartaga, Recka nebo Rima.“
„Pojedte se mnou, uvidite,“ rekla tise Veda.
Dar Veter sel mlcky vedle ni. Zacalo pozvolne stoupani. Kdyz dosli k nejvyssimu mistu uvalu, Dar se najednou zastavil.
„Dekuji za pozvani, pojedu…“
Veda ponekud neduverive pootocila hlavu, ale v seru letni noci byly oci jejiho pruvodce temne a neproniknutelne.
Za prusmykem se ukazalo, ze ohne jsou docel a blizko. Osvetlovaci telesa v polarizujicich poklopech nerozptylovala paprsky, a proto se ohne zdaly byt mnohem dil, nez ve skutecnosti byly. Soustredene osvetleni svedcilo o tom, ze se zde pracuje. Kontury prusvitnych nosniku se stribrite blystily pod vysokymi jasne modrymi lampami. Varovny krik je prinutil, aby se zastavili. Jeho puvodcem byl strazny robot.
„Nebezpeci, jdete vlevo, nepriblizujte se k rade sloupu,“ rval neviditelny zesilovac.
Poslusne se obratili ke skupine prenosnych domku.
„Nedivejte se smerem k poli!“ nabadal automat dale.
Ve dvou domcich se soucasne otevrely dvere, vytryskly dva kuzele svetla, zkrizily se a ulehly na tmavou cestu. Hloucek muzu a zen pozdravil pratelsky poutniky a vsichni se divili, ze cestuji tak nedokonalym zpusobem a k tomu jeste v noci.
Mala kabinka s krizujicimi se proudy aromaticke vody, prosycene plynem a elektrinou a s veselou hrou elektrickych naboju bodajicich do kuze, byla mistem tiche radosti.
Osvezeni poutnici se sesli u stolu.
„Vetre, priteli, ocitli jsme se mezi kolegy!“
Veda nalila zlatisty napoj do stihlych poharu, ktere se ihned orosily chladem.
„V tomhle je vsechna sila,“ rekl Dar vesele a natahl se pro svou cisi.
„Mily premoziteli byka, nejak ve stepi divocite,“ zaprotestovala Veda. „Rikam vam zajimave novinky a vy myslite jenom na jidlo!“
„Tady ze jsou vykopavky?“ zapochyboval Dar Veter.
„Jenomze ne archeologicke, nybrz paleontologicke. Studuji tu fosilni zvirata z permu, tj. z doby pred dvema sty miliony roku. Kampak s nasimi ubohymi tisicovkami…“
„Zkoumaji je hned, aniz je vykopali? Jak to?“
„Ano, hned. Ale jak se to dela, to jsem se nedozvedela.“
Jeden ze spolustolovniku, hubeny clovek zlute pleti, se vmisil do hovoru.
„Nase skupina za okamzik vystrida druhou. Prave jsme skoncili pripravu a zaciname prosvecovat.“
„Tvrdym zarenim?“ napadlo Dara Vetra.
„Nejste-li prilis unaveni, radim vam, abyste se na to podivali. Zitra stehujeme tabor dal, to uz nebude zajimave.“
Veda i Dar Veter potesene souhlasili. Vlidni hostitele se zdvihli od stolu a vedli je k sousednimu domku. Ve vyklencich, oznacenych ciselniky indikatoru, viseli ochranne obleky.
„Ionizace z nasich mocnych zapalovacu je velmi silna,“ rikala s omluvnym prizvukem vysoka, trochu nahrbena zena, kdyz pomahala Vede obleci silnou latku s pruzracnou prilbou a pripevnovala ji na zada kabelu s bateriemi.
V polarizovanem svetle vynikal zretelne kazdy trs na hrbolate stepni pude. Za obrysem ctvercoveho pole, ohrazeneho tenkymi tycemi, bylo slyset tlumeny hluk. Puda se vzdula, zapraskala a sesypala se do trychtyre, v jehoz stredu zazaril valec s ostrou spici. Kolem lestenych sten se mu vinul spiralovity hreben, na prednim konci se otacela slozita freza z modreho kovu. Valec se nahnul pres okraj trychtyre, obratil se, vzadu se mu rychle zakmitaly lopatky, pak zaboril lesklou spici temer kolmo do zeme a zacal se znovu zaryvat nekolik metru od trychtyre.
Dar Veter zpozoroval, ze za valcem se tahnou dva kabely; jeden byl izolovany, druhy svitil leskem obnazeneho kovu. Veda se dotkla jeho rukavu a ukazala dopredu na hrazeni z magneziovych tyci. Tam se vyhrabal ze zeme prave takovy valec, jedinym pohybem se prevratil nalevo, vklouzl do zeme jako do vody a zmizel.
Clovek se zlutou pleti jim dal znameni, aby si pospisili.
„Poznala jsem ho,“ zaseptala Veda, kdyz dohonili skupinu pred sebou.“ Je to paleontolog Ljao Lan, ktery rozlustil zahadu osidleni asijske pevniny v prvohorach.“
„Neni puvodem Cinan?“ zeptal se Dar Veter, kdyz si pripomnel ucencovy tmave, trochu sikmo polozene, uzke oci. „Stydim se to priznat, ale neznam jeho prace.“
„Vidim, ze o paleontologii vubec malo vite. Zrejme jste obeznamen lepe s paleontologii cizich hvezdnych svetu.“
Dar Veter uvidel v duchu mihnout se nescetne formy zivota: miliony podivnych koster v horninach ruznych
