Rose Killanova o Dalile nikdy v zivote neslysela a v opacnem pripade by se zdesila, kdyby ji k tehle biblicke postave nekdo prirovnal. Byla to prostoducha, dost naivni Severanka, kterou — stejne jako mnoho jinych mladych Lassanu — uzasni navstevnici ze Zeme ohromili. Jeji romanek s Karlem Bosleyem byl pro ni prvnim hlubokym citovym prozitkem, a pro nej rovnez.
Pri pomysleni, ze nastane cas louceni, jim obema pukalo srdce. Jednou pozde vecer Rose plakala Karlovi na ramene a on uz to proste nevydrzel.
„Slib, ze to nikomu nereknes,“ zadal a hral si pritom s pramenky jejich vlasu, ktere se mu svezly na prsa. „Mam pro tebe dobrou zpravu. Je to strasne tajemstvi — zatim to nevi ani ziva duse. Lod neodleti. Vsichni zustaneme tady na Thalasse.“
Rose prekvapenim temer spadla z postele. „Nerikas mi to jenom proto abys me uklidnil?“
„Ne — je to tutovka. Ale nikomu ani muk. Musi se to udrzet v naproste tajnosti.“
„Samozrejme, milacku.“
Jenze Rosina nejlepsi kamaradka Marion take plakala pro sveho pozemskeho milacka, takze ji to proste rict musela…
A Marion bezela zvestovat tu krasnou zpravu Pauline, ktera neodolala, aby ji neposeptala Svetlane. Ta ji pak v nejvetsi tajnosti sverila Crystal.
A Crystal byla dcera pana prezidenta.
42. TEN, KTERY ZUSTAL NAZIVU
Tohle je velice nestastna zalezitost, pomyslel si kapitan Bey. Owen Fletcher je dobry chlap, osobne jsem schvalil jeho vyber na lod. Jak jenom mohl provest takovou vec?
Pravdepodobne nebylo pouze jedno vysvetleni. Kdyby nepochazel z Marsu a nemiloval tu divku, nikdy se to nemohlo stat. Jak se to rika, kdyz jedna vec a druha vec znamenaji dohromady vic nez dve? Sincosi — no jiste, synergie. Nicmene se nemohl zbavit pocitu, ze se v tom vsem skryva neco vic, neco, o cem se pravdepodobne nikdy nedozvi.
Pripomnela se mu slova utrousena Kaldorem, ktery umel pri kazde prilezitosti prijit s vhodnou poznamkou, kdyz spolu hovorili o psychickem stavu posadky.
„My vsichni jsme zmrzaceni, pane kapitane, at si to pripoustime, nebo ne. Nikdo, kdo prozil to, co za posledni leta na Zemi my, tim nemohl zustat nepoznamenany. A vsichni trpime stejnym pocitem viny.“
„Viny?“ zeptal se kapitan Bey prekvapene a s nevoli.
„Ano, i kdyz jsme se nicim neprovinili. My jsme ti, kteri zustali nazivu — jedini, co zustali nazivu. A ti, kteri prezili, se vzdycky citi vinni, ze zustali nazivu.“
Byla to zneklidnujici slova, ale mohla by vysvetlit Fletchera — a mnoho dalsich veci.
My vsichni jsme zmrzaceni lide.
Rad bych vedel, jakou ranu sis odnesl ty, Mosesi Kaldore, a jak se s ni vyrovnavas. Ja sve poraneni znam a jsem schopen je vyuzivat pro lidske dobro, ve prospech svych spolecniku. Dohnalo me az na tohle misto, kde se nachazim dnes, a dokazu se tim pysnit.
Mozna ze bych se v drivejsich dobach stal diktatorem nebo vojevudcem. Namisto toho jsem se uzitecne zamestnal jako velitel Kontinentalni policie, jako general — velitel Staveb kosmickych zarizeni, a konecne jako velitel kosmicke lodi. Moje touha po moci tak vhodne sublimovala.
Pristoupil ke kapitanskemu sejfu, od nehoz mel klice jen on sam, a zasunul do zamku kovovou tycinku s kodem. Dvere se hladce odklopily a odhalily nejruznejsi svazky listin, par medaili a trofeji a malou plochou drevenou krabici, nesouci inicialy S.B. vykladane stribrem.
Kdyz ji kapitan polozil na stul, potesilo ho, ze znovu pocituje po tele duverne zname mravenceni. Otevrel viko a nahledl dovnitr na lesklou vec ztelesnujici moc, jez spocivala na sametovem polstarku.
Kdysi mivaly stejne perverzni pocity miliony lidi. Obvykle to byvalo zcela neskodne — v primitivnich spolecenstvich dokonce nedocenitelne. A mnohokrat to zvratilo beh dejin, at uz k lepsimu nebo k horsimu.
„Vim, ze predstavujes falicky symbol,“ zaseptal kapitan. „Ale jsi take zbran. Pouzil jsem te uz predtim a dokazu te pouzit znovu…“
Zablesk minulosti netrval dele nez zlomek sekundy, a prece se zdalo, ze uplynuly cele roky. Kdyz vzpominka pominula, kapitan stal porad u sveho pracovniho stolu, jenze na okamzik prisla veskera pecliva prace psychoterapeutu nazmar a stavidla pameti se otevrela dokoran.
Zavzpominal s hruzou — avsak take s okouzlenim — na bourliva desetileti, ktera prinesla lidstvu to nejlepsi a zaroven nejhorsi. Pripomnelo se mu, jak coby mlady policejni inspektor v Kahire vydal svuj prvni rozkaz strilet do srocujiciho se davu. Kulky mely byt neskodne. Jenze dva lide zemreli.
Proc se bourili? To se vubec nikdy nedozvedel — tolik politickych a nabozenskych hnuti se v poslednich dnech objevovalo. A byla to take doba jako stvorena pro zlocince velkeho formatu. Nemeli co ztratit, nezbyvala zadna budoucnost, na kterou by se mohli tesit, a proto byli ochotni podstoupit jakekoli riziko. Vetsinou to byli psychopati, ale nekteri z nich takrka geniove. Rozpomnel se na Josefa Kiddera, kteremu se podarilo ukrast kosmickou lod. Nikdo nevedel, co se s nim stalo, a kapitana Beye nekdy pronasledovala nocni mura: Co kdyz je nektery ze spacu na lodi skutecne…
Nucene zmensovani populace, totalni zakaz vsech porodu po roce 3600, absolutni prednost poskytovana kvantovemu pohonu a stavbe lodi tridy Magellan — vsechny tyto tlaky spolecne s vedomim neodvratne zkazy vyvolavaly v pozemske spolecnosti takove napeti a deformace, az pripadalo jako zazrak, ze vubec nekdo dokazal ze Slunecni soustavy uniknout. Kapitan Bey vzpominal s obdivem a vdecnosti na ty, kteri obetovali sve posledni roky veci, o niz se nikdy nedozvedi, jestli se podarila, anebo ztroskotala.
Znovu videl pred sebou posledniho svetoveho prezidenta, Elisabeth Windsorovou, jak vycerpana, avsak pysna vystupuje z lodi po inspekcni ceste, ackoli se vratila domu na planetu, jiz zbyvalo jen nekolik dni zivota. A ji samotne dokonce jeste mene, v jejim raketoplanu vybuchla bomba tesne predtim, nez mel pristat na mysu Canaveral.
Pri te vzpomince kapitanovi jeste dnes stydla krev v zilach. Bomba byla urcena pro Magellan a lod zachranila jen chyba v nacasovani. Znelo jako ironie, ze se k odpovednosti za zlocin prihlasily obe znepratelene sekty…
Jonathan Cauldwell a jeho tencici se, avsak stale jeste hlucna skupina nasledovniku vyhlasovala den ze dne zuriveji, ze vsechno dobre dopadne, ze Buh lidstvo jen zkousi, stejne jako kdysi podrobil zkousce Joba. Pres to vsechno, co se uz se Sluncem stalo, veci se brzy vrati do normalnich koleji a lide budou spaseni — s vyjimkou tech, kteri neuverili v Jeho milost a privolali na sve hlavy Jeho hnev. A potom by Buh treba take mohl sve zamery zmenit…
Sekta Bozi vule verila v pravy opak. Konecne nastava Soudny den a zadne pocinani nepomuze, abychom se mu vyhnuli. Naopak, meli bychom jej uvitat, ponevadz ti, ktere Bozi soud uzna hodny spaseni, zit budou ve vecne blazenosti.
A tak, ackoli ze zcela opacnych vychodisek, cauldwelliani i bohovolci dospeli ke stejnemu zaveru: Lidsky rod by se nemel pokouset uniknout svemu osudu. Vsechny kosmicke lodi by se mely znicit.
Snad to byl zasah samotne stesteny, ze se mezi obema soupericimi sektami vyvinulo tak nesmiritelne nepratelstvi, ze nedokazaly spolupracovat ani k dosazeni spolecneho cile. Po smrti prezidentky Windsorove se jejich nepratelstvi promenilo ve skutecne bratrovrazednou, zurivou nenavist. Objevily se zvesti skoro jiste pochazejici ze Svetove bezpecnostni centraly, ackoli Beyovi kolegove by se mu nikdy nepriznali, — ze bombu umistili do raketoplanu bohovolci a sabotaz na casovem spinaci provedli cauldwelliani. Avsak stejne popularni byla i presne obracena verze, a jen jedna z nich mohla byt pravdiva.
Tohle vsechno uz patrilo historii, krome nej to vedela pouha hrstka lidi a brzy se to zapomene uplne. Nicmene mu pripadlo zvlastni, ze Magellan znovu ohrozuje sabotaz.
Na rozdil od bohovolcu a cauldwellianu byli Martane nanejvys schopni, kvalifikovani a nevykolejeni fanatismem. Proto mohli predstavovat vaznejsi problem, ale kapitan Bey veril, ze vi, jak jej zvladnout.
Jsi dobry chlap, Owene Fletchere, pomyslel si temne. Jenze sveho casu jsem zabil i lepsi. A kdyz mi nezbyvala jina moznost, uzil jsem i muceni.
Byl vcelku pysny na skutecnost, ze se mu to nikdy nezamlouvalo, a tentokrat mel lepsi moznost.
