nejoblibenejsi Kumarovy divky.
Ackoli slunce zapadlo jiz pred dvema hodinami, vnitrni mesic — mnohem jasnejsi a blizsi nez ztraceny Mesic obihajici kdysi kolem Zeme — byl temer v uplnku a zaleval plaz vzdalenou pul kilometru chladnym, modravym svetlem. Tesne pred linii palem plal maly taborak, vecirek pokracoval. A cas od casu se pres tiche vrceni trysek bezicich na nejnizsi obratky daly zaslechnout tiche tony hudby. Kumar dosahl prveho postupneho cile a nijak nespechal uspech rozvijet. Nicmene, protoze byl dobry namornik, prilezitostne se uvolnil, aby pronesl par instrukci do autopilota a rychlym pohledem obhledl horizont.
Kumar mluvil pravdu, pomyslela si Carina s pocitem dokonaleho stesti. Pravidelny, jemny rytmus clunu probouzel jakysi velice silny eroticky pocit, zesileny navic vzduchovou posteli, na niz lezeli. Bude se ji po tomhle zazitku jeste nekdy libit milovani na sousi?
A navic Kumar, na rozdil od nekolika jinych mladych Tarnanu, s nimiz udelala zkusenost, byl prekvapive jemny a ohleduplny. Nepatril k tem muzum, ktere zajima jen jejich vlastni uspokojeni, nemel dokonaly pozitek, pokud jej s nekym nesdilel. Kdyz je ve mne, rikala si Carina, mam pocit, ze jsem jedina zena v celem vesmiru — i kdyz vim, ze je to nesmysl.
Carina si nejasne uvedomovala, ze se stale vzdaluji od vesnice, ale nijak ji to nevadilo. Prala si, aby tyhle chvile trvaly navzdycky, a sotva by neco namitala, i kdyby clun miril plnou rychlosti na siry ocean, a kdyby museli obeplout celou planetu, aby zase dorazili k pevnine. Kumar vi, co dela — a to nejen pri ovladani clunu.
Cast jeji rozkose spocivala v tom, ze v ni probouzel tak naprostou duveru. Kdyz ji sviral v objeti, nedelala si zadne starosti, nemela zadne problemy. Budoucnost neexistovala, zila v bezbrehe pritomnosti.
A prece cas plynul, a vnitrni mesic ted uz vysplhal po obloze mnohem vys. V dozvucich vasne jejich rty stale jeste vyhledavaly mista lasky, kdyz pulsace vodnich trysek ustaly a clun se pozvolna zastavil.
„Jsme na miste,“ rekl Kumar a do hlasu mu pronikla stopa vzruseni.
Na jakem miste? zauvazovala line Carina, kdyz se od sebe odtrhli. Prislo ji, ze od chvile, kdy se naposledy obtezovala obratit oci k pobrezi, uplynuly cele hodiny… a je jeste stale v dohledu?
Pomalu se zvedla na nohy a rozkrocila se, aby udrzela rovnovahu, ponevadz clun se mirne kolebal, — a zirala rozsirenyma ocima do pohadkove zeme. Jeste pred nedavnem se tu rozkladala pusta bazina a mistu se rikalo s ocekavanim, lec velmi nepripadne Mangrovova zatoka.
Samozrejme to nebylo poprve, co se stretavala s vyspelou technikou. Termonuklearni elektrarna a Ustredni replikator na Severnim ostrove byly mnohem vetsi a mnohem pusobivejsi. Ale pohled na labyrint potrubi, nadrzi, jerabu a obsluznych mechanismu trpytici se v mesicnim svetle — tahle uchvatna kombinace lodenic a chemickeho zavodu, fungujici tise a spolehlive pod hvezdnou oblohou, aniz by se kdekoli objevila treba jen jedina lidska postava — to byl skutecny sok.
Kumar vyhodil kotvu a ozvalo se tiche splouchnuti, ktere narusilo dokonale nocni ticho.
„Pojd,“ rekl s nezbednym vyrazem. „Chci ti neco ukazat.“
„Neni to nebezpecne?“
„Jasne ze ne — byl jsem tu uz mockrat.“
A ne sam, tim jsem si jista, pomyslela si Carina. Jenze nez stacila cokoli rict nahlas, uz se prenesl pres bok clunu.
Voda nebyla hlubsi nez do pasu a stale jeste si udrzovala tolik denniho zaru, ze se zdala az neprijemne tepla. Kdyz Carina s Kumarem vystoupili na plaz, ruku v ruce, ovanul je osvezive chladny nocni vetrik. Vynorili se z nepravidelne zcerenych vlnek jako novy Adam a Eva, kteri dostali klice k raji plnemu techniky.
„Nemej strach,“ rekl Kumar: „Vim, kudy se tu chodi. Doktor Lorenson mi vsechno vysvetlil. Ale ja jsem objevil neco, v cem si jsem jisty, ze to nevi ani on.“
Prochazeli podel potrubi opatreneho silnou izolaci a umisteneho na nosnicich metr nad zemi. Tehdy Carina poprve zaslechla zretelne zvuky — huceni cerpadel zenoucich chladici kapalinu do bludiste potrubi a vymeniku tepla, ktere je tady vsude obklopovaly.
Potom dorazili ke slavne nadrzi, v niz tehdy nalezli toho skorpiona. Nyni v ni bylo videt jen velice malo vody. Hladinu prakticky uplne pokryvala spletita zmet chaluh. Na Thalasse nezili zadni plazi, ale silne, ohebne stonky pripomnely Carine propletene hady.
Presli podel nekolika mustku a zdymadel s nevelkymi vraty, ktera byla v tuto chvili vsechna zavrena, az dospeli na siroke otevrene prostranstvi rozkladajici se kus za hlavni budovou mraziren. Kdyz mijeli ustredni komplex, Kumar vesele zamaval do objektivu kamery. Nikdo nikdy nezjistil, proc byla v tomto klicovem okamziku vypnuta.
„Mrazici nadrze,“ upozornil Kumar. „Kazda o obsahu sest set tun. Devadesat pet procent vody, pet procent chaluh. Co je ti tak k smichu?“
„K smichu nic — ale je to strasne divne,“ odpovedela Carina a smala se dal. „Nikdy ti to neprislo? Ze chaluhy z naseho more poleti az nekam ke hvezdam? Koho by to kdy napadlo! Ale kvuli tomuhle jsi me sem jiste neprivedl.“
„Ne,“ zaseptal Kumar. „Podivej…“
Nejdriv nerozpoznavala, nac ji ukazuje. Pak jeji mysl rozlustila, co je to za utvar mihotajici se pablesky na same hranici viditelnosti, a Carina pochopila.
Nebyl to zadny novy div, samozrejme. Lide dokazali, ze to fungovalo na rade planet a po cele tisicileti. Jenze spatrit to na vlastni oci bylo vic nez uzasne — cloveka to primo omracilo.
Pristoupili blize k posledni nadrzi a Carina uvidela vsechno jeste zretelneji. Tenke svetelne vlakno — nemohlo byt silnejsi nez dva centimetry! — se zvedalo ke hvezdam, primo a zretelne jako laserovy paprsek. Sledovala je ocima, az se ji ztratilo v nedohlednu, a pocitila nalehave nutkani nalezt presne misto, kde zmizelo. Zvedala oslneny pohled tak dlouho, dokud nehledela primo do zenitu a na osamelou hvezdicku, ktera tam ulpivala nehnute, zatimco jeji matnejsi prirozene spolecnice pravidelnym tempem ubihaly k zapadu. Magellan jako nejaky kosmicky pavouk spustil svou pavucinu a uz brzy si pritahne z planety pod sebou svou korist.
Jak nyni stali primo u cekajiciho ledoveho bloku, Carina se dockala dalsiho prekvapeni. Cely jeho povrch pokryvala trpytiva vrstvicka ze zlate folie. Pripomnela ji darky, ktere deti dostavaly k narozeninam anebo na svatek Pristani.
„Izolace,“ vysvetlil ji Kumar. „Je to opravdicke zlato — asi dvouatomova vrstva. Bez ni by se polovina ledu zase rozpustila driv, nez by ho stacili do stitu vsadit.“
At uz to byla izolace nebo ne, kdyz ji Kumar vedl po zmrzlem kvadru, citila, jak se ji chlad zakusuje do bosych nohou. Stacilo jim tucet kroku, aby dospeli doprostred — a tam, trpytici se podivnym nekovovym odleskem, se zvedala napjata struna. Jestli ne az ke hvezdam, pak alespon tricet tisic kilometru vysoko na stabilni obeznou drahu, na niz nyni parkoval Magellan.
Koncila valcovitym bubinkem posazenym pristroji a smerovymi tryskami. Zjevne slouzily jako mobilni inteligentni hak jerabu, ktery se snesl na naklad po dlouhem sestupu atmosferou. Cele zarizeni vypadalo prekvapive jednoduse a dokonce naivne — coz bylo stejne klamne zdani jako u vetsiny produktu pokrocile techniky.
Carina se nahle zachvela, a ne chladem palicim do chodidel, ktery sotva vnimala.
„Jsi si jisty, ze jsme tady v bezpeci?“ zeptala se s obavami.
„Samozrejme. Pokazde to zvedaji o pulnoci, na vterinu mame jeste spoustu casu. Je to uzasny pohled, ale myslim, ze tak dlouho tu stejne nezustaneme.“
Kumar nahle poklekl a polozil ucho na uzasnou tenouckou strunu spojujici dohromady lod s planetou. Kdyby se pretrhla, napadlo ji vyplasene, uleti lod pryc?
„Poslechni si,“ zaseptal…
Netusila, co ma ocekavat. V pozdejsich letech, kdyz uz na to dokazala pomyslet, snazila si usilovne tenhle magicky okamzik pripomenout. Nikdy si nebyla jista, nakolik se ji to podarilo.
Nejprve ji pripadlo, ze slysi nejhlubsi ton giganticke harfy, jejiz struny se napinaji mezi dvema planetami. Zamrazilo ji z nej za krkem a citila, jak se ji v tech mistech ve starobyle reakci puvodem v davnych pozemskych pralesech zveda jemne chmyri.
Postupne mu privykala a zacala vnimat hotovou zaplavu tonu, prekryvajicich cely slysitelny rozsah — a bezpochyby jej daleko prekracujici. Prelevaly se jeden do druheho, znovu se vynorovaly, pomijely a opet se opakovaly, jako by promlouvalo more.
Cim dele naslouchala, tim vic ji zvuky pripominaly vlny dorazejici na opustenou plaz. Citila, ze nasloucha, jak
