Loren vyjadril beze slov svou soustrast tim, ze objal jak Mirissu, tak i Branta, a zanechal je s nescetnymi pribuznymi z obou ostrovu. Nechtel se setkat se zadnymi cizimi lidmi, nebot vedel, ze mnoho z nich si jiste mysli: „Kumar zachranil zivot tobe, ale tys ho uchranit pred smrti nedokazal.“ Tohle bremeno byl odsouzen nest po zbytek sveho zivota.
Kousal se do rtu, aby ovladl slzy, ktere se nehodily k vysokemu dustojniku nejvetsi kosmicke lodi, jakou kdy lide postavili, a citil, ze mu prichazi na pomoc jeden z mechanismu, ktere pomahaji cloveku aby nezesilel. Ve chvilich nejhlubsiho zarmutku je nekdy jedinym zpusobem, jak zabranit tomu, aby clovek neztratil sebeovladani, vybavit si z hlubin pameti nejakou zcela nepatricnou — nebo dokonce komickou predstavu.
Ale i sam vesmir mel podivny smysl pro humor. Loren musel dokonce potlacit usmev. Jak by Kumar ocenil posledni zertik, ktery mu vyvedl!
„Nebudte prekvapeny,“ varovala ho seflekarka Newtonova, kdyz otevrela dvere do lodni marnice a privital je zavan ledoveho vzduchu cpiciho formalinem. „Stava se to casteji, nez si myslite. Nekdy jsou to predsmrtne krece — neco jako podvedomy pokus postavit se Smrti. V tomhle pripade to pravdepodobne zpusobilo pominuti vnejsiho tlaku a nasledne zmrznuti.“
Kdyby prekrasne svalnate mlade telo nebylo ojinene ledovymi krystalky, Loren by si mozna pomyslel, ze Kumar je pouze pohrouzeny do hlubokeho spanku, do stastneho erotickeho snu.
Nebot ve smrti vypadal Maly lev dokonce jeste muznejsi nez zaziva.
A nyni se uz slunce schovalo za nizkymi pahorky na zapade a z more se zvedl chladivy podvecerni vetrik. Kajak sklouzl do vody tak hladce, ze temer nezceril vlnku. Tahl jej Brant spolecne se tremi dalsimi Kumarovymi nejblizsimi prateli. Loren naposledy zahledl klidnou a vyrovnanou tvar chlapce, jemuz dluzil svuj zivot.
Az dosud plakalo jen malo prihlizejicich, avsak kdyz ctyri plavci postrcili kajak pozvolna od brehu, shromazdeny dav vypukl v hlasity narek. Nyni uz ani Loren nedokazal zadrzet slzy a bylo mu jedno, kdo je uvidi.
Stihly kajak pohaneny silnyma rukama svych ctyr pruvodcu zamiril rovnou a rychle k utesu. Uz se snasela rychla thalasska noc, kdyz lodka proplula mezi dvema blikajicimi majaky, ktere oznacovaly pruliv vedouci na sire more. Zmizela za nimi a na okamzik zustala zakryta bilou linii lamajicich se vln, ktere se line penily pri narazech na stranu utesu obracenou do oceanu.
Narek ustal, vsichni strnuli v ocekavani. Potom proti ztemnele obloze nahle vyslehlo svetlo a z more se zvedl ohnivy sloup. Plal jasne a pronikave a prakticky nevydaval zadny dym. Loren netusil, jak dlouho horel, nebot cas se na Tarne zastavil.
Pak nahle ohen pohasl, spicka plamene se stahla nazpet do more. Vsechno se propadlo do temnoty, ale jen na okamzik.
Kdyz se ohen stretl s vodou, k obloze vzletla fontana jisker.
Vetsina zhavych uhliku spadla nazpet do more, ale nektere pokracovaly v letu vzhuru, dokud se neztratily z dohledu.
A tak Kumar Leonidas podruhe vstoupil na oblohu mezi hvezdy.
VIII. ZPEV VZDALENE ZEME
50. LEDOVY STIT
Dopraveni posledni ledove vlocky na orbitalni drahu se melo stat radostnou udalosti, nyni vsak vyvolalo jen strizlive uspokojeni. Tricet tisic kilometru nad Thalassou vmanevrovali posledni ledovy sestihran na sve misto a stit byl kompletni.
Poprve po temer dvou letech spustili kvantovy pohon, ackoli jen na minimalni vykon. Magellan se zvedl z parkovaci obezne drahy a nabiral rychlost, aby vyzkousel, jestli je umely ledovec, ktery mel vynest ke hvezdam, celistvy a rovnovazne usazeny. Neobjevily se zadne problemy, odvedli dobrou praci. Pro kapitana Beye to znamenalo nesmirnou ulevu, nebol stale nemohl zapomenout, ze Owen Fletcher (nyni pod primerene prisnym dohledem na Severnim ostrove) byl jednim z hlavnich projektantu stitu. A ted by se byl rad dozvedel, co se Fletcherovi a ostatnim vypovezenym Sabrum honilo hlavou, kdyz sledovali slavnostni ceremonial.
Zacinal retrospektivnim videoporadem, zachycujicim budovani mraziren a dopravu prvni ledove vlocky na orbitalni drahu. Potom se objevil fascinujici, zrychleny kosmicky balet predvadejici, jak jsou ohromne bloky ledu manevrovany na sva mista a vclenovany do neustale se rozrustajiciho stitu. Snimek zacinal v realnem case, ale potom se prudce zrychloval, takze posledni bloky byly pripojovane v nekolika malo sekundach. Predni lassansky skladatel zkomponoval duchaplnou doprovodnou hudbu zacinajici volnou pavanou a kulminujici divokou polkou — zpomalujici zase do normalniho tempa na samem konci, kdyz zavedli na misto posledni ledovy blok.
Potom se obraz promenil na zivy zaber kamery, vznasejici se ve vesmiru kilometr pred Magellanem. Kamera ukazala lod, jak leti po obezne draze ve stinu vrhanem planetou. Ohromna protislunecni clona, chranici led behem dne, byla odsunuta, takze se stit dal poprve videt v cele sve krase a velikosti.
Obrovity nazelenaly disk chladne zaril ve slavnostnim osvetleni. Brzy se vsak ochladi mnohem vic, az zamiri do koncin galakticke noci, kde panuje teplota jen nekolik stupnu nad absolutni nulou. Zahrivat jej bude jen vzdalene svetlo hvezd, tepelne vyzarovani unikajici z lodi — a obcasne vzkypeni energie po ridkych narazech kosmickeho prachu.
Kamera zvolna klouzala pres umely ledovec a doprovazel ji nezamenitelny hlas Mosese Kaldora.
„Lide z Thalassy, dekujeme vam za krasny darek. Doufame, ze pod ochranou tohoto ledoveho stitu budeme bezpecne cestovat az na planetu, ktera nas ocekava sedmdesat pet svetelnych let odsud, ode dneska za tri sta roku.
Kdyz se nam vsechno podari, az dospejeme k planete Sagan 2, poneseme jeste prinejmensim dvacet tisic tun ledu. Led na ni shodime, trenim se promeni v prvni dest, ktery ten mrazivy a pusty svet kdy poznal. Na zlomek chvile, drive nez znovu zmrzne, stane se zarodkem jeste nezrozenych oceanu.
A jednoho dne se nasi potomci dockaji mori, jako mate vy, i kdyz ne tak bezbrehych a hlubokych. Voda z obou nasich planet se smisi a da zivot nasemu novemu domovu. A my na vas vzpomeneme s laskou a s vdecnosti.“
51. RELIKVIE
„To je nadhera,“ rekla Mirissa uctive. „Uz chapu, proc melo zlato na Zemi takovou cenu.“
„Zlato je na tom to nejmene dulezite,“ odvetil Kaldor, kdyz nechal vyklouznout trpytivy zvonek z aksamitem vykladane krabicky. „Uhodnete, co to je?“
„Urcite umelecke dilo. Ale pro vas to musi znamenat mnohem vic, kdyz jste tu vec prepravil do vzdalenosti padesati svetelnych roku.“
„Mate pravdu, samozrejme. Je to presny model ohromneho chramu, vysokeho vic nez sto metru. Puvodne takovych ozdobnych pouzder existovalo sedm, naprosto stejneho tvaru, ale ruzne velikosti, takze jedno presne zapadalo do druheho a tohle je to nejvnitrnejsi, obsahujici Relikvii. Dostal jsem to od nekolika starych a dobrych pratel, kdyz jsem prozival na Zemi svou posledni noc.
„Vsechno na svete je pomijive,“ pripominali mi. „Ale my jsme tuhle vec ochranovali dele nez ctyri tisice roku.
