ocean vesmiru omyva pobrezi vsech svych planet — zvukum desivym ve sve smysluprazdne bezvyhlednosti, jez se rozlevaly palcivou prazdnotou vesmiru.
A nyni si uvedomila, ze uzasna slozitost symfonie obsahuje i dalsi prvky. Ozvaly se nahle dojimave tony, jako by nejake giganticke prsty brnkaly na strunu kdesi po jeji mnohatisicikilometrove delce. Meteority? Ovsemze ne. Mozna jakesi elektricke vyboje v bourlive atmosfere Thalassy. A — nevytvorila to uz jen jeji fantazie jeji podvedome obavy? — pripadlo ji, ze chvilemi se ozyva slaboucke kvileni hlasu demonu ci priserny narek vsech nemocnych a stradajicich deti, ktere kdy na Zemi zemrely v prubehu staleti Temna.
Nahle uz to nemohla dal vydrzet.
„Ja se bojim, Kumare,“ zaseptala a zatahala ho za pazi. „Pojdme pryc!“
Jenze Kumar se i nadale ztracel mezi hvezdami, usta mel pootevrena a hlavou se opiral o rezonujici strunu hypnotizovany zpevem Siren. Dokonce vubec nezaregistroval, kdyz rozzlobena a vydesena Carina precupitala folii pokryty led, aby na nej cekala na prijemne teple a duverne zname pude.
Ponevadz nyni zaslechl neco noveho — serii stoupajicich tonu, ktere mu pripadly, ze primo volaji, aby upoutaly jeho pozornost. Zaznelo to jako Smyccove fanfary, jestli si clovek vubec dokaze neco takeho predstavit, nezmerne smutne a z nezmernych dalek.
Ale uz se to blizilo a sililo. Byl to nejdesivejsi zvuk, jaky kdy Kumar v zivote slysel, uplne ho paralyzoval uzas a nabozna ucta. Pripadlo mu dokonce, jako by se cosi hnalo po strune dolu k nemu…
Uvedomil si, jak je to doopravdy, kdyz uz bylo o zlomek sekundy prilis pozde. Naraz tlakove vlny ho smetl na zlatou folii a ledovy blok se pod nim rozechvel. Potom, uplne naposledy, prehledl Kumar Leonidas krehkou krasu sveho spiciho sveta a postrehl zdesenou zdvizenou tvar divky, ktere se tato chvile pripomene jeste na jeji smrtelne posteli.
Uz bylo prilis pozde, aby seskocil. A tak Maly lev stoupal k mlcicim hvezdam — nahy a osamely.
48. ROZHODNUTI
Kapitana Beye tizily slozitejsi problemy a byl velice rad, ze muze tenhle ukol prehrat na nekoho jineho. V zadnem pripade by nenasel zadneho vhodnejsiho emisara nez Lorena Lorensona.
Loren se nikdy predtim nestretl s Leonidasovymi rodici a setkani se desil. Ackoli mu Mirissa nabidla, ze ho doprovodi, dal prednost vykonat navstevu sam.
Lassane velmi ctili sve stare lidi a delali vsechno mozne pro jejich pohodli a spokojenost. Lal a Nikri Leonidasovi zili v jedne i malych kolonii pro lidi na odpocinku, vybudovanych podel jizniho pobrezi ostrova. Bydleli v sestipokojove chate s veskerym moznym kuchynskym vybavenim a pohodlim vcetne jedineho mnohauceloveho domaciho robota, ktereho Loren na Jiznim ostrove videl. Kdyby to bylo na Zemi, hadal by jim necelych sedmdesat.
Po uvodnich tichych pozdravech se usadili na verande a hledeli na more, zatimco robot ustarane pobihal kolem, nosil piti a misky s nejruznejsim ovocem. Loren se donutil snist par soust, pak sebral veskerou odvahu a pustil se do nejtezsiho ukolu sveho zivota.
„Kumar…“ Jmeno mu uvizlo v hrdle a musel zacit znovu. „Kumar je stale jeste na lodi. Vdecim mu za svuj zivot, riskoval svuj, aby me zachranil. Jiste chapete, jak se ted citim — udelal bych vsechno na svete…“
Znovu musel bojovat, aby se ovladl. Pak zacal jeste jednou a snazil se byt tak strohy a tak vecny, jak jen dokazal — jako seflekarka Newtonova, kdyz ho instruovala.
„Telo ma temer neposkozene, protoze dekomprese probihala pozvolna a tkan okamzite zmrzla. Ale samozrejme nastala klinicka smrt — stejne jako u mne pred nekolika malo tydny…
Ovsem ve dvou ohledech je situace zcela odlisna. Moje telo ozilo drive, nez doslo k rozpadu mozkovych struktur, takze oziveni mohlo probehnout vcelku bez komplikaci.
Jenze nez ozivili Kumara, trvalo to nekolik hodin. Anatomicky ma mozek neposkozeny — ovsem neprojevuje ani stopu aktivity.
Ale i tak s pouzitim naprosto spickove techniky je oziveni mozne. Podle nasich zaznamu — ktere dokumentuji celou historii pozemske lekarske vedy — uz se to nekolikrat predtim podarilo, s mirou uspesnosti sedesat procent.
A to nas stavi pred dilema. Kapitan Bey me pozadal, abych vas s nim otevrene seznamil. Nemame ani zkusenosti, ani vybaveni, abychom takovou operaci uspesne provedli tady. Ale mozna, ze to dokazeme — za tri sta let…
Na palube lodi spi stovky lekarskych specialistu a mezi nimi je tucet expertu-neurologu. Jsou tam technici, kteri dokazi zkonstruovat a vyrobit jakykoli chirurgicky nastroj ci lekarsky pristroj. Znovu dokazeme vsechno, co jsme kdysi umeli na Zemi — brzy po priletu na Sagan 2…“
Odmlcel se, aby jim dopral cas vstrebat dusledky. Robot si vybral nevhodny okamzik, aby nabidl sve sluzby. Mavnutim ruky jej odehnali.
„Jsme ochotni — ne, radi to udelame, protoze to je to nejmensi, co udelat muzeme — odvezt Kumara s sebou. I kdyz to nemuzeme zarucit, jednoho dne mozna zase ozije. Byli bychom radi, kdybyste si to promysleli. Mame spoustu casu, nez se budeme muset rozhodnout.“
Stari rodice se na sebe dlouho a tise zadivali, Loren zatim obratil pohled na more. Jake bylo klidne a mirne! Take by zde rad stravil stari, cas od casu by ho navstevovaly deti a vnukove…
Jako spousta veci na Torne i tady to vypadalo temer jako na Zemi. Mozna to tak naplanovali umyslne, ale nikde nebyla v dohledu puvodni lassanska vegetace, vsechny stromy byly straslive duverne zname.
A prece cosi zasadniho schazelo. Uvedomil si, ze uz se tou myslenkou obira dlouho — vlastne od prvniho okamziku, kdy na tehle planete pristal. A nahle, jako by v nem chvile hlubokeho zarmutku vzpominku probudila, vedel, co se mu tady nedostava.
Nevznasel se tu ani jeden racek, aby krouzil po obloze a plnil vzduch nejsmutnejsimi zvuky, jake kdy na Zemi zaslechl, ktere v nem pokazde probouzely nepreberne mnozstvi vzpominek.
Lal Leonidas si se svou zenou stale nevymenil ani slovo, a prece Loren jaksi pochopil, ze se uz rozhodli.
„Velice si cenime vasi nabidky, pane Lorensone. Vyridte prosim nase podekovani i kapitanu Beyovi.
Ale nepotrebujeme zadny cas na rozmyslenou. At zvolime jakkoli, pro nas bude Kumar ztracen navzdycky.
Dokonce i kdyz se vam to podari — a sam jste rikal, ze zadne zaruky neexistuji — probudi se do podivneho sveta a bude vedet, ze uz nikdy nespatri svuj domov a ze vsichni, ktere miloval, jsou uz cela staleti mrtvi. To je nesnesitelne pomysleni. Myslite to dobre, ale pro nej to nebude zadna laskavost.
Vime, co by si pral a co se musi stat. Vratte nam ho. Dame ho mori, ktere tak miloval.“
K tomu uz nebylo co dodat. Lorena prepadly dva protichudne pocity zaroven, znicujici smutek a hluboka uleva. Svou povinnost splnil. A rozhodli se tak, jak ocekaval.
49. OHEN NA UTESU
Ted uz kajak nikdy nikdo nedostavi ale lodka prece vypluje na svou prvni a zaroven posledni plavbu.
Az do zapadu slunce lezela na plazi a omyvaly ji jemne vlny more, ktere neznalo priliv a odliv. Kdyz Loren spatril kolik lidi prislo dat posledni sbohem, citil pohnuti, ale neprekvapilo ho to. Byli tady vsichni obyvatele Torny, ale prisla take spousta lidi z celeho Jizniho ostrova — a dokonce i ze Severniho. I kdyz nektere mozna pritahla morbidni zvedavost — nebot cely svet sokovala senzacni, unikatni nehoda — Loren nikdy nespatril tolik nepredstiraneho zarmutku. Nikdy ho nenapadlo, ze Lassane jsou mocni tak hlubokeho citu, a mysli mu znovu probleskl vyrok, ktery nalezla v Archivu Mirissa, kdyz hledala slova utechy.
„Par pratel z celeho sveta.“ Nedalo se uz urcit, odkud pochazela, a nikdo nedokazal rict, co vlastne davno mrtvy knihovnik, a ve kterem stoleti, uchranil pro budouci ctenare.
