Vezmi ji s sebou ke hvezdam, s nasim pozehnanim.“
I kdyz jsem jejich verouku nesdilel, jak bych mohl odmitnout tak uzasnou nabidku? A ted jejich dar zanecham na miste, kde lide poprve sestoupili na tuhle planetu — jako dalsi darek ze Zeme — a mozna uz posledni.“
„Takhle nemluvte,“ odmitla Mirissa. „Zanechali jste nam tolik daru — nikdy je nedokazeme ani spocitat.“
Kaldor se tichounce zasmal a chvili neodpovidal, ocima se kochal znamym vyhledem z oken knihovny. Byval tady stastny, kdyz vystopovaval dejiny Thalassy a poucoval se o mnohem, co by mohlo mit nezmernou cenu, az nova kolonie zahaji boj o zivot na planete Sagan 2.
Sbohem, prastara osidlovaci lodi! pomyslel si. Odvedla jsi dobrou praci. My musime pokracovat jeste dal. At nam Magellan slouzi stejne verne, jak ty jsi slouzila lidem, kteri nam tak prirostli k srdci.
„Jsem si jisty, ze by to moji pratele schvalili — splnil jsem svou povinnost. Relikvie bude bezpecnejsi tady, v Muzeu planety Zeme. Nakonec treba na Sagan 2 nikdy nedoletime.“
„Urcite to dokazete. Ale nerekl jste mi, co vlastne obsahuje to sedme pouzdro.“
„Vsechno, co zustalo po jednom z nejvetsich muzu, jaky kdy zil. Zalozil jedinou verouku, ktera se nikdy neposkvrnila krvi. Jsem presvedceny, ze by ho nanejvys pobavilo kdyby se dozvedel, ze se ctyricet stoleti po jeho smrti vznesl ke hvezdam jeden z jeho zubu.“
52. ZPEV VZDALENE ZEME
Nastal cas davani sbohem — louceni tak definitivniho, jake muze prinest jen smrt. A prece se pres vsechny prolite slzy — na Thalasse stejne jako na lodi — vynoril zaroven i pocit ulevy. Ackoli svet uz nikdy nebude stejny jako predtim, zivot se nyni navrati do starych koleji. Navstevnici si pripadali jako hoste, kteri trosku pretahli meze pohostinnosti: bylo nacase odejit.
Smiril se s tim dokonce i prezident Farradine a opustil svuj sen o usporadani mezihvezdnych olympijskych her. Mel dostatecnou utechu: mrazirny prepravili z Mangrovoveho zalivu na Severni ostrov a do terminu konani olympiady bude uz na Thalasse pripravene prvni umele kluziste. Jestli budou pripraveni i nejaci zavodnici ci hokejiste to uz byla jina otazka, ale mnoho mladych Lassanu travilo cele hodiny obdivnym studiem hry velkych hokejistu minulosti.
V tomhle obdobi se vsichni shodovali v nazoru, ze by se na oslavu Magellanova odletu mela usporadat slavnost na rozloucenou. Nanestesti jen malo lidi bylo zajedno jakou podobu by mela mit. Konalo se nescetne mnozstvi soukromych vecirku, jenze zadny z nich oficialni, pro sirokou verejnost.
Primatorka Waldronova, ktera se dozadovala, aby prednost dostala Tarna, mela za to, ze by se slavnost mohla konat na Miste prvniho pristani. Edgar Farradine namital, ze je vhodnejsi prezidentsky palac, pres jeho skromnou rozlohu. Jakysi vtipalek navrhoval jako kompromisni reseni sopku Krakan a zduraznoval, ze vehlasne vinice by byly velmi vhodnym mistem k pripitku na rozloucenou. Cela zalezitost se stale jeste nerozhodla, kdyz Radio Thalassa — jedna z nejpodnikavejsich instituci na cele planete — vsechny projekty ve vsi tichosti predesla.
Koncert na rozloucenou se mel pripominat — a opakovat pro vsechny budouci generace. Nebyl na videu, ktere rozptyluje smysly, sestaval jen z hudby a nejstrucnejsiho komentare. Ve snaze pripomenout minulost a dodat nadeji do budoucnosti propatralo se cele dedictvi dvou tisicileti. Nalezeno bylo nejen Requiem, ale take Ukolebavka.
Pripadalo jako zazrak, ze i po dosazeni technicke dokonalosti umeli skladatele nachazet stale neco noveho, co touzili vyjadrit. Uz po dva tisice roku jim elektronika umoznovala ovladat kazdy zvuk slysitelny lidskemu uchu a clovek by si pomyslel, ze jiz davno vycerpali vsechny technicke moznosti tvorby.
Pravda, existovalo priblizne jedno stoleti jeceni, skripeni a elektronickeho randalu, nez skladatele ovladli sve nyni nekonecne moznosti a opet uspesne sladili techniku s umenim. Nikdo sice uz nikdy neprekonal Beethovena ci Bacha, ale nekteri se jim priblizili.
V hudbe se ozvalo mnohe, co spousty posluchacu nikdy z vlastni zkusenosti nepoznaly tony spjate se samotnou Zemi. Rozvazne udery mohutnych zvonu, stoupajici z vezi starobylych katedral jako neviditelny dym, monotonni popevky trpelivych prevozniku se slovy dnes jiz navzdy zapomenutymi, rybaru veslujicich k domovu proti prilivu v poslednich zablescich denniho svetla, duneni armad pochodujicich do bitev, jez uz Cas pripravil o veskerou bolest a zlo, tlumene brumlani desitek milionu hlasu, kdyz vitala usvit a procitala nejvetsi pozemska mesta, mrazivy tanec polarni zare nad nekonecnymi oceany ledu, rev mohutnych motoru, prodirajicich se vzhuru na ceste ke hvezdam. Tohle vsechno slyseli posluchaci v hudbe, jez prystila do noci ve zpevu vzdalene Zeme, nesoucim se pres propast mnoha svetelnych roku…
„… Kdyz jsem komponoval Zalozpev nad Atlantidou, temer pred triceti lety, nemel jsem pred ocima nejake konkretni obrazy Zajimal mne pouze emocionalni naboj, ne zive sceny. Chtel jsem hudbou sdelit pocit tajemna, smutku — nenahraditelne ztraty. Nepokousel jsem se vykreslit zvukovy portret poborenych mest, v nichz mezi troskami plavou ryby. Jenze kdyz posloucham Lento lugubre, deje se mi v mysli cosi podivneho — zrovna tak jako prave nyni…
Zacina to sto sestatricatym taktem. Melodie, ktera predtim klesla do nejhlubsiho varhanniho rejstriku, se zveda z hlubin k sopranum a stale vys… Je vam samozrejme znamo, ze jsem toto tema zalozil na zpevu velkych velryb, tech skvelych morskych minstrelu, s nimiz jsme uzavreli primeri pozde, prilis pozde… Tyhle pasaze jsem napsal pro Olgu Kondrasinovou a bez elektronicke pomoci je nikdo jiny take zazpivat nedokaze…
Kdyz se pridaji vokaly, pripada mi, jako bych videl neco, co opravdu existuje. Stojim na namesti velkomesta rozlehleho temer jako namesti sv. Marka nebo sv. Petra. Vsude kolem mne se rozkladaji budovy napul v rozvalinach, jako starorecke chramy, a prevrzene sochy porostle chaluhami, jejich zelene stonky povivaji sem a tam. Neco uz pokryva silna vrstva naplaveneho pisku a bahna.
Namesti se mi nejprve zda prazdne, pak si povsimnu neceho — znepokojiveho. Neptejte se mne, proc me to pokazde prekvapi, jako kdybych to videl poprve…
Uprostred namesti se zveda vyvysenina, z niz se rozbiha nekolik linii. Dohaduji se, ze to jsou steny zborenist, castecne uz zanesene naplaveninami. Jenze celkove usporadani tomu neodpovida — a pak postrehnu, ze vyvysenina pulsuje.
A okamzik nato si vsimnu dvou velikanskych oci, ktere na mne hledi bez jedineho mrknuti.
To je vsechno, nestane se nic. Nic se tu nestalo uz po sest tisic roku, od okamziku, kdy se protrhla posledni hraz a Herkulovym slouporadim vtrhlo dovnitr more.
Lento je moje oblibena cast, ale nemohl jsem symfonii zakoncit tak tragicky a v takovem zoufalstvi. Proto Finale, Obrozeni.
Samozrejme vim, ze Platonova Atlantida nikdy neexistovala. A tudiz nemohla ani nikdy zaniknout. Navzdycky zustane jen idealem — snem o idealnim zivote — cilem inspirujicim lidi po vsechny budouci casy. Proto symfonie konci triumfalnim pochodem do budoucnosti.
Vim, ze se pochod s oblibou interpretuje jako obraz Nove Atlantidy vynorujici se z vln. To je trosku prilis doslovne. Pro mne finale symbolizuje vstup cloveka do vesmiru. I pote, co jsem tohle zaverecne tema zkomponoval a zapsal, trvalo mi cele mesice, nez jsem se ho zbavil. Tech zatracenych patnact tonu mi dunelo hlavou ve dne v noci…
Nyni uz existuje Zalozpev zcela nezavisle na mne a zije svym vlastnim zivotem. I pote, co Zeme zanikla, zene se ke hvezdam smerem ke galaxii Andromedy, unasen vlnami vysilace s dalekym dosahem z krateru Ciolkovsky o vykonu padesat tisic megawattu.
Jednoho dne, cela staleti ci tisicileti ode dneska, jej nekdo zachyti — a porozumi.“
Sergej Di Pietro (3411–3509),
vzpominky ze zvukoveho zaznamu.
