53. ZLATA MASKA
„Po celou dobu jsme predstirali, ze neexistuje,“ rekla Mirissa. „Ale ted bych ji rada videla — treba jenom na vterinu.“
Loren chvili mlcel. „Vis prece, ze kapitan Bey zadne navstevy na lodi nepovoluje,“ odvetil potom.
Samozrejme, ze to vedela, a vedela take proc. Ackoli Lassane z toho byli nejprve trochu rozmrzeli, nyni uz si uvedomili, ze nepocetna posadka Magellanu je prilis zamestnana, nez aby mohla delat pruvodce po lodi — anebo chuvy tem predem neznamym patnacti procentum populace zvracejicim v oddilech lodi, kde panoval beztizny stav. Dokonce taktne odmitli i prezidenta Farradina.
„Promluvila jsem s Mosesem — a ten se za me primluvil u kapitana. Vsechno je dohodnute. Ale ma se to udrzet pod poklickou, dokud lod neodleti.“
Loren na ni uzasle hledel, pak se rozesmal. Mirissa ho umela pokazde prekvapit, to byla take soucast toho, proc mu pripadala tak pritazliva. A s nahlym bodnutim smutku si uvedomil ze nikdo druhy na cele Thalasse nema vetsi narok: jeji bratr byl jedinym Lassanem ktery zatim tu cestu podnikl. Kapitan Bey mel smysl pro fer hru a byl ochoten udelat vyjimku z pravidel, kdyz to bylo zapotrebi. A az lod odleti, ode dneska za pouhe tri dny, uz na tom bude pramalo zalezet.
„Myslis, ze se ti v beztiznem stavu neudela spatne?“
„Nikdy jsem netrpela morskou nemoci.“
„To jeste nic nedokazuje.“
„A nechala jsem se vysetrit seflekarkou Newtonovou. Dala mi osvedceni, ze muj zdravotni stav dosahuje devadesati peti procent idealniho. Navrhla mi, abych pouzila pulnocni raketoplan — kolem nej se nebudou motat zadni Lassane.“
„Tys myslela na vsechno, ze?“ rekl Loren s nepredstiranym obdivem. „Sejdeme se tedy na startovaci rampe cislo dve patnact minut pred pulnoci.“
Odmlcel se a pak s premahanim dodal: „Uz se dolu nevratim. Prosim te, vyrid moje sbohem Brantovi.“
To byla muka k nevydrzeni. Ode dne, kdy Kumar vykonal svou posledni cestu a Brant se vratil, aby Mirissu utesil, Loren do rezidence Leonidasovych nevkrocil. Nahle vsechno vypadalo tak, jako by se jejich zivoty nikdy ani neprotly.
A nyni nevyhnutelne odchazi, uz dokaze pohlednout na Mirissu s laskou avsak bez zadostivosti. Mysl mu prostoupil hlubsi cit — snad nejkrutejsi bolest, jakou kdy v zivote pocitil.
Touzil a doufal, ze spatri sve dite — jenze novy casovy plan Magellanu mu to znemoznil. Ackoli slysel, jak se misi tlukot srdce jeho syna s tepem Mirissinym, nikdy si ho nepochova.
Raketoplan se setkal s lodi na osvetlene strane planety, takze Magellan byl jeste dobrych sto kilometru daleko, kdyz jej Mirissa spatrila. Ackoli znala jeho skutecnou velikost, kdyz se blyskal ve slunci, vypadal jako detska hracka.
Ani ze vzdalenosti deseti kilometru se nezdal vetsi. Jeji mozek a oci stale trvaly na tom, ze cerna kolecka pokryvajici centralni sekci jsou pouze kruhova okenka. Dokud se nekonecny obly trup netycil primo nad nimi, jeji mysl odmitala pripustit, tu to jsou vrata do skladist a do doku, a ze do jednech z nich se chysta vplout raketoplan.
Kdyz si Mirissa rozepjala bezpecnostni pas, Loren na ni pohledl s obavami. Tohle byl nebezpecny okamzik: prilis sebevedomy cestujici, ktery se prave uvolnil z upoutani, nahle zjisti, ze stav beztize neni tak zabavny, jak to vzdycky navenek vypadalo. Avsak zdalo se, ze Mirisse neschazi vubec nic. Loren ji nekolika jemnymi doteky pomohl proplout prechodovou komorou.
„Nastesti neni treba, abychom chodili do sekce, kde panuje pozemska gravitace, takze se vyhnes problemu, jak se stridave adaptovat dvakrat. Nebudes si muset lamat hlavu s gravitaci do te doby, nez se zase vratis na zem.“
To by bylo zajimave, pomyslela si Mirissa, kdybych mohla navstivit obytne prostory v rotujici casti lodi — jenze by se zdrzeli nekonecnou zdvorilostni konverzaci a povinnymi setkanimi, coz bylo to posledni, co ted potrebovala. Byla docela rada, ze se kapitan Bey stale jeste zdrzuje dole na Thalasse, nemusela mu vykonat povinnou dekovnou navstevu.
Kdyz propluli prechodovou komorou, zjistila, ze se nachazeji ve valcovite chodbe, ktera vypadala, jako by se tahla po cele delce lodi. Po jedne jeji strane vedl zebrik, po druhe dve rady ohebnych smycek, jichz se clovek mohl zachytit rukama i nohama a splhat obema smery.
„Tohle neni zvlast prijemne misto, kdyz akcelerujeme,“ rekl Loren. „Tehdy se z chodby stava svisla sachta — dva kilometry hluboka. To pak skutecne potrebujes zebrik a uchyty. Za smycku se jen chytis a pruzny material udela vsechnu praci za tebe.“
Vznaseli se chodbou timhle zpusobem, temer bez namahy, nekolik set metru, pak nekolikrat pravouhle zabocili a dostali se do jakesi hlavni chodby. „Pust se smycek,“ rekl ji Loren, kdyz urazili par desitek metru. „Chci ti neco ukazat.“
Mirissa uvolnila sevreni a oba se pomalu vznaseli setrvacnosti vpred, az se zastavili pred dlouhym, uzkym oknem vsazenym do tunelu zboku. Pres silne sklo hledela do velike, jasne osvetlene kovove jeskyne. Ackoli naprosto ztratila predstavu, kde se nachazeji, hadala, ze se tahle velka valcovita komora urcite rozklada temer pres celou sirku lodi — a tyc vedouci stredem se tedy musi nachazet v ose lodi.
„Kvantovy motor,“ vysvetlil Loren pysne.
Ani se nenamahal, aby ji pojmenoval kovove a krystalicke utvary, podivne utvarene nosniky vycnivajici ze sten komory, pulsujici souhvezdi svetel, kouli utvorenou z naproste temnoty. Byla zcela beztvara, a prece se zdalo, jako by rotovala… Avsak po chvili se ozval:
„Nejvetsi uspech lidskeho genia — posledni dar Zeme jejim detem. Jednoho dne se diky nemu staneme pany Galaxie.“
V jeho slovech se ozvala jakasi arogance, az Mirissa prekvapenim zamrkala. To znovu promluvil stary Loren, jeste predtim, nez ho Thalassa zjemnila. Atsi, pomyslela si Mirissa, ale jiste se alespon zcasti promenil navzdycky.
„Myslis,“ jemne se ho zeptala, „ze to Galaxie vubec zpozoruje?“
A prece ji to okouzlilo. Dlouho hledela na ohromne utvary, ktere ji nic nerikaly a ktere ji Loren privezl pres propast mnoha svetelnych roku. Netusila, zda jim ma byt vdecna za to, co ji prinesli, anebo je proklinat, ze ji to zase tak rychle odeberou.
Loren ji vedl bludistem chodeb hloubeji do srdce Magellanu. Nepotkali ani zivacka, coz ji znovu privedlo na myslenku, jak je lod obrovska — a jak malou ma posadku.
„Uz jsme skoro tam,“ rekl Loren hlasem nyni napjatym a slavnostnim. „A tohle je Strazce.“
Mirissa prekvapenim zcela vyvedena z miry plula proti zlate tvari hledici proti ni z vyklenku. Malem do ni narazila. Natahla ruce a ucitila chladny kov. Tvar byla skutecna — a ne hologram, jak se v prvni chvili domnivala.
„Co — kdo to je?“ zaseptala.
„Vezeme na palube mnoho z nejvetsich pozemskych pokladu,“ rekl Loren s ponurou pychou. „Tohle je jeden z nejvehlasnejsich. Byl to kral, ktery zemrel velmi mlady — jeste jako chlapec…“
Lorenuv hlas se vytratil do ticha, jako by pomysleli oba na totez. Mirissa si musela nejprve utrit z oci slzy, a teprve pak dokazala precist napis pod maskou.
TUTANCHAMON 1370–1352 pr.n.l.
(Udoli kralu, Egypt 1922)
Ano, byl skoro stejne stary jako Kumar. Zlata tvar na ne hledela propasti tisicileti a mnoha svetelnych let — tvar mladeho boha srazeneho k zemi v plnem rozletu sil. Vyzarovala z ni sila a sebevedomi, ale pritom nikoli arogance a krutost, coz by do ni vepsaly teprve ztracene roky.
„Proc prave tady?“ zeptala se Mirissa, ackoli uz odpoved napul uhodla sama.
