„Pripadlo nam to jako vhodny symbol. Egyptane verili, ze kdyz vykonaji obrady spravne, mrtvy znovu obzivne v jakemsi posmrtnem svete. Cira povera, samozrejme — a prece jsme tady dokazali, ze se uskutecnila.“
Jenze ne zpusobem, jakym bych si prala, smutne si pomyslela Mirissa. Kdyz se divala do uhlove cernych oci krale-chlapce, ktere k ni vzhlizely z naprosto bezvadne zlate masky, sotva mohla uverit, ze je to pouze uzasne umelecke dilo a ne tvar ziveho cloveka.
Nemohla odtrhnout oci od klidneho, a presto hypnotickeho pohledu nesouciho se pres propast casu. Znovu vztahla ruku a pohladila zlatou tvar. Vzacny kov ji pripomnel basen, kterou nalezla v archivu na Miste prvniho pristani, kdyz naridila pocitaci, aby patral ve stare literature po slovech utechy. Vetsina ze stovek basni na ni nijak nezapusobila, ale tyhle verse neznameho autora zijiciho kdysi v obdobi let 1800–2100 ji zasahly naplno:
kovu trpyt vraceji v mincovnu lidstvi
chlapci, jiz v slave hynou
a nikdy nezestarnou.
Loren trpelive vyckaval, dokud se Mirissa nevyprosti z uvah. Potom zastrcil kodovou kartu do takrka neviditelne sterbiny za posmrtnou maskou a tise se otevrely kruhove dvere.
Bylo by nesmyslne nalezt na kosmicke lodi satnu plnou hunatych kozichu, ale Mirisse by se ted jeden hodil. Teplota uz poklesla o mnoho stupnu a divka zjistila, ze ji nezvykly chlad uplne roztrasl.
Loren ji pomohl do termokombinezy — v prostredi stavu beztize se to neobeslo bez potizi — a vypluli smerem k zamrzlemu sklu zasazenemu do vzdalenejsi steny male mistnosti. Padaci dvirka z kristaloveho skla se proti nim sklopila jako otevirajici se hodinove sklicko. Za nim za vyhrnul zavan tak ledoveho vzduchu, jaky Mirissa nejen nikdy v zivote nezazila, ale zatim si jej ani neumela predstavit. V ledovem vzduchu okamzite zkondenzovaly chomacky vlhkosti a roztancily se kolem ni jako prizraky. Podivala se na Lorena, jako by chtela pohledem vyjadrit: Jiste necekas, ze bych snad nekdy vlezla dovnitr!
Sevrel ji pazi uklidnujici gestem a rekl: „Zadne obavy — kombineza te ochrani a chlad ve tvari za par chvil uz vubec nebudes vnimat.“
Nikdy by tomu neverila, ale mel pravdu. Kdyz za nim proplula padacimi dvirky, dychala zprvu opatrne, ale prekvapilo ji, ze to vubec neni neprijemny zazitek. Opravdu, citila se bajecne a poprve chapala, proc lide na Zemi jezdili dobrovolne do polarnich oblasti.
Umela si docela dobre predstavit, ze se v takovych koncinach prave nachazi, nebot ji pripadlo, jako by proplouvala mrazivou zasnezenou krajinou. Vsude kolem se trpytily uly slozene z tisicovek sestihrannych bunek, ktere klidne mohly byt vyrezane z ledu. Vypadaly jako zmensena podoba ochranneho stitu Magellanu — nebyt toho, ze zdejsi jednotky mely jen metr v prumeru a navzajem je spojovaly desitky trubic a cele svazky kabelu.
Takze tady se nachazeli, spali vsude kolem ni. Statisice kolonistu, pro nez Zeme znamenala — naprosto doslovne — vcerejsi vzpominku. O cem se jim ted asi zda, zauvazovala, kdyz se nahazeji jeste ani ne v polovine sveho petisetleteho spanku? A sni vubec mozek, kdyz se nachazi v tehle zemi nikoho, uprostred mezi zivotem a smrti? Podle Lorena ne, jenze kdo si tim muze byt skutecne jisty?
Mirissa videla kdysi videofilm o vcelach, jak se hemzi v ulu a vykonavaji sve zahadne ukoly. Kdyz nyni nasledovala Lorena ruckovala podel zabradli prochazejiciho napric ohromnym ulem, pripadala si jako jakasi lidska vcela. Nyni uz prostredi beztizneho stavu dokonale privykla a nepripoustela si ani lezavy chlad. Vlastne si prakticky neuvedomovala ani sve vlastni telo a chvilemi se musela ujistovat, ze vsechno neni pouhy sen, z nehoz nahle procitne.
Jednotky nenesly zadna jmena, avsak byly oznaceny alfanumerickym kodem. Loren neomylne zamiril k cislu H-354. Stiskl knoflik, sestiboky kontejner ze skla a kovu sklouzl po teleskopickych kolejnicich a vevnitr se objevila spici zena.
Nebyla krasna — ackoli je nespravedlive kterekoli zene upirat puvab. Mela pokozku takove barvy, jakou Mirissa jeste nikdy v zivote nespatrila, a vedela, ze i na Zemi se vyskytovala jen velice zridka — tak temne cernou, az svitila namodralym nadechem. A plet mela tak dokonale hladkou, ze se Mirissa neubranila, aby ji nebodla zavist. Mysli se ji prehnala prchava predstava dvou propletenych tel, jednoho z ebenu, druheho z slonoviny — predstava, o niz vedela, ze ji bude pronasledovat po dlouha budouci leta.
Znovu ji pohledla do tvare. Dokonce i po spanku dlouhem cela staleti se v ni zracilo odhodlani a inteligence. Staly by se pritelkynemi? zauvazovala Mirissa. Zapochybovala, byly si prilis podobne.
Takze ty jsi ta Kitani, co nese Lorenovo prvni dite daleko ke hvezdam. Jenze bude opravdu prvni, kdyz se narodi cela staleti po mem? Ale at prvni, nebo druhe, preji ti mnoho stesti…
I pote, co se za nimi kristalova dvirka zase zavrela, stale mlcela, ackoli to nebylo jen chladem. Loren ji jemne kormidloval nazpet chodbou, az opet dopluli ke Strazci.
Jeste jedenkrat prejela prsty po tvari nesmrtelneho zlateho chlapce. Na sokujici okamzik ji pripadlo, ze citi pod prsty teplo, ale pak si uvedomila, ze to se jen jeji vlastni telo jeste stale ohriva na normalni teplotu.
Potrva to jen par minut. Jenze jak dlouho bude muset vyckat, uvazovala, nez roztaje led okolo jejiho srdce?
54. ROZLOUCENI
Tohle je naposledy, Evelyn, co s tebou hovorim, nez se propadnu do dlouheho spanku. Jsem stale na Thalasse ale raketoplan se vznese k Magellanu za pouhych par minut. Uz nemam co na praci — az zase za tri sta let, kdyz zacneme sestupovat k dalsi planete…
Pocituji hluboky zarmutek, nebot jsem se prave rozloucil se svym zdejsim nejdrazsim pritelem, s Mirissou Leonidasovou. Jak by se ti libila, kdyby ses s ni mohla setkat! Mirissa je pravdepodobne nejinteligentnejsi clovek na cele Thalasse a vedli jsme spolu mnoho dlouhych debat — i kdyz se obavam, ze nektere z nich byly jen monology, za co jsi me tak casto kritizovala…
Vyptavala se me samozrejme na boha, ale polozila mi i tak chytrou otazku, ze jsem na ni vubec nebyl schopen odpovedet.
Brzy pote, co se zabil jeji milovany mladsi bratr zeptala se me: „Jaky smysl ma zarmutek? Plni nejakou biologickou funkci?“
Pripada mi zvlastni, ze jsem na to nikdy predtim vazne nepomyslel! Clovek ma predstavu, ze opravdu inteligentni tvorove budou prijimat smrt bez jakychkoli emoci — pokud ji vubec budou venovat nejakou pozornost. Byla by to naprosto nelidska spolecnost, ale mela by prinejmensim takove uspechy jako termiti ci mravenci kdysi na Zemi.
Mohl by zarmutek byt nahodily — ci dokonce patologicky vedlejsi produkt lasky, ktera bezpochyby plni zasadni biologickou funkci? Je to zvlastni a znepokojive pomysleni. A prece jsou to prave nase emoce, co nas dela lidmi. Kdo by se od nich chtel oprostit, i kdyz vi, ze kazda nova laska je jen dalsim rukojmim pro tu teroristickou dvojici, Cas a Osud?
Casto se mnou hovorila o tobe, Evelyn. Prekvapovalo ji, ze muz muze za cely svuj zivot milovat jen jedinou zenu a nehledat jinou ani tehdy, kdyz ji ztrati. Jednou jsem ji skadlil tvrzenim, ze vernost je pro Lassany cosi stejne podivneho jako zarlivost. Opacila mi, ze jen ziskali, kdyz se zbavili obojiho.
Uz me volaji, raketoplan ceka. Nyni se musim rozloucit s Thalassou navzdycky. A take tvuj obraz mi zacina vybledat. Ackoli umim radit jinym, mozna jsem lpel na svem zalu prilis dlouho, tve pamatce to neposlouzilo.
Thalassa mi pomohla, abych se vylecil. Nyni se opet dokazu radovat, ze jsem s tebou zil, namisto toho, abych truchlil, ze jsem te ztratil.
Zaleva mne podivny klid a vyrovnanost. Poprve v zivote mi pripada, ze jsem skutecne porozumel filozofii svych pratel budhistu o prekonani utrpeni — a dokonce dosazeni nirvany…
A jestli na Saganu 2 neprocitnu, budiz. Svuj ukol zde jsem splnil, a odejdu spokojen.
55. ODLET
