„Racte prominout, pane –“ zacal.
Jezdec pritahl koni oteze a shodil z hlavy kapuci, ktera mu padala do cela. Obr se zadival do tvare pokryte rudymi skvrnami popalenin, kterymi tu a tam prorazely steticky zuhelnatelych vousu. Chybelo i oboci.
„Vodprejskni,“ rekl zarudly oblicej. „Ty ses Bravd, Stredan, co?“[1]
Bravd si uvedomil, ze jaksi ztraci iniciativu.
„Proste bez pryc, jo?“ pokracoval jezdec. „Nemam na tebe cas, rozumis?“
Rozhledl se kolem a dodal. „A to plati i pro toho tvrdyho partaka, toho malyho blechavce. Jak ho znam, je zalezlej nekde vokolo ve stinu.“
Lasicka pristoupil ke stojicimu zvireti a podival se neupravenemu jezdci do tvare.
„No ne, to je preci carodej Mrakoplas, co?“ prohlasil potesenym tonem a v duchu si opakoval slova, kterymi ho carodej popsal. Chtel si je dobre zapamatovat pro pripad, ze by se mu v budoucnosti naskytla moznost neuspechane pomsty. „Hned jsem si rikal, ze ten hlas poznavam.“
Bravd si odplivl a zastrcil mec do pochvy. Poustet se do sporu s carodeji se vetsinou nevyplacelo, nemluve o tom, ze malokdy mivali neco, co by jako korist stalo za rec.
„Na poulicniho kouzelnicka si trochu moc dovolujes,“ zavrcel.
„Ty vis pendrek,“ odpovedel mu kouzelnik unavene. „Jsem tak vydesenej, ze se mi pater promenila v rosol, v tyhle chvili trpim predavkovanim hruzou. Chci tim rict, ze teprve az se z toho dostanu, budu mit cas uvedomit si, ze se bojim i vas.“
Lasicka ukazal k horicimu mestu.
„Prosel jsi tamtim?“
Carodej si prejel popalenou rukou pres oci. „Byl jsem u toho, kdyz to zacalo. Vidite ho? Tamhle toho?“ Ukazal za sebe na cestu, po ktere se priblizoval jeho spolucestujici. Slo mu to pomalu, protoze jel zvlastnim zpusobem, pri kterem kazdych par vterin spadl s kone a pak se pracne hrabal do sedla.
„Co je s nim?“ zeptal se Lasicka.
„Za vsecko muze von,“ odpovedel odevzdane Mrakoplas.
Bravd a Lasicka se obratili k postave, ktera ted s jednou nohou ve trmeni poskakovala vedle kone po ceste.
„Takze zhar, co?“ zabrucel nakonec Bravd.
„No,“ odpovidal Mrakoplas, „tak docela bych to zase nerek. Vite, kdyby nastal posledni nekonecnej chaos a vsude mlatily blesky, tenhle chlapek by stal v dobre navlhcenym medenym brneni na vrsku kopce a vykrikoval by: ‚Vsichni bohove jsou svinaci.‘ Nemate neco k jidlu?“
„Je tam kus kurete,“ prikyvl Lasicka. „Vymenim ho za ten pribeh.“
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Bravd, ktery mel pocit, ze zaostava v konverzaci.
„Dvoukvitek.“
„Dvoukvitek?“ zakroutil Bravd hlavou. „To je ale komicke jmeno.“
„Co ty vo tom vis,“ zabrucel Mrakoplas a sesedl s kone. „Vubec nic nevis. Takze kure, rikas?“
„Jo, po dabelsku.“ prikyvl Lasicka. Carodej zastenal.
„To mne pripomina,“ prohlasil Lasicka a luskl prsty, „asi pred pul hodinou ve meste neco poradne vybuchlo…“
„To byly nadrze oleje v hlavnim skladisti,“ odpovedel Mrakoplas a pri vzpomince na ohnivy dest, ktery po vybuchu nasledoval, zamrkal.
Lasicka se otocil a s ocekavanim se zasklebil na sveho druha, ktery zavrcel a podal mu minci z vacku zaveseneho upasu. V tom okamziku se od cesty ozval vykrik, ktery zmlkl, jako kdyz utne. Mrakoplas od sveho kurete ani nezvedl oci.
„Jedna z veci, ktere neumi, je jezdit na koni,“ prohlasil plnymi usty. Pak ztuhl, jako by ho nahla vzpominka uderila pres hlavu pytlikem pisku, vydal ze sebe slaby ustraseny vykrik a vrhl se do tmy. Kdyz se vratil, visel mu pres rameno bezvladny tvor jmenem Dvoukvitek. Byl velice drobny a hubeny a na sobe mel neobycejne zvlastni kalhoty, ktere mu koncily nad koleny, a kosili v takove smesici barev, ze Lasickovy citlive oci barevny naraz i v tom seru temer odstonaly.
„Podle toho, jak vypada, si nic nezlomil,“ uklidnoval se Mrakoplas. Namahave dychal. Bravd mrkl na Lasicku a vydal se prozkoumat to, co oba povazovali za nakladni zvire.
„Jestli ti muzu poradit,“ ozval se carodej, aniz prerusil ohledavani bezvladneho tela, „tak na to rychle zapomen. Ver mne. Chrani to Sila.“
„Myslis kouzlo?“ zeptal se Lasicka a sedl si na bobek.
„Nee. Ale je to nejakej druh magie, rek bych. Ne takovy ty vobycejny. Vis, umi to premenit zlato na med, ale pri tom je to porad zlato, vobohacuje to lidi tim, ze je to pripravi vo majetek, umoznuje to bezbranejm potulovat se beze strachu mezi lapkama a mordyrema, prochazi to i nejpevnejsima branama a zavetri to i ty nejlip strezeny poklady. Dokonce i ted me to ma ve svy moci, takze musim volky nevolky nasledovat tohohle silence a chranit ho, aby se mu nic nestalo. Je to mnohem silnejsi nez ty Bravde, a mnohem mazanejsi nez ty, Lasicko.“
„A jak se tohle mocne kouzlo jmenuje?“
Mrakoplas pokrcil rameny. „V nasem jazyce by se to reklo asi jako
„Pamatuj, ze co se tyce magie, nejsem zadny novacek,“ pokracoval Lasicka v hovoru. „Napriklad v lonskem roce jsem — za pomoci tady sveho pritele — pripravil prosluleho a mocneho Arcimaga z Ymitury o jeho kouzelnou hul, opasek posazeny mesicnimi kameny a o zivot. To vse v uvedenem poradi. Nebojim se toho
Bravd se mezitim zadival k nizkemu obrysu na ceste. Ten se pomalu priblizoval a v predjitrnim svetle byl mnohem zretelnejsi. At Bravd delal co delal, zdalo se mu, ze se to ze vseho nejvic podoba —
„Truhlice na nozickach?“ ozval se nejiste.
„Ja vam vo ni povypravim,“ pokyval hlavou Mrakoplas, „teda, jestli mate nejaky to vino.“
Zespoda z udoli se ozval straslivy hluk a divoke syceni. Nejaky obyvatel mesta, mnohem chytrejsi nez ostatni, dal prikaz k uzavreni mohutnych ricnich vrat, ktera se nachazela v miste, kde reka Ankh opoustela mesto. Protoze ji byla odeprena volnost, na jakou byla zvykla, vylila se z brehu a ted zacala zaplavovat ohnem pozirane ulice. Netrvalo dlouho a ohnivy kontinent se zmenil na pouhopouhe ohnive souostrovi a jednotlive ostrovy se se stoupajici cernou hladinou neustale zmensovaly. Z ulic pachnouciho a zakoureneho mesta se vyvalil obrovsky oblak spinave pary a zakryl hvezdy. Lasicka si pomyslel, ze vypada jako odporny cerny hrib.
Vsechna mesta vesmiru a v kteremkoliv case byla, jsou a budou pouhymi odrazy dvojmesti, vznikleho spojenim pysneho Ankhu a kacirskeho Morporku. Ankh-Morpork, praotec vsech mest, zazil ve sve dlouhe a pestre historii mnoho pohrom a nasili, ale vzdy se znovu pozvedl k nove slave. Tentokrat to byl ohen, nasledovany umelou zaplavou, nicici vsechno, co nebylo z horlaveho materialu. Obyvatelum, kteri prezili pozar, pusobil divoky a hucici proud zalevajici ulice mesta nemale starosti. Jenze tim cela ta historie zdaleka nekoncila, pozar v ni predstavoval spis jakesi ohnive interpunkcni znamenko, plamennou carku nebo snad salamandri strednik.
Nekolik dnu pred tou udalosti priplula s rannim prilivem do Ankhu lod a zakotvila mezi mnoha dalsimi, ktere staly v bludisti kotvist a pristavnich mustku na morporskem brehu. Privezla naklad ruzovych perel, mlecnych orechu, pemzy, nekolik urednich dopisu pro Patricije z Akhu a vylodila jednoho muze.
Prave ten muz prilakal pozornost Huga Slepce, jednoho z zebraku, na ktereho vysla tahle nevdecna ranni sluzba v Perlovem doku. Stouchl loktem do boku Wa — Mrzaka a mlcky ukazal rukou.
Cizinec stal na pristavnim mustku a pozoroval skupinku namorniku supicich namahou, vlekoucich po lodnich schudcich z lodi obrovskou, mosazi kovanou truhlu. Vedle nej stal dalsi clovek, bezpochyby kapitan. Hugovo telo melo jednu vyjimecnou vlastnost — stacilo, aby se v okruhu padesati metru kolem objevilo sebemensi mnozstvi i neprilis cisteho zlata a Slepec se zacinal trast. Ted se mu napnul kazdy nerv a v hlave mu hucely poplasne signaly. Z kapitana primo vyzarovala jistota cloveka, ktery vi, ze v nekolika nasledujicich okamzicich nesmirne zbohatne. A presne tak to dopadlo. Kdyz zpoceni namornici polozili truhlu na dlazdeni z kocicich hlav, sahl cizinec do vacku u pasu a zableskla se mince. Nekolik minci. Zlatych. Hugo, jehoz telo se kroutilo jako liskova virgule v pritomnosti vody, si pro sebe hvizdl. Znovu strcil do Wa a vzapeti uz Mrzak pajdal nedalekou ulickou, vedouci do srdce mesta.
