Terry Pratchett
Barva kouzel
Prolog
Ve vzdalenem, starobylem seskupeni rozmeru, v astralni rovine, ktera puvodne vubec nebyla urcena k pohybu, se zachvely a rozdelily spletene hvezdne mlhy…
Pohledme…
Tam prichazi zelva, Velka A’Tuin, a pomalu se prodira mezihvezdnymi proudy, nemotorne koncetiny obaleny jinovatkou zmrzleho vodiku a prastary krunyr zbrazdeny kratery po dopadu meteoritu. Oci velikosti mori, zakalene revmatismem a prachem rozpadlych asteroidu, upira neochvejne k Osudu.
V mozku vetsim nez mesto probihaji s geologickou pomalosti myslenky, ktere se upinaji k jedinemu — k vaze.
Vetsinu vahy samozrejme tvori Berilia, Tubul, P’Phon Velky a Jerakeen, ctyri obrovsti sloni stojici na krunyri zelvy, na jejichz mohutnych, hvezdami ozehnutych hrbetech spociva kolac Sveta. Svet je po okrajich lemovan trpytivymi zavesy dlouhych vodopadu a preklenut nebeskou bani v barve modri detskych oci.
Astropsychologie zatim nebyla schopna odhalit, co si tato uctyhodna ctverice mysli.
Velka zelva byla take jen pouhou legendou az do dne, kdy se malemu a velmi tajnustkarskemu kralovstvi Krull, jehoz pohranicni hory presahuji Okraj, podarilo sestrojit slozite zarizeni z kovovych ramen, kladek a lan. Toto zarizeni umistili na nejvzdalenejsim vybezku hor a s jeho pomoci spustili pres Okraj nekolik pozorovatelu v mosazne kouli s kristalovymi svetliky, kteri konecne poodhalili zavoj tajemstvi.
Tito prvni astrozoologove, ktere z vesmirnych hloubek vytahla zpet na svetlo sveta uctyhodna armada otroku, prinesli velke mnozstvi udaju o vzhledu a chovani A’Tuin i vsech ctyr slonu, ale nebyli schopni rozresit zadnou ze zakladnich otazek o puvodu a smyslu vesmiru.
Tak napriklad, jake bylo pohlavi zelvy A’Tuin? Astrobiologove, jejichz autorita vzrostla nebyvalou merou, tvrdili, ze tuto zivotne dulezitou otazku nelze rozresit, dokud nebude zkonstruovan mnohem vetsi a silnejsi jerab, na kterem by mohla byt spustena z Okraje lod, urcena k cestam do hlubokeho kosmu. Zatim byla kazda teorie o odhalenem vesmiru pouhou spekulaci.
V teto situaci vzniklo zname uceni o tom, ze A’Tuin prichazi odnikud a bude kracet svym pomalym, neohrabanym krokem naveky nikam. Tato teorie byla zvlaste popularni mezi akademiky.
Jeji obmena, hyckana predevsim prislusniky vsech nabozenskych kultu, rikala, ze A’Tuin kraci od zrozeni k casu Pareni, tak jako ostatne vsechny hvezdy oblohy, pohybujici se na zadech jinych zelv. Az se vsechny sejdou, kratce a divoce se spari, poprve, jedinkrat a naposled. Z techto spojeni se zrodi nove zelvy, ktere na svych bedrech ponesou jine a mlade svety. Tahle teorie byla znama take pod jmenem teorie Velkeho tresku.
Tak se stalo, ze mlady kosmozelvolog ze skupiny priznivcu Pravidelneho kroku, testujici novy teleskop, kterym se mu, jak doufal, podari zmerit presne albedo praveho oka Velke A’Tuin, byl prvni, kdo zahledl kour, stoupajici k nebesum. Ten kour se valil z nejstarsiho mesta sveta. Mlady vedec se pozdeji v noci natolik zabral do svych vyzkumu, ze na to uplne zapomnel. V kazdem pripade zahledl kour prvni.
A byli tady i dalsi…
Barva kouzel
V ulicich dvojmesti Ankh-Morpork hucely plameny. V mistech, kde ohne hltaly Ctvrt Carodeju, horely vsemi odstiny modre a zelene a tu a tam v nich dokonce proskocily podivne zablesky osme barvy — oktariny. Tam, kde si predvoje plamenu nasly cesticku do nadrzi a skladist oleju, lezicich podel cele Obchodnicke ulice, pokracovaly ve sve ceste serii planoucich gejziru a mohutnych vybuchu. V ulici Vonavkaru vydaval ohen omamnou vuni, a kdyz zacal hltat balicky vzacnych susenych bylin a drog ve skladistich drogistu a mastickaru, vetsina lidi zesilela a mluvila o bohu.
V techto chvilich uz plameny zachvatily cele morporske Dolni mesto a bohatsi a vyznamnejsi obcane Ankhu, leziciho na protejsim brehu, odvazne resili situaci tim, ze nicili mosty. S veselym praskotem vzplaly lode z morporskych doku, nalozene zrnim, bavlnou a drevem a dlouhe roky natirane dehtem. Kdyz prehorela poutaci lana a drevena mola se menila v planouci pochodne, zachytil lode odliv a unasel je s sebou. Pluly dolu k mori, zapalovaly cestou palace a letohradky na nabrezi a vypadaly jako velike tonouci svetlusky. Zhave oharky a jiskry unasel svezi vetrik a pokladal je daleko na druhem brehu do ukrytych zahrad a vzdalenych stodol, sypek a stohu.
Kour z toho prekrasneho ohne se zvedal do vyse mnoha mil a ten vetrem modelovany cerny pilir bylo mozno zahlednout odkudkoliv z cele Zemeplochy.
Obzvlaste pusobivy byl pohled z chladneho tmaveho vrcholku kopce, ktery se tycil par mil za mestem, odkud pozar pozorovaly s neobycejnym zajmem dve postavy.
Vyssi z obou muzu ohryzaval kureci stehno a opiral se pritom o mec sotva kratsi, nez je vyska prumerneho muze. Kdyby se kolem nej nevznasela neviditelna aura ostrazite inteligence, mohl by si clovek skoro myslet, ze je to barbar ze stredovych pustin.
Jeho druh byl mnohem mensi a od hlavy k pate ho halil siroky hnedy plast. Pozdeji, kdyz se mu naskytla prilezitost pohnout se, bylo videt, ze se pohybuje s kocici lehkosti.
Ti dva za poslednich dvacet minut sotva vymenili nejake to slovo. Jedinou vyjimkou byla kratka a nikam nevedouci hadka o to, zda posledni silny vybuch zpusobily olejove nadrze v ustrednim skladisti, nebo dilny zarikavace Keribla. Nakonec se dokonce vsadili o nejake penize.
Obr dohlodal kureci stehno a holou kost odhodil se smutnym usmevem do travy.
„Tak, a kde je konec vsem tem uzkym ulickam! Mel jsem je rad.“
„A kde jsou vsechny ty klenotnice,“ pritakal mu muzik. Zamyslene pak dodal: „Poslys, tak si rikam, hori drahe kameni? Pry je nejake spriznene s uhlim.“
„A vsecko to zlato, uz vidim, jak se tavi a odteka do kanalu,“ nevsimal si ho velky a pokracoval ve sve samomluve. „A vsechno to vino, co se vari v sudech.“
„Taky tam byly krysy,“ pripomnel mu jeho hnedy spolecnik.
„Krysy! To mas tedy pravdu.“
„Vubec se tam v lete nedalo vydrzet.“
„No, to taky. Jeden se neubranil dojmu, ze — ted me zrovna nenapada, jak bych to…“
Hlas se mu vytratil, ale pak se mu na tvari objevil vitezny usmev a dodal: „Staremu Fredorovi u Karminove pijavky dluzim osm stribrnaku.“ Muzik spokojene pokyval hlavou.
Nova serie vybuchu vykouzlila rudy pas v relativne nejtmavsi casti nejvetsiho mesta sveta. Pak se obr neklidne zavrtel.
„Lasicko?“
„No?“
„Tak si rikam, kdo to ma asi na svedomi?“
Maly sermir, znamy jako Lasicka, nerekl nic. Jeho pohled se obratil k ceste ozarene blikavym svetlem. Od chvile, kdy se Deosilova brana mezi prvnimi zritila v desti zhavych uhliku, presel po ceste jen malokdo.
Ted se po ni blizily dva stiny. Lasicka byl prosluly svyma ocima, ktere byly, nejostrejsi v poloseru a mlhach, a ted zachytil obrysy dvou jezdcu a jakehosi nizkeho zvirete, ktere jim klusalo v patach. Bezpochyby bohati obchodnici, prchajici z horiciho mesta s poklady, ktere se jim podarilo zachranit. Lasicka se v tomto smyslu vyjadril ke svemu spolecnikovi, ktery si zhluboka povzdechl.
„Jak spatne se k nam hodi ta profese lapku,“ zabrucel barbar, „ale jak sam rikas, casy jsou tezke a ani dnes v noci nas mekka postel neceka.“
Prehmatl rukou na meci, a kdyz se prvni jezdec priblizil, postavil se doprostred cesty. Pozvedl ruku a ve tvari mel presne nacviceny vyraz, ktery byl na prvni pohled uklidnujici, ale zaroven v sobe nesl neurcitou vyhruzku.
