„Odkud jste?“ zeptal se. Vsiml si, ze Broadman vyklouzl nekam dozadu. Hugo je podezrivave pozoroval od nejblizsiho stolu.

„Slysel jste o meste Bes Pelargic?“

„No, jak bych to rek, ja byl v Trobu akorat par dnu. Vlastne jsem tam jen projizdel, vite…“

„Ale ne, to neni v Trobu. Ja mluvim trobstinou proto, ze v nasich pristavech je vzdycky mnoho trobskych namorniku. Bes Pelargic je hlavni pristav Agateanske rise.“

„Obavam se, ze jsem to jmeno nikdy neslysel.“

Dvoukvitek pozvedl oboci. „Ne? Ale pritom je nase zeme dost velka. Kdyz se poplavite z Hnedych ostrovu asi tak tyden smerem po smeru, priplujete primo k nam. Neni vam neco?“

Obehl stul a nekolikrat opatrne uderil carodeje do zad. Mrakoplas se totiz malem zadusil svym pivem.

Vyvazovaci kontinent!

O tri ulice dal upustil jeden starec minci do porcelanove misky s kyselinou a jemne miskou zakrouzil. Broadman netrpelive cekal na vysledek zkousky a navic se citil velice nesvuj v mistnosti, kde sycely kotliky a bublaly krivule a jejiz steny byly lemovany temnymi policemi plnymi lebek a vycpanych potvor.

„Tak co,“ nalehal na starce.

„Tyhle veci se nedaji uspechat,“ odpovidal vekovity alchymista nevrle. „Analyza proste potrebuje svuj cas. Aha.“ Postrcil misku, ve ktere ted lezici minci zahalil oblacek zelene barvy. Potom vzal utrzek pergamenu a chvilku na nem pocital.

„To je vyjimecne zajimave,“ zabrucel nakonec.

Je prava?“

Starec naspulil rty. „To zalezi na tom, jak chces definovat pravost.“ Zavrtel pak hlavou. „Jestli se mne ptas, je-li tahle mince stejna jako rekneme padesatidolar, pak musim odpovedet ne.“

„Ja to vedel !“ zajecel hospodsky a spesne vykrocil ke dverim.

„Nejsem si jist, zda jsem se vyjadril zcela jasne,“ zvedl alchymista ruku. Broadman se rozcilene otocil.

„Co tim chces rict?“

„No podivej, aby bylo jasno, nase mince jsou po tech letech, co se razi, lidove receno trochu ridke. Obsah zlata v prumerne minci je sotva ctyri dily z dvanacti, a to je doplneno stribrem, medi…“

„A co jako?“

„Rekl jsem jenom, ze tahle mince neni jako nase, protoze tahle je z ryziho zlata.“

Kdyz Broadman spesne odbehl, zustal alchymista nejakou chvili nehybne sedet a zamyslene pozoroval strop. Potom odkudsi vytahl uzky prouzek jemneho pergamenu, prehrabal cast sveho pracovni stolu, kde v hromade vsemozneho harampadi nasel konecne pero, a napsal velice kratkou zpravu. Pak presel k siroke polici, na ktere staly klece s bilymi holubicemi, cernymi kohouty a dalsimi pokusnymi zviraty. Z jedne klicky vytahl krysu s lesklou srsti, stocil pergamen a v male fiole jej pripevnil hlodavci na zadni nohu. Nakonec zvire polozil na zem. Krysa chvilku cenichala po zemi a pak zmizela dirou ve vzdalenejsi zdi.

Zhruba v temze case se jedna neuspesna vestkyne budoucnosti, ktera bydlela na opacne strane tehoz bloku, nahodou podivala do sve vestecke misky. Z hrdla se ji vydral priskrceny vykrik a behem hodiny prodala vsechny sperky, rozlicne kouzelnicke naradi a nacini spolu s vetsinou satstva a majetku. Nechala si jenom to, co se snadno veslo na nejrychlejsiho kone, ktereho mohla dostat. Skutecnost, ze o neco pozdeji, kdyz se jeji dum zritil v mori plamenu, zahynula pod kamennou lavinou v morporskych horach, dokazuje, ze i Smrt ma smysl pro humor.

Ve stejnem case, kdy se krysi postak vydal na cestu a zmizel v bludisti cesticek pod mestem, hnan neselhavajicim bicem vrozeneho instinktu, ankh-morporsky Patricij zvedl ze stolu dopisy, kteremu dnes rano prinesl postovni albatros. Znovu si zadumane prohledl prvni z nich a zavolal sveho vrchniho vyzvedace.

Zatim u Prokopnuteho bubnu poslouchal Mrakoplas s otevrenymi usty Dvoukvitkovu rec.

„Takze jsem se rozhodl, ze to musim videt na vlastni oci,“ rikal prave ten muzik. „Osm roku jsem na to setril. Osm roku! Ale stalo to za kazdy pul-rhinu. No prosim a tady mne mate. V Ankh- Morporku! Myslim tim ve meste oslavovanem pisnemi i pribehy! Chodim po ulicich, ktere poznaly krok Herika Belomece! Hrun Barbar, Bravd Stredan a jeho verny Lasicka… Vite, je to presne tak, jak jsem si to predstavoval.“

Mrakoplasova tvar se postupne menila v masku fascinovane hruzy.

„Uz jsem to proste nemohl v Bes Pelargicu vydrzet,“ pokracoval rozverne Dvoukvitek. „Cely den jsem sedel u psaciho stolu, scital jsem sloupce cisel a jedine, co jsem mel pred sebou, az na to budu mit roky, byla penze… a kde je v tom jaka romantika? Tak jsem si jednou pomyslel: Dvoukvitku, ted a nebo nikdy! Vzdyt nemusis ty povesti jen poslouchat. Muzes se tam vypravit. Skoncil cas, kdy ses potuloval po pristavu a poslouchal namornicke historky. Dal jsem si dohromady tady ten slovnik a zaplatil si cestu na nejblizsi lodi, ktera plula na Hnede ostrovy.“

„Nenajmul jste si zadny strazce?“ zamumlal Mrakoplas.

„Ne. Proc? Copak mam s sebou neco, co by stalo za kradez?“

Mrakoplas se rozkaslal. „Mate s sebou, ehm, zlato.“

„Ale to je sotva dva tisice rhinu. To je stezi na zivobyti na jeden nebo dva mesice, tim myslim u nas doma. Tady by mi mohly vydrzet o trochu dele, doufam.“

„Neni nahodou rhinu jedna z tech velkych zlatych minci?“ zeptal se malicko nesvuj Mrakoplas.

„Ano.“ Dvoukvitek se na carodeje starostlive zadival pres horni okraj svych podivnych hledicich cocek. „Budou mi dva tisice stacit, co myslite?“

„Grrr,“ zachrcel Mrakoplas, „chtel jsem rict, ze jo, ze budou stacit.“

„Vyborne.“

„Hm. Je kazdy v Agateanske risi tak bohaty, jako vy?“

„Bohaty? Ja? Muj dobry muz, jakpak vas tahle hloupost napadla? Vzdyt ja jsem jen chudy urednik. Myslite, ze jsem hospodskemu zaplatil prilis mnoho?“ dodal po kratkem zamysleni Dvoukvitek.

„Hm. Mohl se spokojit s mensi castkou,“ pripustil Mrakoplas.

„Aha. No aspon mam pouceni pro priste. Jak vidim, mam se hodne co ucit. Dostal jsem takovy napad. Mrakoplasi, nechtel byste ke mne vstoupit do sluzby jako… no… nevim, vyjadrilo by slovo ‚pruvodce‘ spravne to, co mam na mysli? Myslim, ze bych si mohl dovolit platit vam jeden rhinu denne.“

Mrakoplas otevrel usta k odpovedi, ale zjistil, ze se mu slova slepila v krku a ten chomac odmita vyjit na svetlo sveta, ktery se rychle meni v blazinec. Dvoukvitek se zacervenal.

„Ja jsem vas urazil,“ rekl omluvnym tonem. „to byla velice netaktni nabidka, kdyz clovek jedna s profesionalem, jako jste vy. Bezpochyby mate mnoho prace a planu, ke kterym se chcete vratit… vysoka magie, bezpochyby…“

„Ne,“ ozval se konecne Mrakoplas slabym hlasem. „Alespon ne v soucasnosti. Rikate rhinu? Za den. Kazdy den?“

„No vite, myslim si, ze za techto okolnosti to mohu zvednout na jeden a pulrhinu za den. A samozrejme vsechny vydaje, ktere bude treba platit v hotovosti.“

Carodej se drzel jako hrdina. „To bude v poradku,“ vypravil ze sebe. „Vyborne.“

Dvoukvitek sahl do sveho vacku, vytahl velky kulaty zlaty predmet, kratce se na nej podival a pak ho vlozil nazpet. Mrakoplas si tu vec nestihl poradne prohlednout.

„Tak, a ted bych si rad odpocinul,“ prohlasil turista. „Byla to dlouha plavba. Treba by se vam hodilo vratit se v poledne a mohli bychom se porozhlednout po meste.“

„Samozrejme.“

„Potom bych vas poprosil, abyste byl tak laskav a pozadal hostinskeho, aby me doprovodil do meho pokoje.“

Mrakoplas to udelal a pozoroval, jak nervozni Broadman, ktery priklusal odnekud zezadu, vede sveho hosta po drevenych schodech za barem nahoru. Po nekolika vterinach se zvedlo i Zavazadlo, pretapalo lokal a vydalo se za nimi.

Carodej uprel pohled do sve dlane, na ktere se mu blyskalo sest velkych zlatych minci. Dvoukvitek trval na tom, ze mu odmenu za prvni ctyri dny zaplati predem.

Hugo pokyval hlavou a pokusil se o povzbudivy usmev. Mrakoplas na nej zavrcel.

Вы читаете Barva kouzel
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату