„Toho sem se bal,“ prikyvl Mrakoplas. „Tak ja vam to teda povim, voni…“
Na ulici pod oknem se ozval dusot bezicich nohou a po schodech z lokalu sem dolehl jakysi krik. Dvere se rozletely dokoran, driv nez se Mrakoplas stacil sebrat natolik, aby vyskocil z okna.
Misto zurivosti zkrivene tvare hrabiveho zlosyna se ve dverich objevil zarudly a usmevavy oblicej serzanta mestske straze. Mrakoplas si zhluboka vydechl. Samozrejme. Straz je vzdycky hrozne opatrna, aby se nahodou neobjevila prilis brzo na miste rvacky, ve ktere by vzhledem k poctu zucastnenych nemusela mit rozhodujici slovo. Jejich misto totiz bylo pod penzi a do sluzby ve strazi vstupovali predevsim opatrni a rozvazni lide. Serzant zazaril na Mrakoplase a pak se se zajmen zadival na Dvoukvitka.
„Doufam, ze je vsechno v poradku, co?“ prohlasil pratelsky.
„Jo, skvely,“ prikyvl Mrakoplas. „Nekde jste se kapku zdrzeli, ze?“
Serzant si ho nevsimal. „Tak tohle je tedy ten cizinec?“ vyptaval se zvedave.
„Prave jsme se chystali odejit,“ dodal rychle Mrakoplas a presel do trobstiny. „Pane Dvoukvitku myslim, ze bychom si meli na obed zajit nekam jinam, znam tady nekolik opravdu peknych mist.“
Vypochodoval do chodby tak sebevedome, jak jen byl schopen predstirat. Dvoukvitek vykrocil za nim a nekolik vterin na to se vydral serzantovi z hrdla vydeseny vykrik, kdyz Zavazadlo se zadunenim sklaplo viko, zvedlo se, protahlo a vykrocilo za odchazejici dvojici.
Z lokalu dole vynaseli strazni mrtva tela. Zivi a raneni v mistnosti nezbyli. O to se strazni postarali tak, ze tem, kteri prezili, ponechali dost casu na utek zadnim vchodem, coz byl takovy maly kompromis mezi opatrnosti a spravedlnosti, ze ktereho mely uzitek obe strany.
„Co je to za lidi?“ ptal se Dvoukvitek.
„Ale, proste takovi lidi,“ odpovidal Mrakoplas. Jenze driv nez se stacil zarazit, chopila se kontroly nad jeho usty jedna z cetnych casti mozku, ktera prave nemela co na praci, a on dodal: „Ve skutecnosti jsou to hrdinove.“
„Vazne?“
Kdyz uz uviznete jednou nohou v H’rullove Sedem moru, je mnohem snazsi rovnou tam skocit a potopit se cely, nez sve utrpeni marne prodluzovat marnym zapasem. Mrakoplas se tam vrhnul po hlave.
„No jo, tak zrovna tudleten je Erig Silna-Ruka a tamdleten zase Cernej Zenell…“
„Je mezi nimi taky Hrun Barbar?“ ptal se Dvoukvitek a dychtive se rozhlizel. Mrakoplas se zhluboka nadechl.
„Jo. To je ten za nama,“ rekl nakonec.
Nesmirnost te lzi byla takova, ze jeji zvlnene odrazy dobehly po jedne z nizsich astralnich rovin az k Okultni ctvrti na druhem brehu reky. Tam nacerpaly velkou davku energie z obrovske nehybne energeticke vlny, ktera se tam neustale vznasela, a odrazily se v divokem letu pres cele Kruhove more. Souzvucna harmonie dostihla samotneho Hruna, ktery prave bojoval na uzke a praskajici skalni rimse v Kaderackych horach s dvojici skrepasliku, a zpusobila mu necekanou kratkodobou nevolnost.
Zatim Dvoukvitek rychle zvedl viko Zavazadla a spesne vytahoval tezkou cernou skrinku.
„To je uzasne!“ volal pritom. „Tomu by u nas nikdo neveril!“
„Co to, u vsech bohu, porad vyklada?“ zeptal se pochybovacne serzant.
„Je moc rad, ze ste nas zachranili,“ zalichotil mu Mrakoplas. Ukosem se podival na cernou bedynku a napul cekal, ze bud vybuchne, nebo zacne vydavat podivne hudebni tony.
„Aha,“ rekl serzant. I on ovsem upiral oci na cernou skrinku.
Dvoukvitek se na ne spokojene usmal.
„Rad bych si poridil obrazovy zaznam te udalosti,“ rekl. „Mohli byste je propustit, aby se vsichni postavili tam k tomu oknu na svetlo? Bude to trvat jen chvilicku. A, hm, Mrakoplasi?“
„Jo?“
Dvoukvitek vystoupil na spicky a septal mu do ucha: „Predpokladam, ze vis, co to mam, ne?“
Mrakoplas uprel oci stranou na cernou skrinku. Na predni strane z ni uprostred vycuhovalo podivne sklenene oko a na zadni maly knoflik.
„No, ne tak docela.“
„Je to pristroj na rychle zhotovovani obrazu,“ sdelil mu Dvoukvitek. „Je to uplne novy vynalez. Jsem na nej opravdu pysny, ale podivej se, chtel jsem rici, jaksi, doufam, ze tihle panove tim nebudou dotceni. Mohl bys jim to nejak vysvetlit? Samozrejme, ze jim dam nejakou nahradu.“
„Ma bedynku, ve ktery je trpaslik a ten mu tam maluje obrazky,“ vysvetlil Mrakoplas straznym v kratkosti o co jde. „Udelejte, co po vas ten blazen chce, a von vam da zlato.“
Strazni se zacali nervozne usmivat.
„Tebe bych chtel mit na tom obrazku taky, Mrakoplasi. Tak, ted je to v poradku.“ Dvoukvitek znovu odnekud vytahl to zlate kolo, kterehosi Mrakoplas vsiml uz jednou predtim, zahledel se na jeho odvracenou tvar a tise si zamumlal: „Tricet vterin by melo stacit,“ a obratil se ke skupince. „Usmivejte se prosim!“
„Smejte se,“ zachrcel Mrakoplas. Z cerne skrinky se ozval sum a bzukot.
„Vyborne!“
Vysoko nad Zemeplochou se vznasel dalsi albatros. Byl tak vysoko, ze svyma malyma silenyma oranzovyma ockama prehledl nejen celou lesklou plochu Kruhoveho more, ale dokonce celou plochu sveta. Na jedne nozce mel pripevnene zlute pouzdricko s depesi. Hluboko pod nim letel opacnym smerem jiny ptak, neviditelny v hlubokych mracich. Byl to tentyz albatros, ktery ankh-morporskemu Patriciji prinesl rano zpravu a ted se klidne pomalu vracel domu.
Mrakoplas s uzasem ziral na maly ctverecek skla. Tohle byl opravdu on — mala postavicka vyvedena v dokonale vernych barvach, stojici pred skupinou straznych, jejichz tvare byly ztuhle v podivnych grimasach. Mezi muzi, kteri mu natahovali krky pres rameno, se ozval bzukot nevyslovitelne hruzy.
Dvoukvitek se spokojenym usmevem vytahl z kapsy hrst malych zlatych minci, ve kterych ted uz Mrakoplas rozeznal ctvrt-
„Mel jsem uplne stejne potize, kdyz jsem se zastavil na Hnedych ostrovech,“ prohlasil. „Tam si taky mysleli, ze jim muj ikonograf krade kousky duse. No rekni, neni to smesne?“
„Yarg,“ odpovedel Mrakoplas, a protoze to bylo bezpochyby malo na to, aby ucinil zadost sve polovine konverzace, dodal: „Mam pocit, ze se tam sam sobe zrovna moc nepodobam.“
„A zachazi se s tim pristrojem velice jednoduse,“ ignoroval ho Dvoukvitek. „Podivej se, jedine co je potreba udelat, je zmacknout tady ten knoflik. O zbytek se uz postara ikonograf. Ja si ted stoupnu tady, hned vedle Hruna a ty mi udelas obrazek!“
Mince uklidnily vzruseni a obavy straznych tak, jak to dokaze jenom zlato, a Mrakoplas o pul minuty pozdeji znovu zasl nad malym kouskem skla s dokonale vyvedenym portretem Dvoukvitka. Muzik na obrazku sviral v ruce obrovsky zubaty mec a usmival se, jako by se mu prave splnil ten nejtajnejsi sen.
Najedli se v male vyvarovne pobliz Mosazneho mostu a Zavazadlo se zatim uhnizdilo pod stolem. Jidlo i vino, mnohokrat lepsi, nez jake si mohl Mrakoplas bezne dovolit, blahodarne zapusobily na jeho naladu. Nakonec dosel k nazoru, ze veci nejsou tak spatne, jak se mu zpocatku zdalo. Je treba jen trochu myslet a byt napadity, nic vic to nechce.
Dvoukvitek, jak se zdalo, si myslil totez. Zadival se hloubave do sveho vinneho salku a rekl: „Zda se mi, ze hospodske rvacky jsou tady asi dost casto?“
„Jo, dost casto.“
„Takze jiste dojde take k poskozeni vybaveni a zarizeni?“
„Vybav– aha, myslite ty veci jako lavice a stoly a tak. Jo, myslim, ze jo.“
„Ale to musi hospodske hrozne zatezovat.“
„No, ja vo tom nikdy takhle nepremejslel, ale myslim si, ze to patri k riziku podnikani.“
Dvoukvitek ho zamyslene pozoroval.
„Mozna, ze bych vam v tomhle mohl pomoci,“ ozval se po chvili. „Riziko — v tom se vyznam. Poslys, nezda se ti, ze je jidlo trochu mastne?“
„Rek ste, ze byste rad vochutnal typicky morporksky jidlo,“ uprel na nej oci Mrakoplas. „Co ste to rikal vo tom riskovani?“
