Kdyz byl Mrakoplas jeste na fakulte, nikdy nemel zvlastni vysledky v predmetu vestby a predpovedi. Zato ted mu v hlave ozivly jakesi davno nepouzivane drahy a okruhy a budoucnost videl stejne jasne, jako by ji mel napsanu primo na vickach. Zacala ho svedit zada mezi lopatkami. Uvedomoval si, ze jedina rozumna vec, kterou mohl udelat, je koupit si kone. Bude to muset byt hodne rychly kun, drahy a koupeny pod rukou. Mrakoplas si nemohl vzpomenout na jmeno jedineho konskeho handlire, ktery by byl tak bohaty, aby mu mohl vratit zpatky na temer celou unci zlata.
Zbyvajicich pet minci mu pomuze zalozit si uzitecnou praxi v bezpecne vzdalenosti — rekneme nejakych dve ste mil. To vypada rozumne.
Jenze co se stane s Dvoukvitkem, opustenym v tom prisernem meste, kde meli dokonce i svabi neomylny instinkt, ktery je dovedl ke zlatu? To by musel byt clovek opravdu veliky lump, aby ho opustil.
Ankh-morporsky Patricij se usmal, ale jeho oci zustaly chladne.
„Tak stredovou branou, rikas?“
Kapitan gardy predpisove zasalutoval. „Ano, pane. Museli jsme pod nim zastrelit kone, nez se nam jej podarilo zastavit.“
„A to te privedlo primou cestou sem,“ rekl Patricij a uprel zamysleny pohled na Mrakoplase. „Mas k tomu co rici?“
Rikalo se, ze cele jedno kridlo Patricijova palace obyvaji urednici a ti pry travi cele dny jen overovanim a doplnovanim vsech informaci, ktere jejich vyjimecne schopny pan ziskal diky svemu dokonalemu spionaznimu systemu. Mrakoplas o tom nepochyboval. Vrhl rychly pohled k balonku, ktery se tahl podel jedne steny prijimaciho salu. Rychly beh, pruzny skok — a okamzita salva ze samostrilu. Otrasl se.
Patricij si podeprel bradu pestenou rukou a pozoroval carodeje ocima malyma a tvrdyma jako sklenene koralky.
„Tak si to shrnme,“ promluvil po chvili. „Poruseni prisahy, kradez kone, rozsirovani falesnych minci, no ano, rekl bych, ze to pro tebe znamena arenu, Mrakoplasi.“
To uz bylo prilis.
„Toho kone jsem neukrad! Poctive jsem ho zaplatil.“
„Ale falesnou minci! To je prakticky, jako bys ho ukradl!“
„Ale
„
„No jo, samozrejme ze to nejsou…“
„Aha! Takze ty to pripoustis?“
Mrakoplas otevrel usta, aby pokracoval ve sve obhajobe, ale pak si to rozmyslel a zase je zavrel.
„No proto. A vrcholem toho vseho je ta strasliva hanba spojena se zbabelym opustenim cloveka, ktery je na nasem pobrezi cizincem. Styd se, Mrakoplasi!“
Patricij mavl rukou. Straze stojici za carodejem ustoupily kus dozadu a jejich kapitan poodesel nekolik kroku stranou. Mrakoplas se najednou citil neuveritelne osamely.
Rika se, ze kdyz ma zemrit carodej, musi se objevit sam Smrt, aby si ho vzal osobne (misto aby poslal nektereho ze svych zastupcu, jako napriklad Chorobu, nebo Hladomor, jak to bezne delava). Mrakoplas se zacal nervozne rozhlizet kolem a hledal tu hubenou postavu v cernem (vsichni magove, i ti neuspesni, maji krome kouzelnych holi a spicatych cepic jeste v ocich male osmiuhelniky, ktere jim umoznuji videt i cistou oktarinu. Oktarina je zakladni barva a vsechny ostatni barvy vznikaji jejim odrazem od obycejneho ctyrrozmerneho vesmiru. Znalci ji popisuji jako svetelkujici zlutozeleny purpur).
Je opravdu tam v tom koute tmavsi stin?
„Na druhe strane,“ pokracoval Patricij, „mohl bych byt milosrdny.“
Stin v koute se rozplynul. Mrakoplas zvedl hlavu a ve tvari se mu objevil vyraz nepricetne nadeje.
„Jo?“
Patricij mavl rukou. Mrakoplas videl, jak straze opousteji mistnost. Ted osamel s panem dvou mest a byl by si skoro pral, aby se straze vratily.
„Pojd bliz, Mrakoplasi,“ kyvl Patricij rukou a ukazal na misu plnou pochoutek na nizkem onyxovem stolku vedle trunu. „Nemel bys chut na meduzu v karamelu? Ne?“
„Ehm,“ odkaslal si Mrakoplas, „ne, diky.“
„Byl bych rad, kdybys velice pozorne poslouchal, co ti ted reknu,“ naklonil se k nemu Patricij s pratelskym vyrazem, „jinak te dam utratit. Nejakym zajimavym zpusobem. A pomalym. Prosim te, prestan se mi tady tak klepat!
Protoze jsi svym zpusobem carodej, jiste vis, ze zijeme ve svete, ktery ma tvar velkeho talire. Rika se, ze na vzdalenejsim Okraji nasi Zemeplochy existuje svetadil, ktery, i kdyz maly, ma stejnou hmotnost jako vsechny zeme tohoto polokruhu. Podle starych legend je tomu tak proto, ze podstatna cast toho svetadilu je ze zlata.“
Mrakoplas prisvedcil. Kdopak by neslysel o Vyvazovacim kontinentu? Nasli se dokonce i namornici, kteri uverili pohadkam z mladi a vypravili se jej hledat. Samozrejme ze se vratili s prazdnyma rukama, pokud se vratili vubec. Podle mineni rozumnejsich namorniku a plavcu padli za obet velkym morskym zelvam. Protoze Vyvazovaci kontinent nebyl nic vic nez kterykoliv z mnoha dalsich vesmirnych mytu.
„Ten kontinent samozrejme existuje,“ pokracoval Patricij. „Neni sice ze zlata, ale zlato tam patri k celkem beznym kovum. Vetsinu vahy dodavaji tomu svetadilu velka loziska oktironu, lezici pomerne hluboko pod povrchem. I tak omezenemu mozku, jako je ten tvuj, musi byt jasne, ze existence Vyvazovaciho kontinentu predstavuje pro nase zeme obrovske nebezpeci.“ Zarazil se a podival se na Mrakoplase, ktery pred nim stal s otevrenymi usty. Povzdechl si a rekl: „Zda se, ze jsi me nejak nestacil sledovat a prilis tomu nerozumis?“
„Yarg,“ vydralo se Mrakoplasovi z hrdla. Polkl a olizl si rty. „No, ne. Chtel jsem rict, jo… zlato…“
„Aha,“ protahl Patricij sladce, „vidim, ze si myslis, jak by to bylo skvele, vypravit se na Vyvazovaci kontinent a vratit se s lodi plnou zlata, co?“
Mrakoplas zacinal nabyvat dojmu, ze se kolem nej zavira nejaka past.
„Ne?“ pokusil se.
„Co by se asi stalo, kdyby mel kazdy clovek na pobrezi Kruhoveho more kopec vlastniho zlata? To by se ti libilo? Co by se potom asi stalo? Tak mysli, preci!“
Mrakoplasova oboci se spojila nad nosem, jak usilovne premyslel. „Byli bysme vsichni bohaty?“
Teplota v mistnosti pri jeho vyroku poklesla o nekolik stupnu, coz mu zretelne naznacilo, ze jeho odpoved neni spravna.
„Ja ti dokonce prozradim, Mrakoplasi, ze Vladci Kruhoveho more a Cisar Agateanske rise mezi sebou maji urcite spojeni,“ pokracoval Patricij. „Faktem je, ze to spojeni je velice choulostive a ridke. Mame toho jen malo spolecneho. My nemame nic, co by oni mohli potrebovat, a oni zase nemaji nic, co bychom si my mohli dovolit. Je to neobycejne stara rise, Mrakoplasi. Stara, lstiva, kruta a nesmirne, nesmirne bohata. Takze si vymenujeme bratrske pozdravy prostrednictvim postovnich albatrosu. A to jeste v nepravidelnych intervalech.
Prave dnes rano jsem dostal jeden z tech dopisu. Zda se, ze jeden poddany agateanskeho Cisare si vzal do hlavy, ze navstivi nase mesto. Proste si ho chce prohlednout. I ja si myslim, ze jenom silenec by byl schopen riskovat vsechna nebezpeci spojena s preplavbou Posmerneho oceanu jenom proto, aby se na neco podival. Ale stalo se.
Priplul dnes rano. Mohl narazit na nejakeho velkeho hrdinu, nebo nejdovednejsiho ze zlodeju, mozna i na dokonaleho a velkeho mudrce. Potkal tebe. Zamestnal te jako sveho pruvodce. Takze budes tomu
„Ehm. Diky, pane,“ odpovedel nestastny Mrakoplas.
„Chtel jsem ti samozrejme rici jeste jedno. Bylo by velike nestesti, kdyby se melo nasemu malemu navstevnikovi prihodit neco neprijemneho. Bylo by hrozne, kdyby nam tady napriklad zahynul. Melo by to straslive nasledky pro vsechny nase zeme, protoze agateansky cisar se stara o to, co jeho jest, a mohl by nas znicit kyvnutim ruky. Jedinym kyvnutim. A to by melo samozrejme nedozirne nasledky predevsim pro tebe, Mrakoplasi. Tech par tydnu, nez by sem dorazilo Cisarovo lodstvo s armadou zoldneru, by se nekteri z mych uredniku zabyvali vyhradne tvou osobou. Vsichni bychom zili v nadeji, ze zurivost pomstychtivych kapitanu by se ponekud zmirnila pri pohledu na tve telo, ktere bychom udrzovali pri zivote. Jiste vis, ze existuji kouzla, ktera zabrani zivotu opustit telo,
