Barva kouzel

„Aha, no vis, ja se opravdu v riziku vyznam. Je to moje zamestnani.“

„Mne se hned zdalo, ze ste rek neco takovyho. Ale taky se mi to hned nejak nezdalo.“

„Ale ne, ja osobne neriskuji. Nejvetsi dobrodruzstvi, ktere me v zivote potkalo, bylo, kdyz jsem prevrhl kalamar. Ja rizika odhaduji. Den za dnem. Vis, jaka je pravdepodobnost toho, ze vznikne pozar domu ve ctvrti Cerveny trojuhelnik v Bes Pelargicu? Pet set tricet osm ku jedne. To jsem vypocital osobne,“ dodal se stopou pychy v hlase.

„A na-“ Mrakoplas se pokusil potlacit rihnuti, „– a na co? S dovolenim.“ Nalil si dalsi salek vina.

„To je potreba k –“ Dvoukvitek se zarazil. „Nevim, jak bych to rekl v trobstine, obavam se, ze Trobove pro to nemaji vyraz. V nasi reci se to rekne-“ vydal ze sebe skupinu cizozemskych zvuku.

„Poji-stenic,“ opakoval Mrakoplas, tak nejak totiz tomu zvuku rozumel. „To je ale srandovni slovo. Co to znamena?“

„No, tak rekneme, ze bys mel napriklad lod nalozenou zlatymi cihlami. Mohla by se dostat do boure, nebo by ji mohli zajmout pirati. Ty nechces, aby se neco takoveho stalo, takze se vypravis k nam a zaridis si poji-stenic. Ja vypocitam pravdepodobnost ztraty nakladu. Vypocet je zalozen na zpravach o pocasi a zaznamech o piratech za poslednich dvacet let, pridam k tomu kousek a ty mi potom zaplatis penize urcene touhle pravdepodobnosti –“

„– pridam kousek –“ rekl Mrakoplas, kteremu zacal tezknout jazyk, a vazne na nej zahrozil prstem.

„– a kdyz potom o svuj naklad opravdu prijdes, budu ti ho refundovat.“

„Re — co?“

„Zaplatim ti tvuj naklad,“ vysvetloval Dvoukvitek trpelive.

„Aha, ja uz tomu rozumim. Je to jako sazka!“

„Loterie? Svym zpusobem by se to tak dalo rici.“

„A da se v tom vasem poji-stenic vyhrat hodne?“

„Prinejmensim dostanes zpet sve penize, samozrejme.“

Mrakoplas, ktery uz se zacal halit do mekke, nazloutle zare vypiteho vina, se pokusil predstavit si, jak by asi tohle poji-stenic fungovalo v podminkach zemi Kruhoveho more.

„Rek bych, ze tomu poji-stenic absolutne nerozumim, hele,“ oznamoval svemu spolecnikovi, jak se svet kolem toci.

„Hele magie, jako cary — mary, tomu rozumim,“ prihlouple se usmal.

Dvoukvitek se usmal. „Kouzla jsou jedna vec a odrazeny-zvuk-podzemnich-duchu zase jina,“ prohlasil.

„Co?“

„Jake co?“

„To srandovni slovo, co si rek?“ naklonil se k nemu Mrakoplas netrpelive.

„Odrazeny-zvuk-podzemnich-duchu?“

„Sem to nikdy neslysel,“ komentoval nezretelne carodej.

Dvoukvitek se to pokusil vysvetlit.

Mrakoplas se mu pokusil porozumet.

Behem dlouheho odpoledne prosli mesto posmerne od reky. Dvoukvitek kracel vpredu a na reminku mel na krku povesenou podivnou skrinku na obrazky. Mrakoplas se mu plouzil v patach, kazdou chvili zaknoural a rukama kontroloval, ze ma hlavu stale jeste na svem miste.

Nasledovala je cela skupinka lidi. V meste, kde nudu obycejneho zivota pravidelne prerusovaly verejne popravy, souboje, rvacky, msty kouzelniku a dalsi nevsedni udalosti, vypracovali obyvatele roli „nahodneho prihlizejiciho“ k naproste dokonalosti. Obyvatele Ankh-Morporku byli bez vyjimky do posledniho, profesionalni, vysoce kvalifikovani cumilove. Proste a jednoduse, stastny Dvoukvitek delal obrazek za obrazkem, miril svou cockou na lidi, o kterych si myslel, ze se zabyvaji nejakou typickou cinnosti, a pokazde potom zmenil nejaky ten ctvrt-rhinu majitele. Neni tedy divu, ze se za nimi brzo vytvoril dav zmatenych, ale stastnych „zbohatliku“ a dalsich lidi, kteri je sledovali pro pripad, ze by ten silenec vybuchl a zmenil se ve zlaty dest.

U chramu Sedmirukeho Seka se sice narychlo svolany synod knezi a ritualnich remeslniku a ritualnich remeslniku, specializovany na srdecni operace rozhodl, ze Sekova socha je prilis svata na to, aby z ni mohl byt zhotoven obrazek, ale dar dvou rhinu je primel s uzasem priznat, ze Sek tak svaty zase nebude.

Pobyt v Kurvi dire se ponekud protahl a jeho vysledkem byla sada skutecne pestrych a misty az instruktaznich obrazku, z nichz Mrakoplas cast v nepozorovanych chvilich ukryl na vlastnim tele, aby je mohl podrobne posoudit v soukromi. Jak mu pomalu prchaly z hlavy alkoholove pary, zacal premyslet o tom, jak asi pracuje zahadny ikonograf.

Dokonce i jako neuspesny mag vedel, ze nektere latky jsou citlive na svetlo. Je tedy mozne, ze ty sklenene desticky jsou pomoci nejakeho tajemneho procesu pokryty vrstvickou takove latky a svetlo, ktere ji prochazi, v ni proste stuhne? Tak nejak to bude. Mrakoplas mival obcas podezreni, ze nekde musi byt neco lepsiho nez kouzla. Obvykle byl velice zklaman.

Od te chvile nevynechal jedinou moznost se skrinkou pracovat. Dvoukvitek mu to rad dovolil, protoze se tim padem mohl objevit na kazdem obrazku. A prave tehdy si Mrakoplas vsiml neceho velice divneho. Skrinka davala tomu, kdo s ni zachazel podivnou moc nad lidmi. Kazdy, na koho Mrakoplas namiril to podivne sklenene sklo, bez odmlouvani poslouchal jeho nejnesmyslnejsi pokyny, ktere se tykaly polohy tela a vyrazu obliceje.

Prave se zabyval svou oblibenou cinnosti na Namesti zlomeneho mesice, kdyz uderila pohroma.

Dvoukvitek se naaranzoval do dokonale pozy vedle prodavace kouzel a talismanu a kolem se shromazdil dav jeho oddanych obdivovatelu. Vsichni na nej pozorne upirali zrak pro pripad, ze by zase provedl nektery z tech svych blaznivych kousku, ktere byly k popukani.

Mrakoplas poklesl na jedno koleno, aby vylepsil uhel zaberu a zmackl kouzelny knoflik.

Skrinka prohlasila: „Mas to marny, dosla mi ruzova.“

Tesne pred ocima se mu otevrela dosud neviditelna dvirka. Z nich se vyklonil maly, zeleny a neuveritelne bradavicnaty humanoidek, strcil mu pod nos paratek, ve kterem sviral barvami pokrytou paletu, a zajecel mu primo do obliceje.

„Nemam ruzovou, jasny!?“ pistel homunkulus. „Mackas jako blazen ten knoflik, ale jakej to ma smysl, kdyz dosla ruzova, co? Dyz sis chtel usetrit ruzovou, nemel si chtit vobrazky vsech tech mladejch dam, zadny saty, sama pletovka. Vod tedka jedu cernobily, jasny?“

„Jasny, jo, ano,“ odpovedel Mrakoplas. Zazdalo se mu, ze v jednom tmavem koutku skrinky zahledl malirsky stojan a vedle neustlanou postel. Doufal, ze ho obelhal zrak.

„To jenom abyste si jako rozumeli,“ dodal skret a zabouchl dvirka. Mrakoplas mel dojem, ze zevnitr slysi slabe huhlani a skripani zidle, tahnute po podlaze.

„Hej, Dvoukvitku,“ zacal a zvedl hlavu.

Dvoukvitek zmizel. Mrakoplas se horecnate rozhlizel po okolnim zastupu a po zadech mu behal mraz, kdyz se ho zezadu dotklo neco kousek nad pasem.

„Pomalu se obrat,“ ozval se za nim hlas hladky jako cerne hedvabi, „nebo se rozluc s ledvinami.“

Dav se zajmem prihlizel. Zdalo se, ze dnes bude skvely den.

Mrakoplas se pomalu otacel a citil, jak ho po zebrech skrabe spicka mece. Opacneho konce cepele se drzel Stren Withel — zlodej, bezohledny kruty sermir a nevrly ucastnik neoficialni souteze o titul Nejvetsi zlosyn sveta.

„Nazdar,“ rekl bez nadseni. O kousek dal zahledl parek nesympatickych chlapu, kteri prave zvedli viko Zavazadla a vzrusene ukazovali na vacky se zlatem. Withel se usmal a s jeho zjizvenym oblicejem to provedlo neuveritelne veci.

„Znam te. Ty jsi poulicni carodej. Co je to za vec?“

Mrakoplas si vsiml, ze se zvednute viko Zavazadla zacalo slabe trast, i kdyz bylo naproste bezvetri. V rukou stale jeste sviral obrazkovou skrinku.

„Todle? To dela vobrazky,“ prohlasil konverzacnim tonem. „Poslys, ted se chvilku usmivej, jo?“ Rychle ustoupil a zamiril na nej skrinku.

Withel na okamzik zavahal. „Co?“ vypravil ze sebe.