„A dva lukostrelce na strese.“
Zlorfovi prebehl po tvar zachvev pochybnosti, podobny poslednimu slunecnimu paprsku na spatne zoranem poli.
Dvere se znovu rozletely dokoran a osklive pomackaly vraha, ktery stal tesne za nimi.
„Prestante s tim!“ zajecel Broadman zpod sveho stolu.
Zlorf i Ymor zirali na muze, ktery se objevil na prahu. Byl maly, tlusty a prepychove obleceny.
„Kdo je to?“ zeptal se Zlorf.
„Ja ho znam,“ zabrucel Ymor. „Jmenuje se Rerpf. Patri mu hospoda U stenajiciho talire dole vedle Mosazneho mostu. Strene, pryc s nim!“ Rerpf pozvedl ruku plnou prstenu. Stren Withel na polovine cesty ke dverim zavahal, protoze dvermi se do mistnosti vecpalo nekolik obrovskych trollu, postavili se po obou stranach maleho tlustocha a v nezvyklem svetle mrkali ocima. Na predloktich podobnych pytlum mouky se jim prevalovaly svaly velikosti melounu. Kazdy z trollu sviral tezkou valecnou sekeru s dvojitym ostrim. Mezi palcem a ukazovackem.
Broadman vyletel ze sveho ukrytu a tvar mel zruznenou vztekem.
„Ven!“ rval. „Okamzite si vocud vodved ty trolly!“
Nikdo se ani nepohnul. V cele mistnosti bylo najednou ticho jako v hrobe. Broadman se rychle rozhledl. Teprve ted mu zacalo dochazet, co to vlastne rekl a komu. Zaupeni, ktere se mu vydralo ze rtu, si oddechlo, ze je konecne na svobode.
Ke dverim od sklepa se dostal ve chvili, kdy jeden z trollu linym pohybem zapesti poslal svou sekeru napric mistnosti. Bouchnuti dveri a praskot, se kterym se po narazu sekery rozstiply, se slily prakticky v jediny zvuk.
„Do hajzlu!“ zasipal Zlorf Flanelnoha.
„Co chces?“ zeptal se Ymor.
„Jsem tady z rozhodnuti Cechu kupcu a obchodniku,“ prohlasil Rerpf klidne. „Prisel jsem, jak by se reklo, chranit nase zajmy. Tim mam na mysli tamhle toho muzika.“
Ymor nakrcil celo.
„No to me podrz,“ prohlasil, „ale ja mam dojem, ze si rikal neco o Cechu obchodniku?“
„A kupcu,“ prikyvl Rerpf. Mezi trolly se ted za nim objevilo nekolik lidskych postav, ktere Ymor matne poznaval. Videl je za ruznymi pulty, jak prodejnimi, tak nalevnimi. Takove ty postavy ve stinu, nenapadne, nevyrazne, zdanlive prebytecne. Kdesi v zadu v hlave mu zacala pomalu klicit zvlastni oskliva myslenka. Premyslel o tom, jak by asi bylo, rekneme lisce, kdyby narazila na rozzlobenou ovci. A co vic, na takovou ovci, ktera si mohla dovolit zamestnat par vlku.
„A… mohl bych se zeptat, jak dlouho ten — cech — funguje?“ zeptal se opatrne.
„Od dnesniho odpoledne,“ usklibl se Rerpf. „A pro vasi informaci — stal jsem se jeho vicecechmistem a zastupcem pro turismus.“
„A co to ma bejt, ten turismus, co vo nem porad mluvis?“
„No, zatim to nevime zcela presne…“ odpovedel Rerpf. Pres rameno mu vystrcil hlavu jakysi vousaty starec a zakrakoral: „Kdyz mam mluvit za morporkske vinarniky, tak turismus znamena kseft. Jasny?“
„Takze?“ nadhodil Ymor chladne.
„Takze,“ opacil Rerpf, „jak jsem rekl, chranime sve zajmy.“
„Zlodeji VEN, zlodeji VEN!“ zacal skandovat Rerpfuv obstarozni spolecnik. Zlorfovi se roztahla tvar v usmevu. „VRAZI taky,“ dozadoval se starec vzapeti. Zlorf zavrcel.
„Dejte si rozumne rict,“ pokracoval Rerpf. „Vsude kolem se krade a vrazdi. Jaky dojem to muze udelat na nase navstevniky? Prijedou buhvi odkud podivat se na nase krasne mesto plne historickych a architektonickych skvostu, chteji videt nase exoticke zvyky a obyceje a nakonec se probudi mrtvi a v nejake zapadle ulicce, nebo dokonce ve spinave vode Ankhu. Jak potom maji vypravet svym pratelum a znamym, jak skvele si to u nas uzili? Tak uz se s tim konecne smirte, musite jit s dobou!“
Zlorf s Ymorem se na sebe podivali.
„Musime, nebo ne?“ rekl Ymor.
„No tak pojdme, bratre,“ souhlasil Zlorf. Jedinym pohybem vytahl foukacku, nasadil ji k ustum a vyslal smerem k nejblizsimu trollovi cernou sipku. Ten se otocil a hodil po nem sekerou, ktera zasvistela vrahovi tesne kolem hlavy a zaborila se do hrudi mene stastneho zlodeje za nim.
Rerpf se sehnu a umoznil tak za nim stojicimu trollovi zvednout tezkou ocelovou kusi a vystrelit po nejblizsim vrahovi strelu dlouhou jako maly ostep. A to byl teprve zacatek…
Uz drive jsme se v nasem vypraveni zminili o tom, ze lide, kteri jsou citlivi na oktarinu — tedy osmou barvu, ten pigment Predstavivosti a Fantazie — mohou zahlednout veci, ktere ostatni nevidi.
Tak se stalo, ze Mrakoplas potkal Smrte. Pospichal preplnenymi vecernimi bazary Morporku, ktere jen tu a tam osvetlovalo par pochodni, kdyz se mu do cesty pripletla vysoka temna postava. Obratil se, aby ji pocastoval nekolika stavnatymi kletbami, a zjistil, ze stoji tvari v tvar Smrtovi.
Musel to byt Smrt. Kdo jiny by se potuloval po svete s prazdnymi ocnimi dulky, a kosa, kterou nesl pres jedno rameno, taky neco napovidala. Jak na nej Mrakoplas v hruze ziral, vynoril se odnekud zamilovany parek a se smichem a postuchovanim prosel primo zjevenim, aniz si jeden, nebo druhy cehokoliv vsiml.
Smrt se zatvaril uzasle, pokud je to mozne rict o tvari bez pohyblivych casti.
MRAKOPLAS? Rekl tonem, ktery pripominal zvuk olovenych vrat, zaviranych hluboko pod zemi.
„Hm,“ odpovedel Mrakoplas a pokusil se pomalu ucouvnout pred nehybnym pohledem tech prazdnych dulku.
CO TADY VLASTNE DELAS? (Bumm, bumm, dunela vika hrobek v temnote cervy prolezleho nitra starych hor…)
„A kde bych mel jako bejt?“ zeptal se Mrakoplas. „Heled, sem si jistej, ze mas spoustu svy prace jinde, takze kdybys me nechal projit…“
JSEM VELICE PREKVAPEN, ZE NA TEBE NARAZIM TADY, MRAKOPLASI, PRESTOZE S TEBOU PRAVE DNES V NOCI MAM MIT SCHUZKU.
„No to preci, to ne…“
ALE ANO! TO, CO MNE NA TOM TAK UDIVUJE, JE ZE JSEM SE S TEBOU MEL SETKAT V PSEUDOPOLISU.
„No jo, ale dyt to je pet set mil vocud!?“
MNE TO POVIDEJ! ZASE SE NA TOM VSEM NECO POROUCHALO. PODIVEJ SE, NECHTEL BYS TREBA…
Mrakoplas pomalu ustupoval dozadu a na ochranu zvedal ruce pred sebou. Od nedalekeho stanku se susenymi rybami pozoroval celou scenku pobaveny trhovec, ktery videl Mrakoplase a povazoval ho za blazna.
„V zadnym pripade!“
MOHL BYCH TI PUJCIT NEOBYCEJNE RYCHLEHO KONE.
„Ne!“
ANI TROCHU BY TO NEBOLELO.
„Ne!“ Mrakoplas se otocil a dal se na utek. Smrt ho chvilku pozoroval a pak zklamane pokrcil rameny.
TAK SE BEZ BODNOUT, rekl. Otocil se a vsiml si veseleho prodavace ryb. S nevrlym usklebkem natahl kostnaty prst a zastavil mu srdce, ale nijak zvlast pysny na to nebyl.
Pak si Smrt pripomnel, co se ma dnes v noci stat. Kdybychom prohlasili, ze se Smrt usmal, byla by to mozna lez, protoze mel tvar naveky ztuhlou do vapenateho sklebu. Jen skutecny optimista by to mohl pokladat za usmev. Ale ted si zacal pobrukovat veselou pisnicku, rozvernou jako hromadny hrob morovych obeti. Uz se nezdrzoval, jen jeste vysal zivot z jepice, ktera proletela kolem, a sebral jednu devitinu zivota vystrasene kocce, ukryte pod opustenym stankem se susenymi rybami (vsechny kocky totiz vidi oktarinu). Pak se Smrt otocil na podpatku a vydal se k hospode U prokopnuteho bubnu.
Morporkska Kratka ulice je jednou z nejdelsich ve meste, na posmernem konci na ni naseda Filigranska ulice, takze obe ulice tvori jakesi velke T. Prokopnuty buben je umisten v jejich spojeni, tudiz se z nej da prehlednout cela delka Kratke ulice.
Na nejvzdalenejsim konci Kratke ulice se objevil polovypukly stin na stovkach nozicek a pomalu se dal do pohybu. Zprvu bezel sotva pomalym klusem, ale v polovine dlouhe ulice uz letel jako vystreleny sip.
