Bravdovi se nakrabatilo celo.
„Zlato je zlato,“ prohlasil nakonec rozhodne. „Jak se muze clovek s tolika penezma povazovat za chudyho? Bud jsi bohatej, nebo chudej, ne? To je logicky.“
Mrakoplas skytl. V tomto okamziku uz mu logika ponekud unikala. „No,“ zacal ze siroka, „ja si myslim, totiz ten hacek je v tom, ze ja bych rek, proste — znate voktiron?“
Oba dobrodruzi prikyvli. Oktiron, ten podivny, duhove leskly kov, mel v zemich kolem Kruhoveho more skoro stejnou cenu jako drevo Mysliciho hruskovniku a byl stejne tak vzacny. Clovek, ktery vlastnil jehlu z oktironu nikdy nezabloudil, protoze takova jehla vzdycky ukazovala na Stred. Byla totiz citliva na magicke pole Zemeplochy a krome toho se s ni temer zazracne lataly ponozky.
„No, takze ja si myslim, ze zlato ma taky takovy magicky pole. Je to takova financni magie. Von tomu rika ekonomika.“ Mrakoplas se zahihnal.
Lasicka vstal a protahl se. Slunce uz stalo pomerne vysoko na obloze a mesto v udoli pod nimi se halilo do mlhy a smrdutych par. A zlato taky, rekl si. Dokonce i obyvatele Morporku dali ve smrtelnem nebezpeci prednost sve kuzi pred svymi poklady. Je potrebne se tam porozhlednout.
Jak se ukazalo maly muzik jmenem Dvoukvitek spal. Lasicka se na nej chvilku dival a pak zavrtel hlavou.
„Jak to vypada, je cas vyrazit do mesta,“ rekl nakonec. „Dekujem za skvely pribeh, carodeji. A co mas ted v umyslu ty?“
Obratil se k Zavazadlu, ktere pred nim okamzite ustoupilo a nekolikrat vyhruzne klaplo vikem.
„No, protoze ted z mesta neplujou zadny lode,“ zahihnal se znovu, „budem se muset vydat pesky do Chirmu. Vite, musim na nej kapku dohlidnout. Ale heledte, ja to fakt neudelal…“
„Jasne, jasne,“ prohlasil Lasicka chlacholivym tonem. Obratil se a vysvihl se na kone, ktereho mu Bravd drzel. Za kratkou chvilku se oba hrdinove na ceste k spalenemu mestu promenili v male tecky, za kterymi se tahla dlouha oblaka prachu.
Mrakoplas podnapile ziral na spiciho turistu. Na dva spici turisty. A protoze se ocitl svym zpusobem ve stavu mentalni bezbrannosti, byl snadnou obeti utoku. Stal se obeti myslenky, ktera se bezcilne potulovala rozmery a hledala vedomi, kde by se mohla usadit. Ta mu ted tise vklouzla do mozku.
„No prosim,“ vtelil ji carodej vzapeti do pokroucenych slov. „To je dalsi maler, do kteryho si me navez,“ zahuhlal, tise se polozil do travy a okamzite usnul.
„Je to blazen,“ prohlasil Lasicka. Bravd, klusajici ve vzdalenosti nekolika kroku vedle nej, prikyvl.
„Vsichni carodejove jsou stejny,“ prohlasil. „To sou ty rtutovy pary. Kazi se v nich mozek. A taky houby.“
„No ale preci jenom…“ ozval se hnede obleceny zlodej. Sahl si pod plast a vytahl velky zlaty kotouc na kratkem retizku. Bravd pozvedl oboci.
„Carodej rek, ze ten muzicek ma zlaty kolo, co mu rika, kolik je hodin,“ vysvetloval Lasicka.
„To probudilo tvou chtivost, co, pritelicku? Vzdycky si byl jako zlodej skvely, Lasicko.“
„To jo,“ prikyvl se skromnym vyrazem lasicka. Zmackl knoflik na okraji kotouce a na kole se otevrelo jakesi vicko.
Malicky demonek uvezneny uvnitr pozvedl hlavu od barevneho pocitadylka a zasklebil se. „Je za deset minut osm hodin,“ kvakl. Vicko se pak se slysitelnym cvaknutim zaklaplo a malem pri tom Lasickovi priskriplo prsty. Lasicka s vydesenou kletbou odhodil casomer i s jeho obyvatelem daleko do vresu, kde pravdepodobne narazil na kamen. V kazdem pripade pouzdro prasklo. Z vresoviste vytryskl jasny oktarinovy zablesk a ve vzduchu to zapachlo sirou, kdyz casovy demon odletel do pekelneho rozmeru, ktery nazyval svym domovem.
„Proc jsi to udelal?“ zeptal se Bravd, ktery nebyl tak blizko, aby zaslechl demonova slova.
„Co jsem to udelal?“ odpovedel Lasicka otazkou. „Nic jsem neudelal. Vubec nic se nestalo. Pojd, marnime jenom zbytecne cas.“
Bravd prisvedcil. Znovu pobidli kone a bok po boku se rozjeli k pradavnemu Ankhu a obycejnym, poctivym kouzlum.
Vyslani osmi
Prolog
Zemeplocha nabizi mnohem velebnejsi scenerie nez planety v systemech, vybudovanych stvoriteli s lepsi znalosti mechaniky a prirodnich zakonu, ale mensi predstavivosti.
Prestoze slunce, obihajici Zemeplochu, je jen maly mesicek s vyvyseninami sotva vetsimi nez kroketove branky, musi se tato, byt relativne mala prekazka, pohybovat mimo zorne pole zelvy Velke A’Tuin, na jejimz krunyri zbrazdenem narazy meteoritu cela Zemeplocha spociva. Stava se totiz, ze Velka A’Tuin na sve pomale ceste pobrezim nekonecna preci jen pohne hlavou velikou jako svetadil a chnapne po komete letici kolem.
Mysli nekterych lidi, kteri stanuli tvari v tvar nekonecne galakticke rozloze A’Tuin, odmitly uverit smyslum svych tel, a proto budeme tvrdit, ze nejuchvatnejsim pohledem je nekonecny krajopad, ve kterem se nekonecne vody oceanu Zemeplochy riti do vesmirneho prostoru. Mozna, ale, ze je to Okrajka, osmibarevna duha, ktera vznika ve vzduchu naplnenem vodni parou nad krajopadem a klene se kolem cele Plochy. Osmou barvou je samozrejme oktarina, vyvolana rozptylenim intenzivniho slunecniho svetla ve vyjimecne silnem magickem poli.
Mozna ale, ze nejuchvatnejsim mistem je Stred. Tam se tyci k nebi deset mil vysoky pilir z sedeho kamene a zeleneho ledu, ktery prorazi mracna a svym vrcholem podpira Dunmanifestin, sidlo zemeplosskych bohu. Zemeplossti bohove, pres nadheru sveta, ktery jim lezi pod nohama, jsou malokdy spokojeni. Je jiste znepokojujici vedet, ze se jeden stal bohem na svete, ktery vznikl jen diky tomu, ze i kazda krivka nepravdepodobnosti musi mit svuj vzdalenejsi konec.
Tim spis, ze muzete nahlednout do jinych rozmeru a svetu, jejichz stvoritele meli mensi obrazotvornost, ale o to vetsi znalost mechaniky a prirodnich zakonu.
Toho konkretniho dne sedel Slepy Io, ktery byl diky sve neselhavajici ostrazitosti nacelnikem bohu, s bradou oprenou v dlanich a pohlizel na rudou hraci plochu pred sebou. Slepy Io dostal sve jmeno proto, ze na miste, kde mel mit ocni dulky, nemel nic, jen dve hladka mista porostla obycejnou kuzi. Jeho oci, kterych mel impozantni mnozstvi, vedly tak trochu vlastni nezavisly zivot. Nekolik se jich neustale vznaselo nad stolem.
Herni plocha predstavovala do detailu vypracovanou plastickou mapu Zemeplochy, na ktere byla namalovana ctvercova sit. Na nekterych ctvercich ted staly prekrasne vymodelovane figurky. Prihlizejici smrtelnik by napriklad ve dvou z nich poznal podobu Bravda a Lasicky. Jine predstavovaly dalsi hrdiny a sampiony, kterych mela Zemeplocha vic nez dostatecnou zasobu.
Ve hre stale jeste zustaval Io, Krokodyli buh Offler, Zefyr — buh vanku, Osud a Dama. Nad herni plochou houstlo soustredeni, slabsi hraci uz vypadli a hra nabyvala na spadu. Jednim z prvnich vypadlych byla Nahoda, jejiz hrdina vbehl do domu plneho ozbrojenych skrepasliku (byl to vysledek Offlerova neobycejneho hodu), a hned vzapeti si sve hraci znamky vymenila i Noc, ktera se vymluvila na to, ze ma domluvenou schuzku se Dnem. Kolem stolu se shromazdilo nekolik Mensich bohu, kteri ted nahlizeli pres ramena hracu a kibicovali.
Bylo uzavreno nekolik vedlejsich sazek na to, ze dalsi, kdo opusti hru, bude Dama. Jeji posledni opravdovy hrdina se zmenil ve spetku sediveho popela uprostred ruin Ankh-Morporku, z nichz se jeste kourilo, a nikdo neveril, ze by nasla figuru, kterou by mohla povysit do nejvyssi hodnosti.
Slepy Io zvedl nadobu na michani kostek, zastupovanou lidskou lebkou, jejiz jednotlive otvory byly zaslepeny rubiny. Uprel nekolik oci na Damu, zatrepal lebkou a hodil tri petky.
Dama se usmala. Jeji oci, od prirody jasne zelene, postradaly zornicky i duhovky a svetelkovaly vnitrni zari.
Mistnost byla ticha, kdyz se Dama prohrabla v krabicce se svymi figurkami a z uplneho dna vytahla parek postav, ktere postavila na herni plochu s dvojim rozhodnym tuknutim. Zbytek hracu, jako jeden Buh, natahl krk,
