Barva kouzel

nepritele a machl svou vlastni zbrani tak nesikovne, ze Withela zasahl naplocho a navic si ochromil ruku. Vsude kolem padaly jiskry a kapky horiciho oleje a Withel chytil rukama oblecenyma v rukavicich Mrakoplase za krk.

„To jsi udelal ty!“ zajecel. „Ty a ta tvoje mizerna bedna!“

Palci nahmatl Mrakoplasovu prudusnici. A je to tady, pomyslel si carodej. Vem to jak vem, vzdycky je to z deste pod okap.

„Odpustte,“ ozval se Dvoukvitkuv hlas.

Mrakoplas citil, jak stisk na jeho hrdel povoluje. Withel se pomalu narovnaval a ve tvari se mu objevil vyraz nepopsatelne nenavisti.

Carodejovi dopadl na rameno zhavy uhlik. Mrakoplas jej rychle smetl na zem a vyhrabal se na nohy.

Zlodeji za zady stal Dvoukvitek, a v ruce drzel Witheluv vlastni mec, ostry jako britva a jeho hrotem mu miril na ledvinu. Mrakoplasovi se zuzili oci. Sahl si pod plast, a kdyz vytahl ruku, byla sevrena v pest.

„Nehybej se,“ rekl Withelovi.

„Delam to dobre?“ ozval se Dvoukvitek dychtive.

„Rika, ze ti natrhne ledvinu, pokud se jenom hnes,“ prekladal volne Mrakoplas.

„Tomu neverim,“ opacil Withel.

„Chces se vsadit?“

„Nechci.“

V okamziku, kdy se Withel soustredil s usmyslem obratit se a skocit na muzika, Mrakoplas se rozmachl a uderil ho do brady. Withel se na nej zlomek vteriny uzasle dival a pak se beze slova zritil na zablacenou zem.

Carodej rozevrel sevrenou pest a mezi ochromenymi prsty mu propadl sloupecek zlatych minci. Vrhl pohled na nehybneho zlodeje.

„To me vomej,“ lapnul po dechu.

Zvedl hlavu a vykrikl, kdyz mu na krku pristal dalsi zhavy uhlik. Na strechach po obou stranach ulice zacaly vyskakovat plameny. Vsude kolem vyhazovali lide z oken nejpotrebnejsi majetek a vyvadeli kone a dobytek z kouricich staji. V bile rozpalenem vulkanu, ktery byval Bubnem, se ozval dalsi vybuch a vymrstil mramorovou rimsu vysoko k ranni obloze.

„Protismerna brana je nejbliz!“ pokusil se Mrakoplas prekriknout hukot padajicich tramu. „Pojdme!“

Chytil vzpouzejiciho se Dvoukvitka za ruku a tahl ho po ulici pryc.

„No jo, ale moje Zavazadlo…“

„Cert vzal tvy Zavazadlo! Jestli tady zustanes este chvilku, dostanes se nekam, kde uz zadny zavazadlo nebudes potrebovat. Pod!“ zajecel Mrakoplas.

Zacali se prodirat davem vystrasenych lidi, kteri utikali z ohrozene casti mesta, a carodej se velkymi dousky nadechoval chladneho ranniho vzduchu. Neco mu lezelo v hlave.

„Vim urcite, ze vsechny svicky zhasly,“ rekl najednou, „tak vod ceho ten Buben chyt?“

„Ja nevim,“ zaknoural Dvoukvitek. „Je to hrozne, Mrakoplasi. A pritom jsme spolu tak krasne vychazeli!“

Mrakoplas se v uzasu zastavil, takze zezadu do nej narazil dalsi uprchlik, ktery se mu s kletbou vyhybal.

„S kym ste krasne vychazeli?“

„No, preci s tou partou. Rec nam delala trochu potize, to ano, ale hrozne stali o to, abych se k nim pridal, znas preci ty party, nedalo se jim rici ‚ne‘, podle mne byli hrozne mili.“

Mrakoplas uz uz otviral usta, aby mu vsechno vysvetlil, ale pak si uvedomil, ze vlastne nevi, kde zacit.

„Pro stareho Broadmana to bude rana,“ pokracoval Dvoukvitek. „No ale preci jen mel stesti. Porad jeste mam ten rhinu, ktery mi dal jako prvni splatku.“

Mrakoplas neznal vyznam slova „splatka“, ale mozek se mu roztocil na plne obratky. „On si u tebe vsadil na poji-stenic?“ zeptal se. „Vy jste se vsadili, ze jeho hospoda nechytne?“

„Samozrejme. Byl to standardni poji-stenic v zakladni hodnote dve ste rhinu. Proc se ptas?“

Mrakoplas se otocil, zadival se na plameny, ktere je rychle dohanely, a pomyslel si, jak velky kus Ankh- Morporku by se dal koupit za dve ste rhinu. Dosel k nazoru, ze hodne velky. Ale ne ted, ne pritom, jak rychle ohen postupuje.

Podival se na turistu.

„Ty –“ zacal a rychle hledal v pameti nejhorsi slovo, ktere v trobstine znal, protoze ti mali a stale stastni beTrobove skoro vubec neumeli klit.

„Ty –“ opakoval bezmocne. Zezadu do nej vrazil dalsi uprchlik a malem ho poranil ostrim kosy, kterou nesl pres rameno. Mrakoplasova tezce zkousena trpelivost vybuchla.

„Ty mrnavy (ten, ktery, prestoze ma v nose medeny krouzek, stoji v umyvadle plnem vody na vrcholu hory Raruaruaha a behem zurici boure vykrikuje, ze Alohura, bohyne blesku, se v obliceji podoba nakazenemu uloruahaovemu koreni)!“

JA SI JENOM DELAM SVOU PRACI, prohlasila temna postava, ktera je prave pomalym krokem obchazela.

Kazde z tech slov dopadlo jako mramorova deska. Mrakoplas si byl jisty, ze ta slova slysel jen on.

Znovu chytil Dvoukvitka za ruku.

„Vypadneme vocad!“

Jeden velice zajimavy vedlejsi efekt pozaru Ankh-Morporku se tyka samotneho pojistovaciho blanketu, ktery opustil mesto prohorelou strechou Bubnu a ktery sloupec tepleho vzduchu vynesl vysoko do zemeplosske atmosfery. Na zem se snesl o nekolik dnu pozdeji a o nekolik set mil dale a zapadl do uloruahoveho krovi na beTrobskych ostrovech. Prostodusi, vecne rozesmati domorodci blanket od te chvile uctivali, k pobaveni svych chytrejsich sousedu, jako bozstvo. Podivne na tom vsem bylo to, ze v nekolika nasledujicich letech prisly vydatne a caste deste a uroda byla az neuveritelne bohata. To nakonec vedlo k tomu, ze byl z fakulty Malych bozstev Neviditelne univerzity na ostrovy vyslan pruzkumny tym. Ten dosel po nejake dobe k zaveru, ze se pojistovaci formular jen tak predvadel.

Ohen, pohaneny vetrem se od Bubnu siril rychlosti, ktera byla vetsi nez rychlost lidske chuze. Kdyz Mrakoplas a Dvoukvitek dorazili k Protismerne brane, jeji tezka brevna zacinala doutnat. Mrakoplas mel tvar ozehlou plameny a oba, on i nestastny turista, ted jeli na konich. Kupodivu se jim podarilo kone ziskat velice snadno. Jakysi mazany obchodnik si za obe zvirata rek padesatkrat vic, nez byla jejich cena, a zustal stat s otevrenymi usty na dvore, kdyz mu za ne Mrakoplas vtiskl minci predstavujici jejich tisicinasobnou hodnotu.

Projeli branou a tesne za nimi se v desti jisker zritil prvni z tezkych tramu. Morpork se zmenil v pekelny kotel plny plamenu. Rozjeli se klusem po rude ozarene ceste a Mrakoplas vrhl postranni pohled na sveho spolecnika, ktery se uporne snazil zvladnout zaludne umeni jezdecke.

„U vsech sakru,“ pomyslel si, „on to prezil! Je nazivu. A ja taky. Tomu bych nikdy neveril. Mozna ze na tom jeho odrazenem-zvuku-jakoby-podzemnich-duchu preci jen neco je. Byla to hrozna fraze. Mrakoplasuv jazyk tezce zapasil se vsemi podivne seskupenymi hlaskami, ktere tvorily to slovo v Dvoukvitkove rodnem jazyce.

„Ekolyrika?“ zkousel to. „Ekognostika?“ taky ne. „Ekonomika?“

To bylo ono. Takhle to znelo.

Nekolik set metru po proudu od kouriciho spaleniste predmesti Morporku ve vode u brehu neco zasplouchalo. Z reky se vynoril podivny podlouhly a na horni strane vypukly predmet, ocividne nasakly vodou, ktery na spodni strane vystrcil stovky malych nohou a s cvachtanim se zacal brodit blativym pruhem k protismernemu brehu.

Zavazadlo, spinave od sazi, nasakle vodou a velice, opravdu velice rozzlobene, se pracne vyskrabalo na vysoky breh. Tam se zastavilo, otraslo se jako mokry pes a zacalo se zamerovat. Netrvalo dlouho a rozbehlo se drobnym vlcim klusem. Na viku mu sedel maly a neobycejne osklivy pidimuzik, ktery s nesmirnym zajmem pozoroval okolni scenerii.

Bravd se podival na Lasicku a pozvedl oboci.

„A to je cely,“ rekl Mrakoplas. „Zavazadlo nas proste dohnalo a neptejte se me, jak se mu to podarilo. Mate este nejaky vino?“

Lasicka pozvedl prazdny mech.

„Myslim, ze dnes v noci uz jsi mel vina dost.“ zabrucel.