ozvenou odrazil od zdi ulicky.
Znovu se ozval ten tichoucky zvuk a do odpadni strouhy na druhe strany ulice se vkutalela dalsi mince.
V okamziku, kdy ji sebral, objevila se dalsi, ktera jeste ani nestacila zastavit. Strazny si vzpomnel na povest, podle ktere vznika zlato krystalizovanim hvezdneho svetla. Dosud ho ani ve snu nenapadlo verit tomu, ze by z nebe mohlo padat neco tak tezkeho jako zlato.
Kdyz dosel na roh nasledujici temne ulicky, spadla dalsi mince. Jenze tahle byla se spoustou ostatnich v kozenem pytliku, kterym Mrakoplas uderil ze vsech sil do hlavy.
Kdyz se strazny probral, zjistil, ze se diva do zuriveho obliceje promovaneho carodeje, ktery mu na krk tiskl spicku mece. Krome toho mu ve stinu neco sviralo nohu.
Bylo to takove to znepokojujici sevreni, kterym tajemny nepritel naznacoval, ze kdyby chtel, mohl by sevrit mnohem silneji.
„Kde je ten bohaty cizinec?“ zasycel carodej. „Rychle!“
„Co me to drzi za nohu?“ odpovedel strazny a v hlase se mu zaznival ton rostouci hysterie. Pokusil se ze sevreni vykroutit.
Tlak zesilil.
„To si radeji ani neprej vedet,“ zasipal carodej „Davej pozor: Kde je ten cizinec?“
„Tady neni! Odvezli ho k Broadmanovi! Kazdej ho hleda! Ty ses Mrakoplas, zejo? Ta truhla — truhla, co vokusuje lidi — ohnenenene… prosiiiim…“
Mrakoplas zmizel. Strazny ucitil, jak neviditelny tvor, nebo spis (a strazny se pri tom pomysleni otrasl hruzou) neviditelna
Kdyz se pokusil vyskrabat na nohy, vyrazilo ze tmy velike a tezke
Dvoukvitek, vyzbrojen pouze svou svepomocne vyrobenou konverzacni priruckou, se pokousel zasvetit Broadmana do tajemstvi
Od druheho konce stolu jim s mirne pobavenym zajmem naslouchal Ymor a obcas hodil nekteremu ze svych havranu vybrane sousto z vlastniho talire. Vedle stolu prechazel sem a tam Withel.
„Zbytecne to dramatizujes,“ zabrucel Ymor, aniz odvratil oci od hovorici dvojice. „Dej na me, Strene, cejtim to v kostech. Kdo by se odvazil tady na nas zautocit? A ten poulicni iluzionista prileze, uvidis. Je moc zbabelej na to, aby neprisel. Pokusi se s nama dohodnout. A my ho lapnem. A s nim zlato. A bednu.“
Withelovo jedine oko zablesklo a pesti jedne ruky uderil do dlane ruky druhe.
„Kdo by si pomyslel, ze muze na Plose existovat takovy kus Mysliciho hruskovniku! Jak nas to mohlo napadnout?“
„Nebud zbytecne nervozni, Strene. Verim, ze se ti to tentokrat podari,“ usmal se na nej prijemne Ymor.
Jeho kapitan si znechucene odfrkl a vysel z mistnosti, aby serval sve muze. Ymor se vratil k pozorovani turisty.
Bylo to podivne, ale jak se zdalo, maly muzik si vubec neuvedomoval vaznost sveho postaveni. Ymor si dokonce vsiml, ze se nekolikrat rozhledl po mistnosti s vyrazem nejvetsi spokojenosti. Celou vecnost uz mluvil s Broadmanem a Ymor si vsiml, ze mu dokonce podal jakysi kus papiru. A Broadman dal cizinci nekolik minci. To bylo zvlastni.
Kdyz se Broadman zvedl a soural se kolem, vyletela ruka nacelnika lupicu jako ocelove pero a sevrela se na tlustochove zastere.
„Tak a ted vyklop, kamarade, vo co tady de?“ zeptal se vyhruzne tichym hlasem.
„V-vo nic, Ymore. To je docela soukroma vec.“
„Ale di, Broadmane, odkdy pred sebou maj kamaradi jako my nejaky tajnosti?“
„No jo. Vis, ja sam si nejsem docela jistej, co to vsechno znamena. Je to takovej druh sazky, rozumis?“ pustil se hospodsky nervozne do vysvetlovani. „Von tomu rika
Ymor se dival Broadmanovi do oci, dokud se hospodsky nezacal potit strachem a rozpaky. Nacelnik lupicu se nakonec zasmal.
„Tahle hromada cervotocem a cervy prolezleho dreva?“ rekl. „Ten chlap musi bejt blazen!“
„Jo, ale blazen na penize. Rek mi, ze kdyz ted dostal ty… to… nemuzu si vzpomenout, jako tomu rika — ty vsazeny penize, proste, tak ze mi ty lidi z Agateanskyho cisarstvi zaplatej. Dyz Buben shori. Ja teda doufam, ze ne. Ze neshori. Buben, sem chtel rict, chtel sem rict, ze je jako muj domov, starej dobrej Buben, ze jo…“
„Ty nejsi tak pitomej, jak vypadas, co?“ odpovedel Ymor a hospodskeho odstrcil.
Dvere se rozletely dokoran a s treskem narazily do zdi.
„Hej,“ zakricel Broadman, „to sou my dvere!“ Pak si uvedomil, kdo to stoji na vrcholku schodiste, a po hlave se vrhl na nejblizsi stul. Bylo dobre, ze nemarnil cas, protoze mistnosti zasvistela kratka cerna sipka a se zadunenim se zarazila do desky stolu, pod kterym se ukryl.
Ymor pomalu a opatrne zvedl ruku a nalil jeste jeden dzbanek piva.
„Neprisednes si, Zlorfe?“ rekl potom klidne. „Ten mec muzes odlozit, Strene. Zlorf Flanelnoha je nas pritel.“
Nacelnik Cechu vrahu dovedne protocil svou foukacku kolem prstu a jedinym plynulym pohybem ji zasunul do pouzdra.
„Strene!“ rekl Ymor.
Cerny lupic zasycel a zasunul mec do pochvy. Ruku vsak nespustil z jilce a oci z vraha.
Nebylo to tak jednoduche. Sluzebni postup v Cechu vrahu byl otazkou konkurencni souteze a praxe byla jeji nejdulezitejsi — i kdyz ne jedinou — soucasti. Z toho duvodu byla Zlorfova siroka, poctiva tvar jedinou siti jizev, coz byl pochopitelne vysledek vyrazovacich soutezi muze proti muzi. Zlorfova tvar asi nikdy nevypadala nejlip — rikalo se dokonce, ze si Zlorf vybral tuhle profesi plnou kapi, sirokych plastu a nocnich potulek ze zdravotnich duvodu. Zasveceni totiz tvrdili, ze po rodicich zdedil cast skreti krve a nesnasi prave nejlepe denni svetlo. Byl ovsem taky pravda, ze lide, kteri to tvrdili a byli prave Zlorfovi na doslech, si vetsinou odnaseli usi domu v klobouku.
Zlorf sestoupil po schodech, nasledovan skupinkou vybranych mordyru. Kdyz se ocitl primo proti Ymorovi, prohlasil: „Prisel jsem si pro toho cestovatele.“
„Co se do toho vubec motas, Zlorfe?“
„To by se divil. Grinjo, Urmonde — berte ho.“
Dva z vrahu postoupili kupredu. V tom okamziku pred ne skocil Stren a v ruce se mu zdanlive z niceho zhmotnil mec, jehoz hrot se chvel nekolik centimetru od jejich hrdel.
„Pravdepodobne bych stihl zabit jen jednoho,“ zamumlal, „ale hadejte — ktereho?“
„Co kdyby ses kouknul tamhle, Zlorfe?“ ukazal Ymor prstem.
Z temneho stinu mezi tramy se na ne upirala rada zlych, zlutych oci.
„Staci jeste jeden krok, a az pujdete odsud, bude mit ta vase parta mnohem min voci, nez kdyz jste sem prisli,“ prohlasil nacelnik zlodeju. „Takze si sedni, Zlorfe, napij se a promluvme si rozumne. Myslel jsem si, ze jsme se davno dohodli. Ty neloupis a ja nevrazdim. Aspon ne za penize,“ dodal po chvilce.
Zlorf prijal nabizene pivo.
„Tak?“ rekl. „Tak jo, ja ho zabiju a ty si ho potom muzes oloupit. Je to tamhleten srandovni mrnous?“
„Jo.“
Zlorf se zadival na Dvoukvitka, ktery se na nej pratelsky usmal a pokrcil rameny. Malokdy premyslel o tom, proc si nekdo preje smrt nekoho jineho. Zabijeni bylo jeho zamestnani.
„Muzu se zeptat, kdo je tvym klientem?“ rekl Ymor.
Zlorf pozvedl ruku. „No tak!“ protestoval. „To je otazka profesionalni etiky.“
„Samozrejme. Jen tak mimochodem…“
„Ano?“
„Mam venku dva strazne…“
„Mel jsi.“
„Dalsiho v tech dverich pres ulici…“
„Uz ne.“
