Z nocni oblohy shlizela na Zemeplochu zarici souhvezdi. Kupci jeden po druhem zavirali sve kramky. Mordyri, zlodeji, podvodnici, prostitutky, svindliri, pasaci a recidiviste zacali pomalu vstavat a pousteli se do snidane. Carodejove se zabyvali svymi mnoha prostorovymi zalezitostmi. Dnesni noci dochazelo ke konjunkci dvou mocnych planet a uz ted se zacal prostor nad Kouzelnickou ctvrti plnit prvnimi zaklinadly.
„Tak hele,“ rekl Mrakoplas, „takhle bysme se nikam nedostali.“ Ukrocil stranou, Zavazadlo ho bez vahani sledovalo a viko melo vyhruzne pootevreno. Mrakoplas se na okamzik zabyval silenou myslenkou podniknout zoufaly skok do bezpeci. Zavazadlo nekolikrat nesouhlasne mlasklo vikem.
Jenze ta prokleta vec by me proste sledovala, pomyslel si zoufale. Vypadala neobycejne urputne. Mel osklive podezreni, ze i kdyby s nakrasne dostal na kone a dal se na utek, Zavazadlo by ho stejne sledovalo. Slo by jen svym vlastnim tempem, ale porad. Naveky. Preplavalo by reky a oceany. Kazdou noc, kdy by on musel odpocivat, by se o kousek priblizilo. A pak by po mnoha letech, v nejakem vzdalenem exotickem meste, jednoho dne zaslechl zvuk stovek malych nohou, ktere v ulici za nim zrychluji krok…
„Vybralo sis spatnyho chlapa!“ zastenal. „Dyt ja za to preci nemuzu! Ja ho neunes!“
Truhla poposla kousicek kupredu. Ted uz mel Mrakoplas za patami jen uzoucky prouzek kluzkeho nabrezi, ktery ho oddeloval od spinave reky. Jasnovidny zablesk mu prozradil, ze ta bedna umi jen plavat rychleji nez on. Pokusil se zahnat myslenky na to, jake by to asi bylo utopit se ve spinavem Ankhu.
„Vono totiz neprestane, dokad si nedas rict,“ ozval se konverzacnim tonem slaby hlasek.
Mrakoplas uprel oci na ikonograf, ktery mu visel kolem krku. Mala dvirka byla otevrena, homonkulik se opiral o jejich ram, kouril dymku a pobavene sledoval celou scenu.
„Dobra, ale tebe vezmu s sebou,“ procedil Mrakoplas vztekle sevrenymi zuby.
Skret vytahl dymku z ust. „Cos to rikal?“
„Rek sem, sakra, ze te vemu s sebou!“
„Jo, jen si posluz.“ Pidimuz vyznamne poklepal na drevenou stenu krabice. „Uvidime, kdo pude driv ke dnu.“
Zavazadlo zivlo a postoupilo o dalsi desetinku palce.
„No jo, tak jo,“ zvolal Mrakoplas rozcilene, „ale musis mi dat cas na rozmyslenou!“
Zavazadlo pomalu o kousek couvlo. Mrakoplas se presunul na relativne bezpecnou pudu, sedl si a zady se oprel zed. Za rekou plala svetla Ankhu.
„Ty ses preci carodej,“ ozval se na jednou obrazkovy skret. „Ty uz neco vymyslis, abysme ho nasli.“
„Bojim se, ze to s tim carodejnictvim neni nijak slavny.“
„No dyt se muzes na kazdyho vyflajznout a vsecky je promenit v cervy, ne?“ dodaval mu sotek odvahu, aniz vzal v potaz jeho posledni prohlaseni.
„Ne. Premena ve zvirata je kouzlo, ktere patri do osmyho kouzelnyho stupne. Ja sem skolu nedodelal. Umim jenom jedno kouzlo.
„Fajn, to nam bude stacit, co?“
„No, vo tom pochybuju,“ zamumlal Mrakoplas nestastne.
„Co to kouzlo dela?“
„To ja prave nevim. A vlastne vo tom ani nechci mluvit. Ale abych ti rek pravdu,“ pokracoval v nahlem zachvatu uprimnosti, „voni zadny kouzla nejsou zrovna to nejlepsi. Trva to cely tri mesice, nez se ti podari poradne ulozit do hlavy i to nejjednodussi, a pak ho staci jedinkrat pouzit a fii, je pryc. To je na cely magii to nejhloupejsi, abys vedel. Ty stravis dvacet let ucenim kouzla, ktery ti vyvola ve tvy loznici nahatou pannu, ale v ty dobe uz ses napul slepej, jak porad koukas do vsech tech kouzelnejch knih, a tak privotravenej rtutnatejma vyparama, ze vubec nevis, co bys s ni mel delat.“
„No, fakt je, ze takhle sem vo tom nikdy nepremejslel,“ zavrtel skritek hlavou.
„Podivej, berem to vsechno ze spatny strany. Kdyz Dvoukvitek rekl, ze u nich v Cisarstvi maji mnohem lepsi druh kouzel, myslel sem, proste sem myslel, ze…“
Sotek na nej v ocekavani ziral. Mrakoplas se v duchu proklel.
„No kdyz uz to musis vedet, tak sem si myslel, ze vubec nemysli
„A co jinyho by mel podle tebe myslet?“
Mrakoplas se zacal citit opravdu mizerne. „Ja nevim,“ vypravil ze sebe. „Nejakej lepsi zpusob, jak delat veci, to sem myslel. Neco, v cem je nejakej rad a logika. Treba osedlat si blesky, nebo tak neco.“
Skritek na nej vrhl pratelsky, ale soucasne soucitny pohled.
„Blesky jsou ostepy, ktere po sobe hazou hromovi obri, kdyz spolu bojuji,“ prohlasil uklidnujicim tonem. „To je preci dokazana meteorologicka skutecnost. Blesk
„Ja vim,“ prikyvl Mrakoplas nestastne. „Tady mam fakt mezeru v argumentech.“
Pidimuzik prisvedcil a zmizel v hloubi ikonografu. O chvili pozdeji ucitil Mrakoplas vuni smazene slaniny. Vydrzel to jeste chvili, ale jeho zaludek nakonec tu zatez neunesl, a proto zaklepal na skrinku. Skritek vystrcil hlavu.
„Premejslel jsem vo tom, co s rek,“ prohlasil, driv nez stacil Mrakoplas otevrit usta. „A i kdyby se ti podarilo hodit na nej postroj, jak bys ho chtel prinutit, aby ti tahal vuz, co?“
„Vo cem to k certu mluvis?“
„No preci vo blesku. Dyt akorat lita nahoru a dolu. Ty bys chtel, aby sel rovne, vocad nekam, ne nahoru a dolu. No a krome toho by na nem ten postroj asi shorel, myslim.“
„Mne muzou bejt vsechny blesky ukradeny! Jak mam premejslet s prazdnym zaludkem?“
„No tak neco snez, to je logicky, ne?“
„A jak to mam asi udelat, to bys mne nerekl? Jenom se pohnu a ta zatracena bedna si na me votvira viko!“
Zavazadlo, jako by mu rozumelo, otevrelo viko dokoran.
„No hele.“
„Ale vono te nechce kousnout,“ prohlasil skritek. „Je tam jidlo. Kdyz budes hladovej, nejsi mu nic platnej.“
Mrakoplas nahledl do temnych vnitrnosti Zavazadla. A skutecne. Mezi ostatnimi vecmi, krabicemi a sacky se zlatem zahledl nekolik lahvi a balicku v mastnem papire. Cynicky se zasmal, peclive pohledal cely kousek nabrezi, a kdyz nakonec nasel kus sucheho dreva asi te spravne delky, vzeprel ji tak uctive, jak jen to bylo mozne, mezi telo truhly a zvednute viko a teprve potom se odvazil vytahnout jeden z plochych balicku.
Obsahoval soupravu susenek tvrdsich nez diamantove drevo.
„Chvinchekj hivot,“ zamumlal opatrne, aby jeste vic nepodrazdil bolave zuby.
„To sou pravy znackovy Cestovni suchary kapitana Osmidrapa, dokonaly na cesty. Chutny a vyzivny,“ poucoval ho trpaslik ze dveri sve skrinky. „Zachranily tisice zivotu na mori, nenech se mejlit.“
„Jasne, tak akorat kdyz si z nich nekdo udela zachrannej vor, nebo by se taky daly nahazet zralokum a pak se koukat, jak se ty nenazranci topej. A co je v tech flaskach, jed?“
„Voda.“
„Ale dyt voda je vsude vokolo! Proc si s sebou vozi, u Malejch bohu, vodu?“
„Duvera.“
„Duvera?“
„Jo. To je to, co nema k mistni vode. Vidis?“
Mrakoplas otevrel jednu z lahvi. Obsahovala tekutinu, ktera skutecne mohla byt vodou. Mela nevyraznou, nijakou chut, bez jedine stopy oziveni. „Bez chuti a bez zapachu,“ zabrucel.
Zavazadlo tise zaskripelo a privolalo tak jeho pozornost. S linym vyrazem presne vypocitane hrozby se viko pomalu zavrelo a rozdrtilo Mrakoplasuv provizorni klin jako kus perniku.
„No dobra, nemusi bejt hned zle,“ prohlasil. „Dyt premejslim!“
Ymorovo velitelstvi bylo v Naklonene vezi, v miste, kde se spojovala Ojinena ulice se Zamrzlou ulickou. Osamoceny strazny, opirajici se ve stinu o zed, zvedl o pulnoci hlavu ke kolotajicim planetam a zacal premyslet o tom, jake asi vesti zmeny v jeho osudu.
Ozval se slaboucky zvuk, silny sotva jako komari zivnuti.
Strazny se podival dolu opustenou ulickou a v mesicnim svetle zachytil zablesk cehosi, co lezelo na blative zemi jen kousek od nej. Stribrite paprsky se zaleskly na zlate minci a jeho uzasly vzdech byl tak hlasity, ze se
