Barva kouzel

„Vyborne, ted tak chvilku vydrz…“ pokracoval Mrakoplas.

Zlodej se zarazil, potom zavrcel a vztekle potrasl mecem.

V te chvili se ozvalo tresknuti a straslivy dvojhlasny vykrik. Mrakoplas se radeji neohlizel ze strachu, co vsechno by mohl spatrit, a v okamziku, kdy si na nej Withel vzpomnel, mizel uz na druhe strane namesti a stale jeste zrychloval.

Albatros se snesl dolu dlouhymi, pomalymi udery kridel, a kdyz dopadl na plosinku v Patricijove Ptaci zahrade, skoncil s tupym narazem v nedustojnem chomaci peri.

Osetrovatel ptaku drimajici na slunicko ani nahodou necekal dalkovou depesi tak kratce po te ranni, a tak zmatene vyskocil a zacal se rozhlizet.

Zanedlouho uz spechal s malym zlutym pouzdrem chodbami palace a vysaval si osklive seknuti zobakem na hrbete jedne ruky, ktere diky sve nepozornosti utrzil.

Mrakoplas dusal ulickou a nevenoval nejmensi pozornost zurivym vykrikum, ktere se rinuly z cerne skrinky. Bez zavahani se vyskrabal na vysokou zed, ktera mu stala v ceste, a v zahybech plaste, ktery kolem nej viril na vsechny strany, pripominal rozcuchanou kavku. Pristal na dvorku obchodu s koberci, rozprasil zbozi i zakazniky a s ohnostrojem omluv z nej zase vybehl zadnim vychodem ven. Probehl jako sileny dalsi ulickou, a kdyby se byl v poslednim okamziku vystrasene nezastavil, zritil by se z nabrezi primo do Ankhu. Vypravi se o tajemnych rekach, jejichz kazda kapka muze pripravit cloveka o zivot. Ankh, ktery na sve ceste pohltil vsechno, co obe mesta vyvrhla, mohl byt klidne jednou z nich.

Odkudsi z dalky dolehly k rece zurive vykriky, ktere se prekvapive rychle zmenily ve vykriky beznadeje. Mrakoplas se zoufale rozhlizel po brehu a hledal nejaky clun, lodku, nebo alespon maly vystupek na nektere z obou vysokych hladkych zdi, ktere ho obklopovaly.

Byl v pasti.

Ac nevolano, zacalo se mu v hlave zhmotnovat Zaklinadlo. Nebylo by spravne tvrdit, ze se je naucil. Ono samo se mu naucilo. Prave tahle udalost vedla k jeho vylouceni z Neviditelne univerzity. Vsadil se a kvuli te sazce se odvazil otevrit Oktavo, posledni existujici kopii grimoaru samotneho Stvoritele (univerzitni knihovnik byl v te chvili zamestnan jinde). Zaklinadlo se vymrstilo ze stran grimoaru a okamzite se Mrakoplasovi zavrtalo hluboko do mozkovych zavitu. Z tohoto ukrytu je nebylo schopno odstranit ani spojene usili nejlepsich mozku lekarske fakulty. Nanestesti se jim nepodarilo zjistit ani to, ktere Zaklinadlo to vlastne bylo. Pozitivne ovsem zjistili, ze to bylo jedno z osmi Zakladnich zaklinadel, ktere byly slozite propleteny s osnovou materie samotneho casu a vesmiru.

Hned od prvni chvile ovsem Zaklinadlo projevovalo velice nebezpecne tendence. Kdykoliv se citil Mrakoplas v tisni, nebo dokonce ohrozen, pokouselo se byti receno.

Carodej pevne sevrel rty, ale prvni slabika se mu zacala prodirat koutkem ust. Proti sve vuli se mu pozvedla levice, a jak kolem nej zacal houstnout oblak magickych sil, vyletovaly mu z ni drobne oktarinove jiskricky.

Zpoza rohu vybehlo Zavazadlo a stovky kolen jeho malych nozicek pracovaly jako pisty.

Mrakoplasovi poklesla brada. Nevyrcene Zaklinadlo zmizelo v hloubi jeho mozku.

Jak se zdalo, nevadil truhlici ani velky orientalni koberec, ktery se ji zachytil na hrbete, ani jeden z obou zlodeju, ktery ji visel po boku za jednu ruku priskripnutou pod vikem. Koneckoncu, byla to v pravem slova smyslu jenom mrtva vaha. Kousek za priskripnutou rukou vycuhovaly pod vikem zbytky dvou prstu, ale po jejich majiteli nebylo ani stopy.

Zavazadlo se zastavilo par stop pred Mrakoplasem a po chvili zatahlo nozicky. Nemelo sice zadne viditelne oci, ale Mrakoplas si byl naprosto jisty, ze ho pozoruje. S ocekavanim.

„Ksa,“ rekl neprilis durazne. Neustoupilo ani o krok, ale zato otevrelo viko a upustilo mrtveho lupice a oba prsty.

Mrakoplas si vzpomnel na zlato. Dalo se predpokladat, ze Zavazadlo muselo mit pana. Ze by v nepritomnosti Dvoukvitka adoptovalo carodeje?

Nastal odliv a spina na hladine Ankhu se zacala v zlutem slunecnim svetle pohybovat dolu, smerem k ricnim branam, lezicim sotva sto yardu po proudu. Bylo otazkou okamziku pridat k ostatnim odpadkum i mrtveho zlodeje. I kdyby ho pozdeji prece jen nasli, nikoho by to prilis nezajimalo. Krome toho byli zraloci v usti reky zvykli na pravidelnou a cerstvou stravu.

Mrakoplas se chvili dival za odplouvajicim telem a premyslel, co udela ted. Zavazadlo bude asi plavat. Musi jen pockat do soumraku a potom se sverit odlivu. Niz po proudu bylo mnozstvi divokych mist, kde by mohl vylezt na pobrezi a potom — dobra, jestli Patricij opravdu poslal sve zpravy na vsechny strany, bude se muset prevleci a oholit a bude to. V kazdem pripade tady byly i jine zeme a jazyky jsou jeho silnou strankou. Vzdyt se muze vypravit napriklad do Chimerie, Gonimu nebo Ecalponu a ani cela armada by ho nedostal zpet. A potom… bohatstvi, pohodli, bezpeci…

Byla tady ovsem i ta zalezitost s Dvoukvitkem. Mrakoplas si dopral nekolik chvilek smutku.

„No, mohlo to dopadnout hur,“ rekl misto nekrologu. „Mohl jsem to byt ja.“

Teprve kdyz se pokusil vykrocit, zjistil, ze se mu kouzelnicke roucho o neco zachytilo.

Natahl krk dozadu a zjistil, ze lem jeho satu je pevne sevren pod vikem Zavazadla.

„Ale Gorphale,“ pronesl Patricij milym hlasem. „Jen pojd dal. Sedni si. Nemel bys chut na kousek meduzy v karamelu?“

„Vase prani je mi rozkazem, pane,“ odpovedel starec odmerene, „snad s vyjimkou tech nakladanych scyphozoidu.“

Patricij pokrcil rameny a ukazal na maly svitek na stole.

„Cti,“ pobidl kratce navstevnika.

Gorphal zvedl svitek, a kdyz spatril zname ideogramy Zlate rise, pozvedl tazave jedno oboci. Asi minutu tise cetl, pak svitek obratil a peclive si jej prohledl na druhe strane.

„Jsi prosluly znalec vseho, co se tyka Rise,“ promluvil Patricij. „Mas pro to nejake vysvetleni?“

„Vedomosti tykajici se Rise nejsou ani tak sbirkou konkretnich udaju a dat, jako spis znalosti jistych rozpolozeni mysli,“ odpovedel stary diplomat. „To poselstvi je podivne, pravda, ale ne prekvapive.“

„Dnes rano mne Cisar prikazal,“ Patricij si dovolil prepych usklebku, „prikazal mi, Gorphale, abych toho Dvoukvitka chranil. Ale jak to ted vypada, musim ho dat zabit. Nezda se ti to prinejmensim zarazejici?“

„Ne. Cisar je pouhy chlapec. Idealista. Chytry. Laskavy ke svym poddanym. Jenze tuhle odpoledni zpravu poslal — a musel bych se velice mylit, kdyby to nebylo pravda — Velky vezir Devet roztocenych zrcadel. Zestarl ve sluzbe nekolika cisarum, ktere povazuje za sice nezbytnou, ale neobycejne unavnou soucast uspesne vlady nad Cisarstvim. Ma rad, kdyz je vsechno pekne na svem miste. Rise vubec nevznikla tim, ze by se povolilo vecem vymknout se danemu radu. To je jeho nazor.“

„Aha…“ prikyvl zamyslene Patricij.

„Prave tak,“ usmal se Gorphal do dlouhych vousu. „Ten turista je prave jedna z veci, ktere narusily zabehly rad. Devet roztocenych zrcadel samozrejme souhlasil s pranim sveho pana, ale pak podnikl vlastni kroky, ktere maji zajistit, aby se ten tulak nevratil domu a neprinesl s sebou napriklad nakazu nespokojenosti. Cisarstvi je rado, kdyz lide zustanou na mistech, kam je postavilo. Proto by bylo mnohem jistejsi, kdyby tenhle Dvoukvitek naveky zmizel nekde v barbarskych zemich. To znamena tady, pane.“

„Takze co mi radis?“

Gorphal pokrcil rameny.

„Nejlepsi by bylo, kdybyste neudelal nic. Ta vec se pravdepodobne brzo vyresi sama. Mozna,“ zamyslene se poskrabal za uchem, „mozna ze by Cech vrahu mohl…?“

„Ach ano,“ prikyvl Patricij. „Cech vrahu. Kdo je ted jejich prezidentem?“

„Zlorf Flanelnoha, pane.“

„Bud tak laskav a promluv s nim, ano?“

„Jak si prejete, pane.“

Patricij prikyvl. Citil velkou ulevu. Souhlasil s Deviti roztocenymi zrcadly — zivot byl sam dost slozity. Lide by meli zustat tam, kam patri.