aby si je mohl co nejlepe prohlednout.
„Odvodily cavodej a nejaky dvuh ufednika,“ rekl Offler — Krokodyli buh, kteremu jako obycejne vadily pri reci obrovske vycnivajici tesaky. „Vybovne, opvavdu vybovne!“ Jednim paratem postrcil do stredu stolu hromadku hracich znamek barvy vybelenych kosti.
Dama malicko pokyvala hlavou. Zvedla schranku na kostky a podrzela ji pred sebou v ruce, ktera byla pevna a nehybna jako kamen. Presto vsichni kolem stolu slyseli, jak kostky uvnitr blaznive chresti. Pak je nahle vyklopila na stul.
Sestka. Trojka. Petka.
Jenze s petkou se delo neco podivneho. Barva, ostrelovana narazy nekolika bilionu molekul se zacala rychle preskupovat, pak se jeji okraje zaokrouhlily, ustalily a na horni plosce kostky se objevila sedmicka.
Slepy Io kostku zvedl a prepocital jeji strany.
„Ale no tak,“ rek potom unavene, „ty svindlujes.“
Vyslani osmi
Cesta z Ankh-Morporku do Chirmu meri tricet mil. Je to vysoko polozeny bily pas plny der a napul ukrytych kamenu. Klikati se pohorim a nakonec klesa do chladnych zelenych udoli, plnych citrusu, lianami propletenych roklin a vrzajicich provazovych mostu. Ta cesta je obecne receno spis malebna nez uzitecna.
Malebna — i tohle bylo pro carodeje Mrakoplas (BMgc, Neviditelna univerzita /nedokoncena/)[3] jedno z tech novych slov, kterym se priucil od chvile, kdy se svym spolecnikem opustili kourici spaleniste Ankh-Morporku. „Atraktivni“ bylo dalsi z nich. Po dlouhem a peclivem pozorovani okolni krajiny, ktera Dvoukvitka k pouziti toho slova inspirovala, dosel Mrakoplas k nazoru, ze „malebna“ znamena „straslive neschudna“. „Atraktivni“ pri popisu vesnice, kterou tu a tam mijeli, zase vyjadrovalo „zimnici prolezla a rozpadajici se“.
Dvoukvitek byl turista, prvni v dejinach Zemeplochy. Slovo „turista“ Mrakoplas povazoval za ekvivalent slova „idiot“. Jak tak putovali krajinou, vzduch vonel tymianem a bzucel vcelami a Mrakoplas premyslel o zazitcich nekolika poslednich dni. I kdyz byl jeho maly spolecnik nepochybne sileny, byl soucasne i velkorysy a mnohem mene nebezpecny nez vetsina lidi, se kterymi se carodej bezne stykal jeste ve meste. Mrakoplas ho mel docela rad. Nemit ho rad by bylo stejne jako odkopnout stene.
Dvoukvitek projevoval neustale veliky zajem o teorii i prakticke vyuziti magie.
„Mne se to ale zda, s prominutim, hrozne zbytecne,“ prohlasil. „Vzdycky jsem si myslel, vis, ze carodej proste pronese kouzelne slovo a je to. Ale tohle priserne uceni se vsechno nazpamet…“
Mrakoplas otravene pokyval hlavou. Pokusil se Dvoukvitkovi vysvetlit, ze magie byla v minulosti divoka a nemela zadne zakony. Kdysi davno, jeste v pocatcich lidstva magii zkrotili Starsi, kteri ji prinutili poslouchat ruzne zakony jako napriklad Zakon o zachovani skutecnosti, ktery rikal, ze usili vynalozene na dosazeni urciteho cile je nemenitelne bez ohledu na prostredky k dosazeni tohoto cile vyuzite. To v praxi znamenalo, ze napriklad vyvolat iluzi sklenice s vinem bylo v zasade velice jednoduche, protoze k tomu bylo treba jen mensi upravy ve slozeni svetla. Na druhe strane zvednout pravou vinnou sklenku s vinem nekolik stop do vzduchu pouhou mentalni silou vyzadovalo od carodeje nekolik hodin intenzivni predbezne pripravy. Jinak totiz riskoval, ze podle zakladniho mechanickeho zakona o jednoduchych strojich mu vznikla paka vymackne mozek z hlavy usima.
Pokracoval a vypravel o tom, ze cast prastare magie se jeste zachovala v uvodnim, syrovem stavu, kde ji mohli — alespon zasveceni — poznat podle osmiclennych seskupeni, ktera tato magie vytvarela v krystalicke strukture casoprostoru. Byl tady napriklad vzpomenuty kov oktiron, nebo plyn oktogen. Jak kov, tak plyn vyzarovaly nebezpecne mnozstvi syrovych kouzel.
„Je to hrozne depresivni,“ ukoncil svou rec.
„Depresivni?“
Mrakoplas se obratil v sedle a podival se na Dvoukvitkovo Zavazadlo, ktere se na svych nozickach loudalo za nimi a tu a tam chnaplo vikem po nekterem z motylu. Tezce si vzdychl.
„Mrakoplas si mysli, ze by se mohl pokusit o osedlani blesku,“ prohlasil obrazkovy sotek, pozorujici okolni krajinu ze dvirek male cerne skrinky, kterou mel Dvoukvitek na reminku kolem krku. Polovinu dopoledne stravil malovanim malebnych zatisi a atraktivnich zakouti pro sveho pana a ted dostal volno, aby si mohl zakourit.
„Kdyz jsem rekl ‚osedlat‘, nemyslel jsem osedlat,“ odsekl Mrakoplas popuzene. „Ja sem myslel, proste, myslel sem, ze jako — nevim, nenapadaj me ty spravny slova. Proste sem myslel, ze by to vsechno melo bejt nejak lip organizovany.“
„No ale to jsou jenom tvoje predstavy,“ rekl Dvoukvitek.
„Ja vim. V tom je ten trabl,“ Mrakoplas si znovu povzdechl. Dovedl si presne predstavit, jak vsechno funguje na zaklade logiky a nemenneho radu cisel, ale delej co delej, Zemeplocha dal putovala vesmirem na zadech obrovske zelvy a jeji bohove meli ve zvyku potulovat se kolem domu ateistu a hazet jim do oken kameni.
Odnekud se ozval slaby zvuk, sotva silnejsi nez bzukot vcel v rozkvetlem rozmarynu u cesty. Ten zvuk znel v rozkvetlem rozmarynu u cesty. Ten zvuk znel podivne kostene, jako kdyby nekdo koulel lebkami, nebo kostkami ze slonoviny. Mrakoplas se rozhledl. Siroko daleko nebylo ani zive duse.
Z neznameho duvodu mu zvuk zpusobil starosti.
Pak se zvedl slaby vetrik, ktery zesilil a zaval kolem na dobu nekolika uderu srdce. Odumrel, aniz se na svete cokoliv zmenilo, pokud ovsem nevezmeme v uvahu nekolik zajimavych malickosti.
Tak napriklad na ceste pred nasimi poutniky stal petimetrovy horsky troll. Byl vyjimecne rozzureny. To bylo jednak proto, ze trollove byvaji temer neustale rozzureni od prirody, a jednak to melo jeste jeden, mnohem podstatnejsi duvod. Nahla teleportace, ktera ho vytrhla z pohodli vlastniho doupete v Rammerorckych horach a prenesla ho tri tisice mil smerem k Okraji, nebezpecne pozvedla jeho vnitrni teplotu, coz ovsem presne odpovidalo zakonu o zachovani energie. Troll tedy vycenil zuby a zautocil.
„To je ale podivny tvor,“ prohlasil Dvoukvitek. „Neni nebezpecny?“
„Jenom lidem!“ vykrikl Mrakoplas. Vytahl mec a plynulou tercii trolla bezchybne minul. Cepel zajela do vresu v prikre strani u cesty.
Odnekud z dalky sem znovu dolehl podivny zvuk, ktery se podobal zachresteni starych zubu.
Mec narazil na balvan ukryty ve vresu — nahodny pozorovatel by mohl rici, ze byl ukryty tak dokonale, jako by na svem miste jeste pred okamzikem ani nebyl — ohnul se, vymrstil, zableskl se jako losos ve skoku a zasekl se trollovi hluboko do tyla.
Obluda zavrcela a jedinym machnutim paratu roztrhla bok Mrakoplasova kone. Zvire zarzalo a vrhlo se pod stromy na okraji cesty. Troll se otocil a sahl po Dvoukvitkovi.
Teprve v tom okamziku mu jeho tezkopadny nervovy system dorucil zpravu o tom, ze je mrtev. Oblude prebehl po odporne tlame zablesk udivu, pak se zritila na zem, kde se promenila v hromadu sterku (trollove patri k vapnikovym zivotnim formam a v okamziku smrti se jejich tela meni v kamen).
„A jejej,“ pomyslel si Mrakoplas, kdyz jeho poplaseny kun vyrazil. Zoufale a ze vsech sil se drzel v sedle, kdyz se poranene zvire tocilo po ceste na zadnich nohach a pak s bolestnym zarzanim vyrazilo do lesu.
Duneni kopyt zaniklo v dalce a tichym vzduchem se nesly zase jen uklidnujici zvuky, jako bylo bzuceni vcel a selest motylich kridel. Pak se ozval znovu ten podivny zvuk, ktery bylo slyset dvakrat predtim, podivne zahrmeni, tak nepatricne v tom jasnem dni s bezmracnou oblohou.
Znelo jako vzdalene zachresteni obrovskych kostek.
„Mrakoplasi?“
Dlouhe pasy stromu odrazely Dvoukvitkovo zvolani sem a tam a nakonec mu jej odhodily nevyslysene k noham. Posadil se na nejblizsi kamen a pokusil se premyslet.
Tak za prve se ztratil. To bylo neprijemne, ale nijak zvlast ho neznepokojovalo. Prales vypadal docela zajimave a mohli by v nem zit trpaslici a skritci, nebo mozna dokonce oboji. Ve skutecnosti se mu uz nekolikrat zazdalo, ze zahledl podivne zelene tvare, ktere ho pozorovaly mezi vetvemi. Dvoukvitek si vzdycky pral potkat elfa. Abychom prozradili jeho nejtajnejsi prani, on si ve skrytu duse pral potkat poradneho draka, ale elf by mu byl stacil.
Zavazadlo zmizelo a to bylo znepokojujici. Krome toho zacinalo prset. Zavrtel se na nepohodlnem kameni a
