„Kdo by mohl osidit Osud?“ usmala se.
Pokrcil rameny. „Nikdo, a presto to vsichni zkouseji.“
„Ale stejne jsem mela dojem, ze jste mi proti ostatnim trochu pomahal, nebo se mi to jen zdalo?“
„Nezdalo, pani. Delal jsem to jen proto, abych si o to vic vychutnal zaver hry. Takze ted…“
Sahl do sve skrinky s figurkami, vytahl jednu z nich a postavil ji na herni plan s vyrazem vrcholne spokojenosti. Prihlizejici bohove kolektivne vzdechli. Dokonce i Dama se na okamzik zarazila.
Figurka byla neobycejne oskliva. Rezba byla nejista, jako by se umelci pri praci trasly ruce hruzou, kdyz ta priserna vec pod jeho prsty, ochromenymi odporem, nabyvala svou podobu. Ten tvor se skladal ze samych prisavek a chapadel. A kusadel, vsimla si Dama dodatecne. A jednoho jedineho velkeho oka.
„Myslela jsem, ze takovi jako on vymreli jeste pred zacatkem Casu,“ prohlasila.
„Mozna, ze jim byl nas nekroticky pritel tak znechucen, ze se k nemu tenkrat ani nepriblizil,“ zasmal se Osud. Byl sam se sebou neobycejne spokojen.
„Zajimalo by mne, ktery buh vi, proc byl tenhle vubec zplozen.“
„Ktery buh vi, to ja nevim, ale vim, ze by z toho mohl byt vybuch,“ odpovedel Osud slovni hrickou. Vhodil kostky do jejich neobvykle michaci schranky. Potom zvedl hlavu.
„Pokud ovsem,“ dodal, „nechcete ze hry odstoupit.“
Zavrtela hlavou.
„Hrajte.“
„Myslite, ze mate nejakou nadeji?“
„
Mrakoplas dobre vedel, co uvnitr stromu byva. Drevo, lyko, miza, mozna nejaka ta veverka. Ale ne palac.
A preci — polstare, na kterych spocival, byly mnohem mekci nez drevo, zavesy po zdech barevnejsi nez lyko, vino v drevenych poharech na stolku vedle nej mnohem chutnejsi nez miza a srovnavat divku, ktera sedela pred nim a opirala se rukama o kolena, s veverkou, byl nesmysl.
Mistnost byla vysoka, rozlehla a ozarovalo ji mekke, nazloutle svetlo, ktere vychazelo prakticky odnikud. Mrakoplas alespon zadny zdroj svetla nemohl najit. Pomackanymi a uzlovitymi oblouky videl do dalsich vedlejsich mistnosti a zahledl take neco, co vypadalo jako nesmirne siroke tocite schodiste. A to vsechno soucasne vypadalo zvenci jako docela obycejny strom.
Divka byla zelena. Byla to pletova zelena. Mrakoplas o tom nemel zadne pochybnosti, protoze jediny jeji odev predstavoval medailon na stuzce kolem krku. Dlouhe vlasy mely jemne mechovy vzhled. Oci byly bez panenek a zelene svetelkovaly. Mrakoplas v duchu zalitoval, ze na univerzite nevenoval vetsi pozornost prednaskam z antropologie.
Divka mlcela. Ukazala mu sice na gauc a nalila mu vino, ale to bylo vsechno. Jinak tise sedela, pozorovala ho a obcas si opatrne pohladila hluboky sram, ktery mela na pazi. Mrakoplasi si rychle vzpomnel, ze kazda dryada je tak spjata se svym stromem, ze kdyz je strom poranen, strada jeho vila stejny zranenim…
„Je mi to moc lito, byla to nestastna nahoda, teda nehoda, byli tu ti vlci a ja –“
„Musel jste vylezt na muj strom a ja vas zachranila,“ dokoncila za nej puvabne dryada. „Mel jste opravdu velke stesti. A vas pritel take.“
„Muj pritel?“
„Ten maly clovicek s kouzelnou truhlou.“
„Jo ten!“ rekl Mrakoplas bez nadseni. „No, doufam, ze je v poradku.“
„Potrebuje tvou pomoc.“
„To potrebuje porad. Copak, skoncil taky na strome?“
„Skoncil v Bel-Shamharothove chramu.“
Mrakoplasovi zaskocilo vino v krku. Usi se mu pokousely zatahnout do hlavy v hruze pred zvukem prisernych slabik, ktere prave vyslechly. Pozirac dusi! Nez se mu podarilo zastavit je, objevily se cvalem vzpominky. Jednou, kdyz byl jeste student Neviditelne univerzity, uzavrel tu pitomou sazku. Vplizil se do maleho salu hlavni knihovny — do mistnosti, jejiz zdi byly pokryty kresbami ochrannych pentagramu, do mistnosti, kde se nikdo nesmel zdrzovat dele nez ctyri minuty a tricet dve vteriny. K tomuto cislu se doslo po dvou stech letech podrobnych a narocnych vyzkumu…
Velice opatrne tenkrat otevrel Knihu, pripevnenou silnym retezem k oktironovemu katafalku stojicimu uprostred runami posete podlahy. Kniha nebyla pripoutana z obavy pred kradezi, ale spis z obavy, aby neuprchla, protoze Oktavo — posledni kopie grimoaru Stvoritele, byl tak plny magie, ze mel sve vlastni okrajove smysly. Jedno zaklinadlo uz vyskocilo z popraskanych pergamenovych stran a usidlilo se hluboko v temnych zakoutich Mrakoplasova mozku. Dodatecne se zjistilo, ze to bylo jedno z osmi Velkych zaklinadel, ale nikdo uz nezjisti ktere, dokud ho Mrakoplas nevyslovi nahlas. Nevedel to ani on sam. Obcas si ho vsak uvedomoval, citil, jak se plizi z dohledu, ukryva se za jeho vlastni ja a ceka na svuj okamzik.
Prave na titulni strane Oktava bylo zpodobneni Bel-Shamharotha. Bel-Shamharoth nebyl Zlem, protoze i Zlo ma urcitou zivotaschopnost, castecne opravneni. Bel-Shamharoth byl rubem mince, ktera mela Dobro i Zlo na lici.
„Pozirac dusi. Jeho cislo jest to, ktere mezi sedmi a deviti lezi, cislo, ktere je dvojnasobnou ctverici,“ citoval Mrakoplas a jeho vedomi tuhlo strachem. „
„Lezi smerem na Stred, uprostred pralesa,“ odpovedela mu dryada. „Je nesmirne stary.“
„Kdo mohl byt tak hloupy a uctivat Bel– Jeho? Dably, prosim, to chapu, ale tohle je preci Pozirac dusi…“
„Byly z toho urcite… rekneme vyhody. A rasa, ktera tady tehdy zila, mela podivne napady a chute.“
„Co se s nimi stalo?“
„Rekla jsem dost jasne, ze tady
„No ja nevim, jestli –“ zacal Mrakoplas.
Dryada na nej uprela zelene oci.
„Myslis, ze si muzes prilis vybirat?“
Vnitrkem stromu se nahoru vinulo schodiste siroke jako hlavni silnice. Od nej se z kazdeho odpocivadla tahly do nedohledna obrovske saly. Tajemne nazloutle svetlo bylo vsudypritomne. Ted Mrakoplas zaslechl jeste jiny zvuk, ktery se podobal — vzdalenemu duneni hromu, nebo obrovskeho vodopadu.
„To je Strom,“ rekla kratce dryada.
„A co to dela?“ ptal se Mrakoplas.
„Zije.“
„Prave sem vo tom premejslel. Vazne sme ve strome? Zmensil sem se? Zvenku ten strom vypadal, ze bych ho skoro obejmul rukama.“
„NO, asi bys ho skutecne obejmul.“
„NO jo, ale ja sem preci vevnitr?“
„Jsi vevnitr.“
„Hm.“
Druellae se zasmala.
„Vidim ti do mozku, falesny carodeji. Nejsem snad dryada? Cozpak nevis, ze to, co znevazujes slovem
„Ztratil jsem ji pri pozaru,“ lhal Mrakoplas automaticky.
„Nemas ani klobouk s kouzelnymi znaky.“
„Ten mi uletel.“
„Nemas ani vlastniho lara nebo zmoka.“
„Umrel mi. Podivejte se, ja vam strasne dekuju, ze jste me zachranila, ale kdyby vam to nevadilo, uz bych mel jit. Staci, kdyz mi ukazete cestu ven a…“
Neco v jejim vyrazu ho primelo, aby se otocil. Za nim stali tri dryadi. Byli stejne jako ona nazi a beze
