zbrane. To posledni bylo ovsem nepodstatne. Nevypadalo to, ze by prave oni na boj s Mrakoplasem potrebovali zbrane. Vypadali, ze jsou tvrdi, schopni prorazit si cestu i kamennou stenou a prinutit oddil trollu k rozumne dohode. Ti tri puvabni obri se na nej divali s drevenou vyhruznosti. Jejich kuze mela barvu orechove skorapky a pod ni se jim prevalovaly svaly jako melouny.
Obratil se nazpet a neprilis vrele se na Druellae usmal. Zivot se zacal pomalu vracet do normalnich koleji.
„Takze ja nejsem zachranenej, co?“ konstatoval. „Ja sem zajatej, ze jo?“
„Samozrejme.“
„A vy me asi nepustite, ze ne?“ pronesl vyrovnanym tonem cloveka, ktery uz predem zna odpoved.
Druellae zavrtela hlavou. „
Zezadu jej za ramena uchopily dve hnede ruce stejnym zpusobem, jakym se koreny ovijeji kolem oblazku.
„S prislusnym obradem, samozrejme,“ pokracovala dryada. „Az Odesilatel osmi skonci s tvym pritelem.“
Mrakoplas se zmohl jen na to, ze poznamenal: „Nikdy jsem neslysel o tom, ze sou ve stromech taky dryadi. Ani v dubech ne.“
Jeden z hnedych obru se na nej usmal.
Druellae se usklibla: „Hlupaku! A kde myslis, ze se berou zaludy?“
Pred nimi se objevil velky prazdny prostor podobny obrovskemu salu a jeho kopule se ztracela vysoko v nazlatlem seru. Nekonecne schodiste prochazelo primo jeho stredem.
Na druhem konci salu stalo nekolik set dryad. Kdyz se Druellae priblizila, uctive se rozestoupily, a kdyz kolem nich prochazel Mrakoplas, postrkovany zezadu, jejich pohledy jim pronikaly, jako by neexistoval.
Vetsinou to byly zeny, i kdyz i tady se mezi nimi sem a tam objevil nektery z hnedych obru. Tycili se mezi drobnymi zenami jako prekrasne modelovane sochy. Hmyz, pomyslel si Mrakoplas. Podobaji se hmyzu a strom je jejich ul.
A proc tady vlastne vubec ty dryady byly? Pokud si vzpominal, stromovy narod vyhynul pred staletimi. Clovek je proste predstihl ve vyvoji, jako ostatne vetsina narodu Soumraku. Jen elfove a trollove prezili prichod clovek na Zemeplochu. Elfove proto, ze byli z vetsi casti prilis chytri, a trollove proto, ze byli prinejmensim stejne zli, nevrazivi a hrabivi jako lide. Myslelo se, ze dryady vymrely soucasne s pidimuziky a skritky.
Hukot tady byl mnohem silnejsi. Chvilemi proletel prusvitnymi stenami jasnejsi zlaty zablesk, ktery zmizel v seru vysoko nahore. Jakasi sila rozechvela vzduch.
„Tak a ted, ty neschopny carodeji, podivej, jak se delaji kouzla. Ne ta tvoje krotka magie s tvari lasicky, ale magie vetvi a korenu, ta stara magie. Divoka. Hled!“
Padesat, mozna o neco vic dryad se sebehlo do husteho hloucku, spojilo ruce a pak se zacalo pomalu rozestupovat. Nakonec vytvorily obrovsky kruh. Zbytek dryad zacal zpivat tichou, rytmickou pisen. Na Druellain pokyn se cely kruh zacal otacet proti smeru hodinovych rucicek.
Kdyz se tempo tance zacalo zrychlovat a slozity rytmus se zacal ozyvat stale silneji, pristihl se Mrakoplas, ze celemu predstaveni prihlizi s nesmirnou zvedavosti. Na univerzite slysel o Stare magii, i kdyz tahle magie byla carodejum zapovezena. Dobre vedel, ze jestli se kruh roztoci dost rychle proti nehybnemu magickemu poli Zemeplochy, ktera se sama pomalu otacela, vysledne astralni treni zapricini obrovsky potencionalni rozdil sil, ktery se projevi gigantickym vybojem Zakladni magicke sily.
Kruh se pomalu menil v pouhou rozmazanou caru a steny Stromu dunely ozvenou zpevu…
Mrakoplas ucitil zname lechtave svedeni ve vlasech, ktere mu vzdy signalizovalo, ze se nekde v okoli vyskytuje mimoradny naboj syrove magie. Proto ho nijak neprekvapilo, kdyz se o nekolik vterin pozdeji roztrhlo zlate sero nad jejich hlavami a seshora se snesl silny snop jasneho oktarinoveho svetla, ktery se s hlasitym praskotem zaostril ve stredu kruhu. Tam vytvoril obraz kopce porostleho stromy, jimiz zmita boure. Uprostred husteho lesa se na nevelkem pahorku tycil chram, jehoz podoba provadela s lidskyma ocima osklive veci. Mrakoplas vedel, ze je-li to Bel-Shamharothuv chram, bude mit osm sten. (Osmicka byla Bel-Shamharothovym cislem, a proto ji zadny rozumny carodej nikdy nevyslovil, pokud se tomu mohl jenom trochu vyhnout. Nebot tady uz nejde
Od cernych zdi chramu se odrazel dest. Jedinou znamkou zivota byl kun uvazany pred branou. Nebyl to kun Dvoukvitkuv. Uz proto, ze byl prilis velky. Byl to tezky valecny kun, belous, jehoz kopyta mela velikost jidelnich mis a jehoz kozeny postroj byl ozdoben okazalymi zlatymi ornamenty. Neustale se zivil z pytle, ktery mel povesen u nozder.
Na tom koni bylo neco znameho a Mrakoplas si pokousel vzpomenout, kde to uz predtim videl.
V kazdem pripade vsak zvire vypadalo, ze je schopne vydat ze sebe slusnou rychlost, a jakmile ji jednou dosahne, vydrzi tak bezet cele hodiny. Mrakoplas potreboval jen setrast sve strazce, probojovat si cestu ze stromu ven, najit chram a ukrast kone Bel-Shamharothovi primo pod tim, co pouziva misto nosu.
„Jak se zda, bude mit Odesilatel osmi dnes k veceri dva,“ rekl Druellae a vrhla na Mrakoplase tvrdy pohled. „Komu patri ten kun, falesny carodeji?“
„Nemam poneti.“
„Ne? No, na tom vlastne nezalezi. To se brzo dozvime.“
Mavla rukou. Obraz, ktery sledovali, se pohnul a pohled se zacal presunovat dovnitr. Bleskem proletel obrovskou osmiuhelnikovou branou a posouval se vnitrni chodbou.
Potom zachytil postavu. Byl to muz, ktery se pomalu a opatrne, zady pritisteny ke kamenne stene, posouval do nitra chramu. Mrakoplas zahledl zablesky zlata a bronzu.
Nemohl se mylit. Toho muze videl mnohokrat. Ten klenuty hrudnik, krk mohutny jako kmen stromu, az prekvapive malou lebku pod divokou hrivou cernych vlasu, ktera vypadala jako rajske jablko omylem pripevnene na velikou tykev. Mrakoplas mohl tu postavu okamzite pojmenovat a to jmeno znelo Hrun Barbar.
Hrun patril k nejodolnejsim a nejvytrvalejsim hrdinum zemi Kruhoveho more. Byl to drakobijec, prznitel chramu, najemny sermir a stredobod vsech poulicnich rvacek. Mezi hrdiny Kruhoveho more se mu snad zadny nevyrovnal, protoze Hrun dokonce dokazal, mel-li trochu casu a trochu napovedy, vyslovit viceslabicna slova. Takovych jako on bylo opravdu malo.
Kdesi na okraji slysitelnosti zachytil Mrakoplas nejaky zvuk. Zaznelo to, jako by se nekde v dali kutalely po kamennych schodech do hladomorny davno vybelene lebky. Vrhl kosy pohled na sve veznitele, aby zjistil, zda to slyseli take.
Ti vsak uprene sledovali Hrunum obraz, pripustme ze hlavne proto, ze byl staven podle stejneho vzoru jako oni. Rukama jemne svirali magova ramena.
Mrakoplas bleskove udelal drep, otocil se a zacal prchat salem. Za sebou zaslechl Druellain vykrik a zdvojnasobil rychlost.
Neco ho chytlo za kapi plaste, ktera se okamzite utrhla. Jeden z dryadu, stojici u schodiste, rozprahl ruce a drevene se usmal na postavu, ktera se k nemu ritila. Mrakoplas ani nesnizil svou rychlost, jen se sehnul tak hluboko, ze mel bradu ve vysi kolen, a tim se vyhnul pesti velikosti duboveho parezu, ktera mu zasvistela nad hlavou.
Pred nim se objevila cela skupina stromovych muzu. V behu zmenil smer, vyhnul se dalsi rane zaskoceneho hlidace u schodiste a utikal nazpet ke kruhu. Na ceste minul skupinu dryadu, kteri ho pronasledovali, a ti se ve zmatu rozbehli jako rozhozene kuzelky.
Jenze pred nim jich bylo stale jeste vic nez dost. Jako stozary se prodirali mezi drobnejsimi dryadami a v predstiranem soustredeni pleskali pesti jedne ruky do ztvrdle dlane ruky druhe.
„Zustan stat, falesny magu,“ rekla Druellae a postoupila kupredu. Za ni se stale rychleji tocil kruh tanecniku. Jeho ohnisko se ted vznaselo v chodbe zaplavene fialovou zari.
Mrakoplas zachraptel vyprahlymi usty: „Nechas uz toho, konecne? Tak aby bylo jasno, ja
„Opravdu?“ usmala se dryada. „Tak nam predved alespon nejake jednoduche kouzlo.“
