pokusil se podivat na celou vec z te lepsi stranky. Tak napriklad jeho kun na svem silenem uteku krovinami nabehl na malou mytinu a vyplasil medvedici s medvidaty, ale bezel tak rychle, ze zmizel driv, nez stacila rozzurena medvedice zareagovat. Potom, na jine mytine, prebehl kun po telech cele smecky spicich vlku a zase byla jeho rychlost takova, ze se prvni divoke vyti ozvalo teprve daleko za nimi. Jenze se den chylil ke konci a mozna ze by bylo lepsi, pomyslel si Dvoukvitek, dostat se nekam pod strechu. Treba by se nekde v okoli nasel nejaky… procesaval mozek v marne snaze najit nejaky udaj o tom, jake ubytovaci zarizeni prales nabizi… snad by tady mohla byt pernikova chaloupka nebo neco takoveho?
Ten kamen byl opravdu nepohodlny. Dvoukvitek se na nej pozorneji podival a poprve si vsiml jeho zvlastniho tvaru.
Balvan vypadal jako pavouk. Nebo to snad byla chobotnice? Blizsi podrobnosti mizely v prostoru mechu a lisejniku. Ale ani mech, ani lisejnik nestacil zakryt vyryty runovy napis v dolni polovine balvanu. Dvoukvitek mu kupodivu rozumel. Napis pravil: Poutniku, pohostinny Bel-Shamharothuv chram lezi tisic kroku smerem na Stred. Tak to bylo pravdu podivne, pomyslel si Dvoukvitek, protoze i kdyz napisu jasne rozumel, neznal jedine z tech podivnych runovych znacek, ktere ho tvorily. Ta zprava se mu do hlavy dostal nejakou zkratkou, aniz musela pouzit delsi cestu pres jeho oci.
Vstal od nedalekeho stromku a odvazal kone, ktery se mezitim uklidnil. Nebyl si jisty, kterym smerem je Stred, ale hned vedle bylo videt starou cestu, ktera se ztracela mezi stromy. Jak se zdalo, snazil se tenhle Bel- Shamharot opravdu ze vsech sil, aby poutnici skoncili pod jeho strechou. V kazdem pripade tu ale byl bud on, nebo hladovi, rozzureni vlci. Dvoukvitek rozhodne prikyvl.
Jiste je zajimave zminit se o tom, ze o nekolik hodin pozdeji se na temz palouku objevila smecka vlku, ktera sla po Dvoukvitkove stope. V okamziku, kdy jejich zelene oci ulpely na osminohe sose, ktera mohla skutecne predstavovat jak pavouka, tak chobotnici, nebo neco jeste mnohem podivnejsiho, dosli k nazoru, ze zdaleka nejsou tak hladovi, jak si mysleli.
Asi tri mile od receneho palouku visel na jedne z nejvyssich vetvi urostleho buku nedostudovany carodej.
Jeho situace vyplynula jako logicky vysledek desivych udalosti poslednich peti minut. Nejdriv vyrazila z housti nepricetne rozzurena medvedice a jedinym machnutim tlapy urazila koni hlavu. Mrakoplas, na uteku z mista tragedie, vybehl na mytinu, po ktere pobihala smecka zdivocelych vlku. Jeho profesori na Neviditelne univerzite, kteri si zoufali nad jeho neschopnosti ovladnout zaklady levitace, by uzasli nad rychlosti, se kterou se mu podarilo dosahnout nejblizsiho stromu a vysplhat se do jeho koruny, aniz se ho zdanlive dotkl.
Takze ted uz tady byl jen ten problem s hadem.
Byl zeleny, obrovsky a s hadi trpelivosti se ovijel kolem vetve. Mrakoplas premyslel, zda je jedovaty, a pak sam sebe pokaral za tak hloupou otazku. Samozrejme ze bude jedovaty.
„Cemu se tak sklebis?“ zeptal se postavy sedici na vedlejsi vetvi.
NEMUZU SI POMOCT, odpovedel Smrt. A BYL BYS UZ KONECNE TAK LASKAV A PUSTIL SE? NEMAM CAS TADY VYSEDAVAT CELY DEN.
„No, moh bych,“ odpovedel Mrakoplas vzdorovite.
Vlci se shromazdili u paty stromu a se zajmem pozorovali, jak jejich budouci zradlo promlouva samo k sobe.
NEBUDE TO BOLET, rekl Smrt. Kdyby se daly vety vazit, jedine Smrtovo slovo by mohlo slouzit za lodni kotvu.
Mrakoplasovy ruce mlcky jecely bolesti. Zamracil se na tu supovitou, polopruzracnou postavu.
„Nebude to bolet, jo? Kdyz te smecka vlku trha na kusy, tak to neboli?“
Vsiml si, ze vetev, na ktere visi, krizuje o kousek dal jina, mnohem silnejsi. Kdyby se mu na ni podarilo dosahnout…
Zhoupl se kupredu a jednu ruku naprahl daleko pred sebe.
Vetev, cela ohnuta, nepraskla. Vydala jen takovy tichy, vlhky zvuk a cela se zkroutila.
Mrakoplas zjistil, ze ted visi na konci pasu kury a drevenych vlaken, ktery se postupne odlupoval od stromu a prodluzoval. Podival se pod sebe a s pocitem katastrofickeho uspokojeni si vsiml, ze dopadne primo na nejvetsiho vlka.
Pohyboval se celkem pomalu a pas kury se stale prodluzoval. Had ho sledoval zamyslenym pohledem.
Ale pas dreva kury, ktery se loupal z vetve, byl celkem pevny. Mrakoplas si zacal pomalu blahoprat, kdyz si vsiml, ze na vetvi nad nim visi nejvetsi vosi hnizdo, jake kdy videl. Bylo prilepene presne tam, kde se trhala kura nad jeho hlavou, a v nejblizsim okamziku muselo spadnout.
Pevne zavrel oci.
Proc troll? zeptal se v duchu. Vsechno ostatni je ta moje mizerna smula, ale proc zrovna troll? Co se to k certu deje?
Klap. Mohl to byt zvuk, ktery obcas vydala praskla vetvicka, az na to, ze mel Mrakoplas pocit, ze se mu ten zvuk ozval uvnitr v hlave. Klip, klap. Ucitil vetrik, ktery nepohnul jedinym listem.
Jak se pruh trhal po vetvi dal ke kmeni, spadlo vosi hnizdo. Proletelo carodejovi tesne kolem hlavy a Mrakoplas fascinovane pozoroval, jak se zmensuje s rostouci vzdalenosti a blizi se ke kruhu zvednutych vlcich cenichu.
Pak se kruh nahle uzavrel.
Pak se kruh nahle roztrhl.
Mezi stromy se rozlehlo mnohocetne bolestne vyti, kdyz se jednotlivi vlci pokouseli uniknout rozzurenym oblackum hmyzu. Mrakoplas se v duchu spokojene usklibl.
Najednou do neceho loktem narazil. Pruh kury se oloupal az k silnejsimu konci vetve a pod nim, u kmene stromu, visel Mrakoplas. Vetve tam ovsem nebyly. Hladka bukova kura mu nenabizela jedinou moznost zachytit se.
Ale zato mu nabidla ruce. Z mechem porostle kury, vedle nej na kmeni, vyrustaly dve stihle ruce, zelene jako mlade listi. Pak nasledovaly stejne stihle paze a nakonec se z kmene vyklonila puvabna dryada, uchopila carodeje tou pomalou, ale neodolatelnou silou, s jejiz pomoci se koreny stromu proderou i skalou a vtahla ho do stromu.
Pevna kura se rozevrela jako mlha a zavrela jako lastura.
Smrt nevzrusene cekal.
Podival se na mracno jepic, ktere ve vysi jeho lebky tancily svuj radostny klikaty tanec. Luskl prsty. Hmyzi telicka popadala na zem. Ale tak nejak to proste nebylo ono.
Slepy Io postrcil po stole sloupek hracich znamek. Osklive se zamracil tema ocima, ktere byly prave mistnosti, a vysel ven. Nekolik polobohu se uchechtlo. A Offler prijal ztratu sveho skveleho trolla s dokonalou, i kdyz trochu plazi gracii.
Posledni Damin protivnik si presedl tak, aby na ni videl primo pres stul.
„Pane,“ mirne se uklonila.
„Madam,“ opetoval jeji pozdrav. Jejich oci se setkaly.
Byl to pochmurny buh. Rikalo se, ze se objevil na Zemeplose po nejake straslive a zahadne tragedii v jine eventualite. Je samozrejme pravem bohu kontrolovat podobu sve viditelne fyzicke formy dle libosti a Osud Zemeplochy mel vetsinou podobu laskaveho muze, ktery ma stredni vek temer za sebou. Prokvetle vlasy se vlnily kolem tvare tak duveryhodne, ze kdyby se Osud ve sve podobe objevil u zadnich dveri kterekoliv domku, i stydliva panna by mu rada nabidla k osvezeni male pivo. Byla to tvar cloveka, kteremu by kazdy trochu slusny mladik pomohl do schodu. Krome tech oci, samozrejme.
Zadny z bohu neumi zastrit pravou podobu svych oci a oci Osudu Zemeplochy vypadaly takto: Na prvni pohled to byly obycejne oci, ale ten, kdo se podival lepe, zjistil — vetsinou uz prilis pozde! — ze to nejsou vubec oci, ale pouhe temne otvory, ktere se oteviraji do nekonecne a hluboke vecnosti, a pozorovatel ucitil, jak je neodvratne vztahovan do tech dvou bezednych tuni cerne temnoty a desivych hvezdnych viru uvnitr.
Dama si vychovane odkaslala a polozila na stul jedenadvacet hracich znamek. Pak odkudsi ze zahybu satu vytahla jeste jednu znamku, tentokrat stribrite pruzracnou a dvakrat vetsi nez ostatni. Duse skutecneho Hrdiny ma pri vymene vzdycky dobry kurz a bohove si je velice ceni.
Osud pozvedl oboci.
„A pani, prosil bych nepodvadet,“ rekl.
