„No –“ zacal Mrakoplas. Skutecnost byla takova, ze od chvile, kdy se mu v zahybech mozku usadilo tajemne kouzlo z Oktava, nebyl schopen vzpomenout si ani na to nejjednodussi zaklinadlo, napriklad: jak vyhubit svaby, nebo jak se poskrabat bez pouziti rukou na zadech. Magove Neviditelne univerzity vytvorili teorii, ze rozmer nedobrovolne prijateho kouzla zapecetil vsechny bunky mozku, urcene k ukladani ostatnich zarikadel. V cernych chvilich zivota napadala Mrakoplase jeho vlastni teorie. Bylo mu jasne, proc mu odmitala zustat v hlave i ta nejmensi zaklinadla dele nez par vterin.
Mela proste strach.
„No,“ opakoval.
„Docela malicke by stacilo,“ pokracovala Druellae. Spokojene prihlizela, jak se mu oblicej krouti zlosti a rozpaky. Pokynula rukou a priblizili se dva dryadi.
Tento okamzik si vybralo Zaklinadlo a vyhouplo se do momentalne opusteneho sedla Mrakoplasova vedomi. Citil, jak tam sedi a drze se na nej sklebi.
„Fakt znam zaklinadlo,“ rekl unavene.
„Opravdu? Rekni ho, prosim!“ usklibla se Druellae.
Mrakoplas nebyl schopen ovladnout ztvrdle rty. „Rekla si, ze umis cist myslenky,“ vypravil ze sebe nezretelne. „Tak cti.“
Postoupila kupredu a s ustepacnym vyrazem se mu zahledela do oci.
Usmev ji zmrzl na tvari. Ruce ji vyletely v obrannem gestu kupredu a zdesene od nej uskocila. Z hrdla se ji vydral zvuk nesmirne hruzy.
Mrakoplas se rozhledl. Ostatni dryadove take ustupovali. Co udelal? Asi to muselo byt neco strasliveho.
Jenze podle jeho zkusenosti bylo jen otazkou casu, kdy se vesmir vrati zpet do rovnovazneho stavu a zacne mu provadet znovu zlomyslnosti, na ktere byl zvykly. Pomalu ustoupil zpet, sehnul se a probehl mezi dryadami, ktere tvorily magicky kruh, a ohledl se, aby zjistil, co Druellae udela ted.
„Chytte ho,“ vykrikla. „Seberte ho, odvedte ho co nejdal od Stromu a zabte ho!“
Mrakoplas se otocil a vyrazil.
Napric kruhem.
Zazaril oslepujici zablesk.
Pak se rozhostila nahla tma.
V temnote se objevila Mrakoplasova silueta, narysovana fialovym svetlem, a zanedlouho zmizela.
Nezbylo nic.
Hrun Barbar se neslysne plizil podel kamennych sten. Byly osvetleny matnym fialovym svitem tak, ze vypadaly temer cerne. Jeho pocatecni zmatek byl pryc. Bylo jasne, ze se ocitl v kouzelnem chramu, a to vysvetlovalo vsechno.
Vysvetlovalo to napriklad, proc dnes brzo odpoledne, kdyz projizdel pralesem, nasel vedle cesty velkou bednu. Jeji viko bylo otevreno, jako by zvalo, a v jejim nitru bylo videt velke mnozstvi zlata. Jenze kdyz seskocil s kone a chtel se na truhlu podivat zblizka, truhla najednou vystrcila stovky malych nozicek, vybehla klusem do pralesa a zastavila se o nekolik set yardu dal.
A ted, po nekolika hodinach namahaveho pronasledovani, ztratil truhlu v tomhle pekelnem bludisti podzemnich tunelu. Vzato kolem a kolem, odporne rezby a tu a tam lezici kostry, ktere mijel, Hruna nijak nedesily. Zcasti to bylo tim, ze Hrun nemel nijak zvlast velkou predstavivost, ale take proto, ze podzemni tunely a chodby spadaly do jeho pracovni naplne. Stravil v podobnych situacich mnoho casu, hledal zlato, demony, nebo panny v nesnazich a ty zbavoval jejich majitelu, zivotu, nebo alespon te nesnaze nejvetsi.
Pozorujeme Hruna, ktery se prave na kocicich nohou presmykl pres usti nebezpecneho tunelu. I ve fialovem svetle se jeho kuze leskla barvou stareho bronzu. Byl ozdoben zlatymi naramky na rukou i na nohou, ale jinak byl nahy s vyjimkou bederni rousky z leopardi kuze. Kuzi ziskal v mlhavych pralesich Howondalandu, kdyz jejiho majitele osobne zakousl.
V pravici nesl kouzelny cerny mec Kring, vykovany z tajemneho meteoru. Mec mel sice dusi, ale nestrpel na sobe pochvu. Hrun ho ziskal necele tri dny predtim v nedobytnem palaci arcimaga z B’Ituni a uz toho pomalu litoval. Mec mu zacinal lezt na nervy.
„Rikam ti, ze se to pustilo tou posledni chodbou napravo,“ sykl hlasite Kring a jeho hlas znel jako skripot noze po taliri.
„Bud zticha!“
„Rekl jsem jenom, ze…“
„Drz hubu!“
A zatim Dvoukvitek…
Ztratil se, to mu bylo jasne. Bud byla budova vetsi, nez zvenci vypadala, nebo se dostal do podzemi, ktere se tahne daleko za obvod jejich sten. Hacek by v tom, ze nesel po zadnych schodech a chodby byly vsude rovne. V Dvoukvitkovi zacalo silit podezreni, ze se vnitrni rozmery toho mista vymykaji zakladnim pouckam a pravidlum architektury a jsou mnohem vetsi nez rozmery vnejsi. A proc jsou tady vsechna ta podivna svetla? V pravidelnych vzdalenostech byly totiz ve stenach a ve strope zasazeny zvlastni osmihranne krystaly a ty vyzarovaly neprijemnou zari, ktera spis zduraznovala temnotu, nez osvetlovala prostor.
Potom si Dvoukvitek vsiml reliefu na stenach a s velkou davkou tolerance a snasenlivosti si pomyslel, ze ten, kdo je zhotovil, pil prilis mnoho a dlouho. Roky.
Na druhe strane to byla uzasna budova. Jeji stavitele museli byt posedli cislem osm. Podlaha byla zdobenou mozaikou z osmihrannych dlazdic. Steny nebyly rovne, ale dvakrat zalomene, takze prurez chodby byl osmiuhelnikovy. Na jednom miste, kde se propadl kus stropu, Dvoukvitek s uzasem zjistil, ze i samy kameny, ze kterych byla stavba zbudovana, jsou osmistenne.
„Mne se to nelibi,“ prohlasil obrazkovy skritek ze skrinky na Dvoukvitkove krku.
„Proc ne?“ zapatral Dvoukvitek udivene.
„Je to tu hrozne tajuplne.“
„Ale ty jsi demon. Jak muze demon tvrdit, ze je neco tajuplne? Chtel jsem vlastne rici, co se zda tajuplne demonovi?“
„No, vis, to je tezko rict,“ odpovedel rarach opatrne, nejiste se rozhlizel kolem a preslapoval rozpacite z paratku na paratek. „Veci. Okoli.“
Dvoukvitek se na nej vazne zadival. „Jake veci?“
Demonek si nervozne odkaslal (demoni sice nedychaji, ale kazda myslici bytost, at uz dycha, nebo ne, si v urcitych okamzicich sveho zivota nervozne odkasle, a rarach usoudil, ze takova chvile prave nadesla).
„Proste veci,“ odpovedel nestastne sotek. „Zle veci. Takove ty veci, o kterych, jak se ti zoufale pokousim vysvetlit, pane, se radeji nema mluvit.“
Dvoukvitek unavene pokyval hlavou. „Pral bych si, aby s nami byl Mrakoplas,“ rekl nakonec. „Ten by urcite vedel, co si pocit.“
„
Dvoukvitek se podival na strop.
„Co to bylo?“ zeptal se. „Neslysels neco?“
„Kdo? Ja? Ne, nic jsem neslysel!“ odpovedel vyplasene demon. Potom zalezl do sve skrinky a zabouchl za sebou dvirka. Dvoukvitek na ne opatrne zaklepal. Dvirka se malicko pootevrela.
„Znelo to, jako by se pohnul nejaky kamen,“ vysvetloval. Dvirka s tresknutim zapadla. Dvoukvitek pokrcil rameny.
„To misto se pomalu rozpada na kusy,“ rekl si sam pro sebe. Zvedl hlavu.
„Hej!“ vykrikl ze vsech sil. „Je tady nekdo?“
KDO, Kdo, kdo, odpovidala mu temna usti chodeb.
„Hej!“ pokusil se znovu.
EJ, Ej, ej.
„Vim, ze tady nekdo je, slysel jsem vas hazet kostky. Vezmete mne do hry, proc tady mam zahalet?!“
LED, Led, led.
