Kdyz zaslechl duty, dreveny zvuk obratil hlavu.
Zavazadlo dopadlo na zada, na sve oble viko. Ted se vztekle kolebalo ze strany na stranu a kopalo ve vzduchu svyma malyma nozickama.
Mrakoplas se opatrne rozhledl po Dvoukvitkovi. Clovicek lezel jako mala hromadka u vzdalene steny a bylo slyset, jak stena.
Carodej se preplazil po podlaze az k nemu a zaseptal: „Co to k sakru bylo?“
„Proc byli tak ostri?“ zamumlal Dvoukvitek. „U vsech bohu. Moje hlava…“
„Prilis ostri?“ ozval se Mrakoplas. Podival se na klicku pripevnenou k obrazkove skrince. Jesterky, na prvni pohled mnohem hubenejsi, ho se zajmem pozorovaly.
„No prece ti salamandri,“ zastenal Dvoukvitek. „Ten obrazek bude urcite preexponovany, ja to vedel…“
„To sou salamandri?“ obratil se k nemu neduverive Mrakoplas.
„Samozrejme. To je standardni pridavne zarizeni.“
Mrakoplas presel mirne nejistym krokem ke skrince a zvedl ji. Samozrejme, ze uz videl salamandry, ale to byl bezny maly druh. Krome toho taky plavali ve sklenici konzervacni tekutiny, v oddeleni biologickych kuriozit, hluboko ve sklepenich Neviditelne univerzity. Kolem centralniho more totiz salamandri uz davno vyhynuli.
Pokusil se vybavit to malo, co o nich vedel. Byla to magicka stvoreni. Salamandri nemeli usta, protoze se zivili jen vydatnou podstatou slunecniho svetla, obsazenou ve vlnove delce oktariny. Energii vstrebavali kuzi na celem povrchu tela. Samozrejme ze vstrebavali i ostatni slozky svetla, ale ty ukladali do zvlast uzpusobeneho vaku, odkud byly vzdy po nejake dobe vylucovany zcela prirozeno cestou. Poust, obydlena zemeplosskymi salamandry, vypadal v noci jako majak.
Mrakoplas polozil skrinku na zem a zachmurene pokyval hlavou. Se vsim tim oktarinovym svetlem, ktere vyplnovalo chram, se museli salamandri doslova dusit a nakonec si priroda vyzadala sva prava.
Obrazkova skrinka se zacala na sve trojnozce sunout stranou. Mrakoplas se ji pokusil kopnout, ale minul. Zacinal nenavidet Myslici hruskovnik.
Do tvare ho neco pichlo. Nervozne si po ni prejel rukou.
Zdesene se ohledl, kdyz kousek od nej zaznel odporny zvuk, podobny skripotu porcovaciho noze, prorezavajiciho hedvabi.
„To je velice nedustojne.“
„Drz hubu,“ prohlasil Hrun. Pouzival Kring jako paku a pokousel se zvednout horni cast oltare. Barbar zvedl oci a usmal se na Mrakoplase. Carodej alespon doufal, ze otevrena usta stazena v desivou grimasu predstavuji usmev.
„Kouzlo jak hrom,“ prohlasil Barbar a rukou velikosti sunky znovu pritlacil na protestujici cepel. „Sabnem se vo poklad, he?“
Mrakoplas zabrucel, protoze ho neco maleho a tvrdeho bodlo do ucha, odkudsi sem zaval slaby vetrik.
„Jak vis, ze je tam poklad?“ zeptal se.
Hrun znovu zabral a tentokrat se mu podarilo vstrcit prsty do vznikle sterbiny. „Plany jabko najdes pod planou jabloni,“ prohlasil. „Poklad najdes pod voltarem. Logika, ne?“
Zaskripal zuby a vzeprel se ze vsech sil. Kamenna deska se zvedla s tezkym uderem dopadla na zem.
Tentokrat neco uderilo Mrakoplase silne do ruky. Machl do vzduchu a podival se na vec, kterou chytil. Byl to ulomek kamene, ktery mel tri plus pet stran. Vedl oci ke stropu. Ze by se to propadalo? Hrun si pobrukoval nejakou odrhovacku a vytahoval z dutiny pod znesvecenym oltarem vak ze zterele kuze.
Ve vzduchu to praskalo, zarilo a bzucelo. Nepostihnutelny vitr se oprel do carodejova roucha, latka mu zapleskala v zari modrych a zelenych jiskricek kolem tela. Mrakoplasovi proletelo okolo hlavy nekolik vyplasenych, napul viditelnych duchu, ktere vzapeti odsal pruvan.
Pokusil se zvednout ruku. Okamzite se mu kolem ni vytvorila zarici oktarinova korona, protoze kouzelny vitr neustale silil. Napory vetru se hnaly mistnosti, aniz zvedly byt jedine zrnicko prachu a pritom obracely Mrakoplasovi vicka naruby. Jecely v tunelech jako snem carodejnic a jejich rev se odrazel od kamene ke kameni. Dvoukvitek se vztycil a pod naporem astralniho vichru se ohnul skoro az k zemi.
„Co to je, u vsech certu?“
Mrakoplas se napul otocil. Okamzite se do nej oprel jecici vichr a temer ho porazil. Pak se kolem prohnalo nekolik poltergeistu — sramotilu v podobe malych viru a marne se pokusili zachytit se jeho nohou. Hrunova ruka vyletela kupredu a pevne Mrakoplase zachytila. Za nekolik vterin uz on i Dvoukvitek lezeli na zemi v zavetri vypleneneho oltare a zhluboka oddechovali. Vedle nich si jiskril mluvici mec Kring, jehoz magicke pole v bouri alespon stokrat zesililo.
„Drz se,“ kricel Mrakoplas.
„Ten vitr,“ odpovidal mu stejne hlasite Dvoukvitek. „Odkud se tady bere? A kam vane?“ Podival se Mrakoplasovi do tvare, a kdyz spatril, jaka se mu na ni zraci hruza, zdvojnasobil silu, kterou se pridrzoval oltare.
„Jsme ztraceni,“ zamumlal Mrakoplas, zatimco nad hlavou se jim bortil a praskal strop. „Vodkud prichazej stiny? Presne vodtama prilit ten vitr!“
Jak carodej vedel, delo se tohle: sokovany Bel-Shamharoth se noril do nejhlubsich rovin podsveti a jeho duch, uhnizdeny v cele hmote chramu, byl vysavan z kamene a proudil do oblasti, ktere se podle nejmoudrejsich zemeplosskych knezi nachazely castecne pod zemi a castecne Jinde. V okamziku, kdy Bel-Shamharoth opustil chram, vtrhl do nej pustosici Cas, ktery se k nemu tisice ostudnych let netroufl ani priblizit. Ted, kdyz se mu otevrely brany, dolehl na stavbu nesmirnou vahou vsech nastradanych a zadrzovanych vterin. Hrun se podival na pukliny ve strope, ktere se stale rozsirovaly a zhluboka si povzdechl. Potom si vstrcil dva prsty do ust a ze vsech sil hvizdl.
Bylo to zvlastni, ale ten skutecny zvuk prehlusil pseudohluk rostouciho astralniho viru, ktery vznikal nad stredem osmihranneho otvoru ve stredu mistnosti. Vzapeti se ozvala duta ozvena zvlastniho klapotu, podobneho chresteni kosti. Ta se ale rychle zmenila v normalni pozemsky zvuk — ve zvuk okovanych kopyt.
Praskajicim portalem dovnitr vklusal Hrunuv valecny hrebec a vzepjal se vedle sveho pana na zadni. Hriva mu vlala v astralnim vetru. Barbar se pracne postavil na nohy strcil kozeny vak s pokladem do pytle, zaveseneho u sedla. Pak se vysvihl do sedla, natahl se dolu, uchopil Dvoukvitka za limec a vytahl ho pred sebe na konsky krk. Kun se obratil a Mrakoplasovi se s vypetim vsech sil podarilo vyskrabat se za Hruna na konsky zadek. Barbar neprotestoval.
Kun vyrazil jistym krokem do spleti podzemnich tunelu, preskakoval hromady navrsene suti napadane ze stropu a uskakoval pred padajicim balvany. Zachmureny Mrakoplas, ktery se drzel na konskem hrbete ze vsech sil, se ohledl.
Nebylo divu, ze se kun hnal dopredu takovou rychlosti. Tesne v patach mel velkou, vyhruzne vyhlizejici truhlici a obrazkovou skrinku, ktera se na svem trojnohem stojanu nebezpecne potacela. Schopnost Mysliciho hruskovniku nasledovat sveho pana kamkoliv byla takova, ze se z jeho dreva kdysi vyrezavali vsechny predmety, ktere se davaly do hrobu zemrelym kralum…
Pod sire nebe vyjeli nekolik vterin predtim, nez se osmihranna brana zbortila a rozpadla v hromadu opracovanych kamenu.
Vychazelo slunce. Odjizdeli. Za nimi se zvedal stale mohutnejsi sloup prachu, jak se chram postupne propadal sam do sebe, ale ani jeden z nich se neohledl. Na jednu stranu to byla ostuda, protoze Dvoukvitek mohl v tech chvilich ziskat obrazky, ktere by byly vyjimecne i podle meritek Zemeplochy.
V prasicich troskach se neco pohnulo. Zdalo se, ze je potahuje zeleny koberec. Pak z nich doslova vybuchl dub a rozprostrel mohutne vetve, jako by se rozprskla zelena raketa, nacez se zmenil v hromadu trouchnivejiciho dreva, driv nez se prestaly kyvat spicky listu. Pak vyrasil z hromady kameni buk, zvetsil se jako houba, dozral a padl k zemi v oblaku dreveneho prachu, uprostred svych vlastnich zelenych vyhonku. V te chvili uz byl chram napul zasypanou hromadou kameni, kterou obrustal zeleny mech.
Cas, ktery se konecne vydal na valecnou stezku, se ted rozhodl svou praci dokoncit. Penici stycna plocha mezi slabnouci magii a rostouci entropii se ritila dolu z kopce a dostihla i cvalajiciho kone. Jeho jezdci, kteri byli sami tvory Casu, si toho samozrejme nevsimli. Do kouzleneho lesa vsak stena uderila bicem staleti.
„Uchvatne, co?“ poznamenal hlas kdesi ve vysi Mrakoplasova kolena ve chvili, kdy kun probihal oblakem dreveneho prachu a padajiciho listi.
Hlas mel v sobe jakysi podivny kovovy ton. Mrakoplas se podival na mec Kring. V hrusce jilce byly zasazeny dva velke rubiny a Mrakoplas mel pocit, ze ho jimi mec pozoruje.
