Z bazinateho okraje pralesa pak vsichni sledovali boj mezi stromy a Casem, ktery ovsem musel dopadnout tak, jak nakonec dopadl. Jestlize pojmeme jejich zastavku jako hlavni program, pak se musime zminit i o kulturni vlozce, jiz byla konzumace neopatrneho medveda, ktery vbehl Hrunovi primo do rany.
Mrakoplas pozoroval Hruna pres kus peceneho masa. Kdyz se Hrun venoval sve profesi, tedy hrdinskym cinum, byl uplne jiny, nez jak ho Mrakoplas znal. Nebyl to ten Hrun, ktery se obcas objevil v Ankh-Morporku, naleval se vinem k prasknuti, hyril a pral se. Ted byl ostrazity jako kocka, hbity jako leopard a ocividne zcela ve svem zivlu.
A prezil jsem setkani s Bel-Shamharothem, pripomnel si Mrakoplas. Neuveritelne.
Dvoukvitek pomahal hrdinovi roztridit poklad odcizeny z chramu. Bylo to vetsinou stribro, posazene odpudivymi purpurovymi kameny. Na hromade lezely predevsim sosky vsech moznych pavouku, hlavonozcu a stromoveho osminoha, jehoz domovem byly stredove pustiny.
Mrakoplas se pokusil nevnimat skripavy hlas vedle sebe. Marne.
„ — potom jsem patril pasovi z Re’duratu a hral jsem hlavni roli v bitve u Velkeho Nefa. Tam jsem take utrzil ten maly zoubek, ktereho si muzete vsinout zhruba ve dvou tretinach delky me cepele,“ vykladal mu Kring ze sveho docasneho pribytku v trsu travy. „Jeden z tech pohanu mel oktironovy limec, to je opravdu nesportovni chovani, ze, ale ja byl v tech dnech mnohem ostrejsi a muj pan se mnou pretinal ve vzduchu hedvabne satky a — nenudim vas?“
„Coze? Jo tak, ne, ne, vubec ne. Je to hrozne zajimavy,“ odpovedel Mrakoplas s ocima uprenyma stale jeste na Hruna. Jak dalece se mu da duverovat? Zustali uprostred divociny, vsude kolem budou trollove…
„Vidim, ze jste vzdelany clovek,“ pokyvoval Kring. „Vite, ja se tak zridka setkam se zajimavym clovekem. Mou velkou touhou je pekne misto nad krbem, kde bych si hezky visel, vite, v nejakem klidnem a tichem sidle. No a to jsem taky jednou stravil pet set let na dne jezera.“
„To musela bejt legrace,“ poznamenal duchem nepritomny Mrakoplas.
„Ani ne,“ odpovedel Kring.
„No jo, asi ne.“
„Ze vseho nejvic bych si pral byt radlici. Nevim sice presne, co to je, ale zni mi to jako vec, ktera ma neco do sebe, tak nejak smysluplne.“
K Mrakoplasovi se rychlym krokem priblizil Dvoukvitek.
„Mam uzasny napad,“ rozzaril se.
„Jo,“ prikyvl Mrakoplas unavene. „Proc bysme nepresvedcili Hruna, aby nas doprovodil do Quirmu?“
Dvoukvitek se zatvaril prekvapene. „Jak to vis?“ zeptal se.
„Tak sem si myslel, ze te to napadne,“ usklibl se carodej.
Hrun prestal cpat stribro do sedlovych brasen a povzbudive se na ne zasklebil. Pak jeho oci ulpely na Zavazadle.
„Kdyby jel s nami, kdo by si nas troufl obtezovat?“ rozvijel Dvoukvitek svou teorii.
Mrakoplas se poskrabal na brade. „Hrun,“ nadhodil.
„Ale vzdyt jsme mu v chramu zachranili zivot!“
„No, estli myslis
„Ale jdi!“
„Podivej, tohle je skutecny zivot,“ vystekl na nej Mrakoplas. „Jednou ses tady, potulujes se tu s bednou plnou zlata a to te este nenapadlo, ze kazdyho, kdo ma trochu rozumu v hlave, budou svedit prsty a pri prvni prilezitosti te vobere?“ Alespon ja bych to udelal, dodal v duchu, kdybych nevidel, co dokaze Zavazadlo s takovymi prsty udelat.
Potom ho ale napadlo neco opravdu originalniho. Preletel zrakem z Hruna na obrazkovou skrinku. Obrazkovy demonek mel velke pradlo, drhl ho v malych necickach a salamandri ve sve klicce tloukli spacky.
„Mam napad,“ rozjasnila se Mrakoplasovi tvar. „Tak me napadlo, vis, co hrdinove nejvic milujou?“
„Zlato?“ zkousel Dvoukvitek.
„Ne. Myslim co milujou
Dvoukvitek se zarazil. „Asi ti docela nerozumim,“ zachmuril se.
Mrakoplas zvedl obrazkovou skrinku.
„Hrune,“ zvysil hlas, „mohl bys sem na chvilku?“
Dny v klidu ubihaly. Je pravda, ze se je jednou pokusil prepadnout mala skupinka podmostnich trollu a pak je malem dostala parta lupicu, ktera se k nim priblizila v noci (nastesti se nejdriv pokusili otevrit Zavazadlo s tim, ze teprve pak podriznou cestujici). Hrun pokazde pozadoval a take dostal dvojitou mzdu.
„Jestli se nam neco stane,“ vykladal mu pratelsky Mrakoplas, „tak tu nebude nikdo, kdo by umel zachazet s kouzelnou skrinkou. Zadny dalsi Hrunovy obrazky, jasny?“
Hrun prisvedcil s ocima uprenyma na svuj posledni obrazek. Zachycoval Hruna v hrdinskem postoji, s jednou nohou oprenou o hromadu mrtvych trollu.
„Dyt ja, ty a malej Dvoukvitko vychazime fajn,“ znela Hrunova odpoved. „Vis, ale zejtra bysme meli vylepsit ten profil, co?“
Opatrne zabalil obrazek do kusu trolli kuze a spolu s ostatnimi ho zastrcil do sedlove brasny.
„Zda se, ze to funguje,“ obratil se Dvoukvitek s obdivem k Mrakoplasovi, kdyz Hrun vyjel kupredu, aby prozkoumal dalsi cestu.
„Jasne,“ zabrucel Mrakoplas. „Hrdinove ze vseho nejvic milujou sami sebe.“
„Vis, ze uz ses s obrazkovou skrinkou naucil skvele zachazet?“
„No jo.“
„Mozna ze bys mel rad tohle.“ Dvoukvitek mu podal obrazek.
„Co je to?“ natahl Mrakoplas krk.
„To je ten obrazek, ktery jsi udelal v chramu.“
Mrakoplas se na nej v hruze zadival. Na obrazku, kde se v pozadi rysovalo nekolik chapadel, byl zachycen obrovsky, krivy, mozolnaty, spinavy a nezaostreny palec.
„No a tak je to se mnou celej zivot.“
„Tentokrat jste vyhrala,“ rekl Osud a postrcil hromadku dusi pres hraci plochu. Shromazdeni bohove si oddechli. „Vzdyt jsme nehrali naposled,“ dodal.
Dama se usmala primo do tech dvou oci, ktere vypadaly jako otvory do nekonecna vesmiru.
A pak uz zbyla jen ruina obklopena znicenym lesem a sloup prachu, ktery unasel vanek k obzoru. Na mechem obrostlem hranicnim kameni zustala sedet podivna rozevlata postava, cela v cernem. Budila dojem tvora, kteremu se deje krivda, nekoho, koho se vsichni boji a komu se vyhybaji, ale kdo je pritom nejvernejsim pritelem chudych a nejlepsim doktorem smrtelne ranenych.
Smrt i kdyz samozrejme nemel oci, pozoroval, jak se Mrakoplas ztraci v dalce. Kdyby se mohla Smrtova tvar pohybovat, byl by se tvaril kysele. Smrt, i kdyz mel stale prace nad hlavu, se rozhodl, ze ode dneska ma i on sveho konicka. Na tom carodejovi bylo neco, co ho nepopsatelne drazdilo. Treba to, ze nechodil na predem urcene schuzky.
Vabeni Wyrmu
Hora se jmenovala Wyrmberg a zvedala se temer pul mile nad zelene udoli. Byla obrovska, seda a stala na svem vrcholu.
To znamena, ze jeji zakladna byla v prumeru par desitek yardu. Pak se zvedla a prodirala hustymi mracny a puvabne se klenula ven, jako obraceny trubka. Nahore byla korunovana plosinou, sirokou dobre ctvrt mile, na niz rostl maly prales, a bohata zelen padala v hustych previsech pres jeji okraj. Stalo tam nekolik budov. Pramenila tam dokonce i mala reka, ktera se ovsem na svem konci ritila pres okraj a vetry zpusobily, ze vznikly vodopad dopadal dolu jako jemny dest.
