Nemel ani zasoby, ani kone. Kdyz mezi sebe a draka polozil alespon mili, zapotacel se a vysilene se oprel o kmen jednoho stromu. Strom na nej v te chvili promluvil.
„Psst!“ rekl.
Mrakoplas ve straslivem ocekavani zvedl pohled do koruny. Pokusil se zrakem setrvat u nevyrazne kury, chomacu listi, ale zvedavost jej nakonec prinutila ty kotvy opustit. Oci mu nakonec ulpely na cernem meci, ktery byl zabodnut do vetve primo nad Mrakoplasovou hlavou.
„Tak tam tak hloupe nestujte,“ prohlasil mec (a jeho hlas znel jako zvuk, ktery vyda velka vinna sklenka, kdyz budete po jejim okraji jezdit namocenym prstem). „Pojdte me vytahnout!“
„Coze?“ zeptal se zmameny Mrakoplas a hrud se mu stale jeste bourlive zvedala.
„Vytahnete me,“ opakoval Kring. „Bud me vytahnete, nebo stravim dalsi milion let v uhelne sloji. Vypravel jsem vam uz o tom, jak mne hodili do jezera v –“
„Co se stalo s vostatnima?“ zeptal se Mrakoplas a stale se vysilene opiral o kmen stromu.
„No, ty prece dostali ti draci. Kone taky. A tu bednu. Me taky, jenze Hrun me upustil. Vy ale mate stesti!“
„No –“ zacal Mrakoplas. Kring si ho nevsimal.
„Rekl bych, ze budete pospichat, abyste je co nejdrive osvobodil, ze?“ dodal.
„No… jo, i kdyz –“
„Tak me laskave vytahnete a muzete jit.“
Mrakoplas ziral na kouzelny mec. Myslenka na zachrannou akci byla ulozena v jeho mozku tak vzadu, ze jestli bylo neco na nejnovejsich odvaznych teoriich o podstate a tvaru vicerozmerne mnohocetnosti vesmiru, byla vlastne uplne vpredu, jenze kouzelny mec, to byl neobycejne cenny predmet…
A pred sebou ma dalekou cestu za domovem… at uz ho nalezne kdekoliv.
Vyskrabal se na strom a pomalu se posunoval od kmene po vetvi k meci. Kring drzel ve dreve jako vrostly. Mrakoplas ho chytil za rukovet a tahl, az se mu pred ocima delaly hvezdicky.
„Zkuste to jeste jednou,“ dodaval mu mec odvahy.
Mrakoplas zastenal a zaskripal zuby.
„Mohlo by to byt horsi,“ prohlasil Kring. „Mohla by to byt kovadlina.“
„Yaark,“ zachrcel carodej a vzklicila v nem obava o budoucnost trisel a pupku.
„Kdysi jsem prozival mnohorozmerny zivot,“ prohlasil mec.
„Ungh?“
„Mel jsem totiz mnoho jmen, vite?“
„Uzasne,“ rekl Mrakoplas. Cepel konecne vyklouzla ze dreva on se zapotacel dozadu. Mec byl prekvapive lehky.
Kdyz se mu podarilo slezt zpatky na zem, rozhodl se, ze meci oznami, co je noveho.
„Ja si vubec nemyslim, ze to s tou zachranou je dobrej napad,“ zacal oklikou. „Myslim si, ze bysme se meli nejdriv vydat do nejblizsiho mesta a dat dohromady zachrannou vypravu.“
„Draci ale mirili na Stred,“ prohlasil King. „No, v kazdem pripade muzeme zacit s tim, ktery sedi tamhle na strome.“
„To teda lituju, ale –“
„Prece je nemuzete ponechat jejich osudu!“
Mrakoplas vypadal prekvapene. „Ne?“ zeptal se.
„Ne. Podivejte se, budu k vam uprimny. Pracoval jsem s lepsim materialem, nez jste vy, ale nemam na vybranou. Bud s vami, nebo… Stravil jste nekdy milion let v uhelne sloji?“
„Hele, ja –“
„Takze jestli se okamzite neprestanes hadat, tak ti useknu hlavu!“
Mrakoplas s hruzou pozoroval, jak se jeho vlastni paze zveda a ohyba, a vzapeti si cepel, ostra jako britva, pobrukovala necely centimetr od jeho krku. Pokusil se prinutit prsty, aby se otevrely a mec upustily. Marne.
„Ale ja neumim byt hrdina!“ vykrikl zoufale.
„Rad vas to naucim.“
Bronzovemu Psephovi se z hloubi hrdla vydralo pomale zaduneni.
Drakojezdec K!sdra se naklonil kupredu a zahledel se pres mytinu.
„Vidim ho,“ prikyvl. Lehce seskocil z vetve na zem a uz ve skoku tasil kratky mec.
Potom se dlouze zadival na prichazejiciho muze, ktery, jak se zdalo, opoustel jen velice nerad svuj ukryt mezi stromy. Byl ozbrojen, ale drakojezdec si se zableskem zajmu vsiml podivneho zpusobu, jakym drzel mec. Nesl ho v natazene ruce, daleko pred sebou, jako by se bal, ze ho nekdo uvidi v jeho spolecnosti.
K!sdra potezkal svuj vlastni mec a rozpinave se usmal na carodeje, ktery se k nemu soural sale bliz. Pak se na nej vrhl.
Pozdeji si z boje vybavil jen dve veci. Nemozny zpusob, jakym vyletel carodejuv mec vzhuru, aby zachytil jeho ranu. Obe zbrane se srazili s takovou silou, ze K!sdrovi vypadla zbran z ochromenych prstu. Tou druhou veci, ktera jak tvrdil, byla skutecnou pricinou jeho porazky, byl to, ze si carodej pri boji zakryval volnou rukou oci.
K!sdra uskocil dozadu, aby se vyhnul dalsimu utoku, zakopl a upadl na travu jak dlouhy, tak siroky. Psepha se zavrcenim roztahl sva velka kridla a spustil se ze stromu.
V nasledujici vterine skocil carodej k lezicimu drakojezdci a vykrikl: „Rekni ty oblude, ze jestli me spali, tak na tebe pustim mec! Udelam to! Pustim ho! Rychle mu to rekni.“ Hrot cerneho mece se vznasel K!sdrovi tesne nad krkem. Zvlastni bylo, ze carodej s mecem ocividne bojoval, a zdalo se, ze si zbran sama pro sebe neco pobrukuje.
„Psepho!“ zvolal K!sdra.
Drak vzdorne zarval, ale v poslednim okamziku vybral stremhlavy let, v jehoz nejspodnejsim bode se chystal ukousnout Mrakoplasovi hlavu, a s hromovym pleskanim kridel se vratil na svuj strom.
„Mluv!“ zajecel Mrakoplas na leziciho drakojezdce.
„Co bys rad slysel?“
„Co?“
„Povidam, co chces slyset?“
„Kde jsou mi pratele? Myslim Barbara a toho maleho muzika.“
„Rekl bych, ze je odnesli na Wyrmberg.“
Mrakoplas divoce zapasil s mecem a pokousel se uzavrit vedomi pred Kringovym krveziznivym bzukotem.
„Co je to Wyrmberg?“ zeptal se.
„Wyrmberg je jediny na svete. Je to Draci dum.“
„Predpokladam, ze tys tady cekal, abys me tam vodnes taky, co?“
K!sdra nedobrovolne vykrikl, kdyz mu hrot mece roztrhl kuzi na ohryzku a vymackl z ni koralek krve.
„Takze vy se schovavate, neprejete si, aby se lide dozvedeli, ze mate draky, aha?“ pronesl vyhruzne Mrakoplas. Drakojezdec se zapomnel a chtel prikyvnout, a kdyby se byl v posledni chvili nevzpamatoval, byl by si sam podrizl krk.
Mrakoplas se zoufale rozhledl a uvedomil si, ze se ceste do Draciho domu bohuzel asi nevyhne.
„Tak dobra,“ prohlasil nakonec tak lhostejne, jak to jenom dokazal. „Tak me koukej vzit na ten tvuj Wyrmberg, jasny?“
„Jenze ja te tam mel privezt mrtveho,“ zamumlal neochotne K!sdra.
Mrakoplas se na nej podival a pak se pomalu usmal. Jeho usmev byl siroky, sileny a bez spetky veselosti. Byl to ten usmev, ktery vetsinou doprovazeji mali ricni ptacci, pochoduji v nem sem a tam a vyzobavaji mezi zuby zbytky.
„Zivej musim stacit,“ prohlasil Mrakoplas. „Kdyz mluvime o tom, kdo by mel bejt mrtvej, uvedom si, ci mec je v ktery ruce.“
„Jestli me zabijes, nic uz nezadrzi Psephu a ten te zabije!“ vykrikl lezici drakojezdec.
„Tak vis co,“ vyzkousel carodej znovu ucinek usmevu, „budu z tebe vodsekavat kousky!“
„Tak dobra,“ vzdal se nakonec K!sdra. „myslis si, ze si to nedovedu predstavit?“
Pomalu se vysoukal zpod hrotu mec a zamaval na draka. Ten znovu rozepjal kridla a pustil se k nim klouzavym letem. Mrakoplas polkl.
