zavesen v prostoru mezi svetem zivych a temnym svetem Smrte, byl schopen zkoumat sam zakony vsech pricinnych souvislosti. Krome slabeho zachvevu nadeje, ze uz si snad jeho dcera konecne nekde srazi vaz, nevenoval puvodnimu predmetu hovoru dalsi pozornost. Ani jedinou myslenkou se nevratil ke trem poutnikum, kteri ze vsech sil prchali k hranicim jeho kralovstvi.
O nekolik set yardu dal sestupovala Liessa po vyslapanych kamennych schodech do stredu Wyrmbergu a mela vytecnou naladu. V patach ji kracelo nekolik jezdcu. Ze by prave tohle byla ta prilezitost? Mozna, ze to skutecne byl klic k nedobytnemu zamku, klic k trunu celeho Wyrmbergu. Byl pravem jeji, samozrejme, ale podle prastarych zvyklosti mohl na wyrmbersky trun usednout jen muz. To Liessu drazdilo, a kdyz zurila, plynula Moc silneji a draci byli zvlaste velci a osklivi.
Kdyby mela muze, veci by se okamzite zmenily. Bylo by nejlepsi, kdyby to byl poradne urostly chlap s malym mozkem. Nekdo, kdo by delal presne to, co by se mu reklo. Mozna ze by stacil ten nejvetsi z prchajici trojice. A kdyby se ukazalo, ze ne, koneckoncu, draci byli porad hladovi a bylo potreba je pravidelne krmit. Uz by dohledla, aby se poradne rozzurili.
V kazdem pripade vic nez obycejne.
Schodiste prochazelo kamennym obloukem a koncilo na uzke rimse pod stropem obrovske jeskyne. Tam hnizdili Wyrmove.
Slunecni svit pronikal do nitra hory stovkami otvoru a sloupy svetla krizovaly cely prostor jako svetlomety. V jejich zari se pohybovaly tisice prachovych zrnicek, podobnych zlatemu hmyzu. Smerem dolu se svetlo ztracelo v hlubine, zato pod stropem…
Chodici kruhy zacinaly tesne vedly Liessiny hlavy. Stacilo natahnout ruku a mohla se dotknout prvniho z nich. V tisicich pokryvaly obrovskou plochu stropu. K jejich zabudovani bylo potreba dvaceti kameniku a dvacet let prace. Remeslnici postupovali pomalu a pri praci byli sami zaveseni pod stropem jeskyne. Bezne chodici kruhy vsak nebyly nicim v porovnani s osmdesati osmi velkymi kruhy, ktere byly umisteny v chomaci uprostred klenby. V tech starych dnech bylo dalsich padesat hlavnich kruhu ztraceno, kdyz je zpocene pracovni skupiny otroku (a v prvnich dnech Moci bylo otroku vic, nez dost) upustily, driv nez je dopravily na misto. Obrovske prstence se i se svymi nestastnymi manipulatory s rachotem zritilo do nitra hory.
Osmaosmdesat jich vsak zaveseno bylo, obrovskych jako duha a rudych rzi pripominajici krev. A z nich…
Zvirata jsou stale jeste slabe pruhledna. Zatimco si muzi kolem ni zacali rozebirat z polic hakove boty, Liessa se celou silou vule soustredila na materializaci. V zatuchlem vzduchu nad jeji hlavou se draci dokonale zhmotnili, a od jejich bronzovych supin se matne odrazely proudy slunecniho svetla. Rozbolela ji hlava, ale ted,
Sama si obula a pripevnila hakove boty a puvabnym premetem se obratila vzhuru nohama. S tichym zacinkanim se zachytila prvnich chodicich kruhu na strope. Jenze ten se ted zmenil v podlahu. Svet se zmenil. Ted stala na okraji obrovske misy, nebo krateru, na jehoz dne byly zapusteny male krouzky. Po nich kraceli rytmickym kyvavy krokem drakojezdci. Ve stredu misy je v hejnu ocekavala jejich jezdecka zvirata. Daleko nad hlavou jim lezelo kamenne dno jeskyne, pokryte za dlouha leta vysokou vrstvou dracich vymesku.
Liessa se puvabnym houpanim, krokem, ktery byl jeji druhou prirozenosti, vydala ke svemu zvireti, dracimu samci Laolithovi, ktery k ni otacel hlavu, vetsi nez hlava kone. Tlama se mu leskla veprovym tukem.
„Bylo to velice zabavne,“ vstoupil ji do myslenek.
„Myslim, ze jsem rekla, ze zadne lety bez jezdce nestrpim?“
„Mel jsem hlad, Liesso.“
„Tak ho krot. Brzo dostanete par koni.“
„Ty jejich uzdy mi lezou do zubu. Nebudou tam taky nejaci valecnici? Mame radi valecniky!“
Liessa se zhoupla na nasedacim zebriku, a kdyz byla na vrcholku krivky, zahakla nohy Laolithovi kolem koznateho krku.
„Ten valecnik je muj. Ale jsou tam jeste dalsi dva a ty muzete mit. Zda se, ze jeden z nich je nejaky carodej.“
„Ale vzdyt vis, jak to obycejne s temi carodeji byva. Za pulhodinku by si jeden dal dalsiho.“
Potom rozepjal kridla a pustil se do kruhu.
„Uz nas dohanej!“ vykrikl Mrakoplas. Sehnul se jeste niz nad konsky krk a zastenal. Dvoukvitek se pokousel udrzet stejne tempo, ale pritom natahoval krk a kroutil hlavou ze strany na stranu v touze uvidet letajici tvory.
„Pochop to,“ kricel turista do hromoveho hukotu dracich kridel. „Cely zivot jsem touzil po tom uvidet draka!“
„Zevnitr, jo?“ zavrcel na nej Mrakoplas. „Bud zticha a ujizdej!“
Pobidl kone, uprel pohled na les ke kteremu se blizili, a pokousel se ho silou vule pritahnout co nejbliz. Tam by byli v bezpeci. Zadny drak nemuze letat pod korunami stromu.
Jeste nez na nej padl stin, pleskot kridel zesilil a Mrakoplas se vyhnul hluboko ze sedla. Neco ostreho mu nacrtlo linku pred ramena a mel pocit, ze ho nekdo svihl zhavym dratem.
Za sebou uslysel Hrunuv vykrik, ale znelo to spis jako zurivy rev, nez bolestny vykrik. Barbar se kotoulem svezl ze sedla na zem a tasil cerny mec Kring. Kdyz se k nemu stocil dalsi drak, zatocil Kringem nad hlavou a vykrikl:
„Todle si na me nebude zadnej podelanej krokodyl dovolovat!“
Mrakoplas se natahl v sedle a chytil Dvoukvitkova kone za oteze.
„Jedem!“ zasycel.
„Ale to jsou draci…“ vypravil ze sebe Dvoukvitek jako v tranzu.
„K certu s tvymi –“ zacal carodej a zarazil se. Z hejn tecek krouzicich na obloze se jedna oddelila a plachtila primo k nim. Mrakoplas pustil Dvoukvitkova kone a rozjel se sam k zachranne stene lesa. Kdyz za sebou ucitil pohyb, ani se neohledl, teprve kdyz na nej padl stin, nekontrolovane se roztrasl a pokusil se zalezt svemu koni do hrivy.
Namisto pronikave, bodave bolesti, kterou ocekaval, ucitil nekolik ostrych slehavych uderu, kdyz kun vbehl pod zeleny prikrov lesa. Carodej se pokusil udrzet v sedle, ale vzapeti narazil do nizke silne vetve, ktera ho doslov smetla ze sedla. Posledni, co uslysel, nez v desti modrych jiskricek ztratil vedomi, byl jecivy rev frustrovaneho draka a praskot vetvi drcenych rohovitymi paraty vysoko nad hlavou.
Kdyz se Mrakoplas probral, zjistil, ze ho drak pozoruje. Presneji receno, upiral oci zhruba jeho smerem. Mrakoplas zastenal a pokusil se lopatkami zahrabat do mechu, ale ucitil nesnesitelnou bolest v zadech, takze sykl bolesti.
Zavojem bolesti a strachu upiral oci na obludu.
Stvoreni viselo ze silne vetve obrovskeho sucheho dubu vzdaleneho nekolik desitek metru. Zlatave bronzova kridla melo pevne obtocena kolem tela, ale dlouha konska hlava na ohebnem krku se pomalu obracela sem a tam. Obluda si prohlizela prales.
Bylo to zvlastni, ze drak byl napul prusvitny. Od jeho supin se sice odrazely slunecni paprsky, ale Mrakoplas pres jeho telo rozeznaval obrysy vetvi za nim.
Na jedne z nich sedel clovek, umenseny dracimi rozmery na velikost trpaslika. Byl skoro nahy. Na sobe mel jen jakysi zanedbatelny kozeny pytlik v miste klina, jezdecke boty a na hlave helmu s vysokym ozdobnym hrebenem. Znudene si maval sem a tam kratkym mecem a rozhlizel se po vrcholcich stromu s vyrazem nekoho, kdo vykonava vsedni a otravnou praci.
Mrakoplasovi se zacal po noze nahoru pachtit brouk.
Carodej premyslel, kolik skody muze napachat polohmotny drak. Ze by ho mohl jenom prizabit? Mrakoplas se rozhodl, ze tohle radeji zkoumat nebude.
Zacal se pomalu posunovat po zadech, na spickach prstu a na patach stranou, dokud se nedostal do krytu nedalekeho krovi. Pak se vztycil na nohy a rozbehl se mezi stromy jako zajic. Neprchal s zadnym urcitym cilem.
