„To chces rict, ze musime letet na tomhle?“ zeptal se. K!sdra, s hrotem Kringu stale jeste pod bradou, se na nej pohrdlive podival.
„Jak jinak by se clovek dostal do Wyrmbergu?“
„No to nevim, jak asi?“ podival se na nej s nadeji Mrakoplas.
„Chci tim rici, ze jiny zpusob neexistuje. Bud letet, nebo nic.“
Mrakoplas si znovu prohledl draka pred sebou. Docela zretelne videl dracim telem pomackanou travu, na ktere obluda lezela, ale kdyz se opatrne dotkl jedne supiny, zdala se mu hmotna az dost. Draci by meli byt bud uplne skutecni, nebo by nemeli existovat. Drak, ktery existuje jen napul, je horsi nez neocekavany extrem.
„Nevedel sem, ze sou draci pruhledni,“ rekl.
„Vazne?“ podivil se K!sdra.
Protoze ho Mrakoplas drzel za pas, vyskrabal se neohrabane do sedla. Kdyz se carodej v dost nepohodlne poze usadil za nim, presunul sve sevreni na draci postroj a jemne pobidl drakojezdce hrotem mece.
„Uz jsi nekdy letel?“ zeptal se drakojezdec, aniz se ohledl.
„Na necem takovem nikdy.“
„Chces cucavy bonbon?“
Mrakoplas spustil oci z temene muze pred sebou a podival se na sacek cervenych a zlutych cukratek, ktere mu nabizel pres rameno.
„To je nezbytny?“ zeptal se s podezrenim.
„To je tradicni,“ odpovedel mu K!sdra. „Posluz si.“
Drak vstal, tezkopadne zadusal loukou a nakonec se vznesl do vzduchu.
Jako kazdy, i Mrakoplas mival osklive sny o tom jak se kymaci na nejakem neurcitem miste straslive vysoko. Z te vysky pozoroval potrhanymi mraky krajinu, ktera pod nim ubihala se straslivou rychlosti (v tomhle okamziku se vetsinou budil, zbroceny chladnym potem. Jak by byl v tech chvilich zdesen, kdyby vedel, ze to neni bezna zemeplosska mura, ale vzpominky na budoucnost. Udalosti, ktere ho ocekavaly, byly tak straslive, ze vytvorily rezonancni uzel v celem jeho zivote, prakticky az ke kolebce).
Tohle sice nebylo to same, ale byl to dokonaly trenink.
Psepha se vznesl do vzduchu po serii skoku, ktere lamaly pater. Na vrcholu nejvyssiho z nich se zasustenim roztahl kridla a s hromovou ranou, ktera otrasla okolnimi stromy, je napjal.
Pak zeme pod nimi zmizela. Psepha se najednou zacal elegantne vznaset a na jeho kridlech, ktera se podobala prusvitnemu, zlatemu filmu, se odrazelo slunce. Mrakoplas udelal tu chybu, ze se podival pod a s hruzou zjistil, ze pruhlednym dracim telem vidi dole vrcholky stromu. Hodne hluboko. Pri tom pohledu se mu zaludek smrskl jako ustrice pokapana citronem.
Zavrel oci, ale moc mu to nepomohlo, protoze to naopak pobidlo do trysku jeho obrazotvornost. Nakonec to vyresil kompromisem. Uprene hledel nalevo dolu, do mist, kde ve stredni vzdalenosti ubihaly spicky prales a pocatek mocalu, ktere byl schopen pozorovat temer bez uzkosti.
Ucitil naraz vetru. K!sdra se napul otocil a vykrikl pres rameno: „Pohled, Wyrmberg!“
Mrakoplas pomalu narovnal hlavu a dal si dobry pozor, aby nechal Kring opreny o draci hrbet. Uslzenyma ocima pred sebou spatril nesmyslne obracenou horu, ktera se tycila nad zalesnenym udolim jako trubka nad mechovou misou. I z tehle vzdalenosti spatril ve vzduchu jemny oktarinovy svit, ktery musel indikovat staly magicky tok v sile alespon — a ted Mrakoplas vydesene polkl — nekolika miliPrimu! Prinejmensim!
To snad bylo lepsi divat se na zem. Rychle odvratil oci a uvedomil si, ze uz pod sebou nevidi zem, ze drak uz neni
Mrakoplas mel dojem, ze ve vzduchu zahledl podivne teteleni, jako by z hory neco vyletelo a dotklo se leticiho zvirete. Mel podivny pocit, ze to neco zpusobilo, ze se drak stal
Wyrmberg se pred nimi postupne menit ze vzdalene hracky v nekolik bilionu tun kamene, zavesenych mezi nebem a zemi. Carodej uz videl mala policka a les na jeho vrcholu, drobouckou reku vytekajici z jezera a jeji konec — vodopad padajici pres okraj plosiny…
Udelal tu chybu, ze sledoval drahu padajici vody ocima, a tak tak se v posledni chvili zachytil supinateho hrbetu.
Sluncem ozarena plosina na vrcholu obracene hory se k nim blizila stale rychleji. Drak ani v nejmensim nezpomalil.
Kdyz uz se pred nimi hora tycila jako nejvetsi placacka na mouchy na svete, uvidel Mrakoplas usti jeskyni. Psepha zamiril primo do jednoho z nich a prace jeho ramennich svalu se zrychlila.
Kdyz je pohltila tma, carodej vykrikl. Na zlomek vteriny zahledl zamihani kamene, rozmazaneho rychlosti. Pak se drak ocitl znovu ve volnem prostoru.
Byli uvnitr jeskyne, vetsi nez by se melo jakekoliv jeskyni dovolit. Drak, proplouvajici nesmirnou prazdnotou, se podobal filigranskemu hmyzu, poletujicimu v hodovni sini.
Byli tady dalsi draci — zlati, stribrni, cerni a bili, kteri v obrovske dutine podle vlastni chuti poletovali nebo se natrasali na vybezcich skal. Nekolik dalsich draku, zahalenych do vlastnich kridel, viselo vysoko u klenby jeskyne na obrovskych kruzich, zapustenych do stropu. U stropu vsak byli i lide. Kdyz je Mrakoplas zahledl, namahave polkl, protoze ti lide chodili po obrovske rozloze stropu jako mouchy.
Teprve potom si vsiml tisicu malych krouzku, ktere v radach krizovaly cely strop jeskyne. Psephuv prilet pozorovala se zajmem skupina muzu visicich hlavou dolu. Mrakoplas znovu polkl. Ani za ziveho boha nebyl schopen vymyslet, co ted.
„No, mas nejaky navrh?“ zeptal se septem.
„Musite okamzite zautocit,“ odpovedel mu pohrdave Kring.
„Proc me to nenapadlo?“ usklibl se Mrakoplas. „Neni to tim, ze maj vsichni samostrily?“
„Mluvite jako porazenec!“
„Porazenec! Protoze budu porazenej!“
„Vasim nejvetsim nepritelem jste vy sam, Mrakoplasi,“ prohlasil mec.
Mrakoplas se znovu podival na usmivajici se muze.
Potom se zeptal unavene: „Chces se vsadit?“
Nez mu stacil Kring odpovedet, zmenil Psepha ve vzduchu smer a zavesil se do nejvetsiho stropniho kruhu, ktery se s nimi nebezpecne rozkyval.
„Chces zemrit hned,“ zeptal se K!sdra chladne, „nebo se nejdriv vzdas?“ Ze vsech stran se ke kruhu stahovali valecnici. Botami s haky se zachytavali v malych kruzich a blizili se podivnym, kyvavym krokem.
V polici na malem platu privesenem pod kruhem bylo videt nekolik paru bot s haky. Nez mohl Mrakoplas zasahnout, svezl se drakojezdec z plaziho hrbetu a seskocil na plosinu. Tam zustal stat a ocividne se bavil carodejovou bezmoci.
V tom okamziku se ozval slaby, ale neobycejne vyznamny zvuk, zpusobeny natazenim nekolika kusi soucasne. Mrakoplas se podival do obracenych tvari tuctu muzu. Co se tykalo mody, nedosel vkus dracich lidi k nicemu lepsimu nez k jakymsi kozenym postrojum, doplnenym bronzovymi ozdobami. Pochvy na noze a mece nosili v obracene poloze. Ti, kteri nemeli helmy, nosili volne rozpustene vlasy, ktere jim ve vanku pod klenbou jeskyne vlaly jako morske rasy. Mezi muzi zahledl Mrakoplas i nekolik zen. To, ze visely vzhuru nohama, provedlo s jejich anatomii prapodivne veci. Mrakoplas ziral.
„Vzdej se,“ ozval se znovu K!sdra.
Mrakoplas uz uz otviral usta, aby to udelal. Kring zabrucel varovani a carodejovi probehla rukou vlna nesnesitelne bolesti. „Nikdy,“ vriskl. Bolest okamzite ustala.
„Samozrejme, ze se nevzda,“ ozval se tesne za nim jakysi dunivy hlas. „Vzdyt je to Hrdina!“
Mrakoplas se otocil po hlase a oci mu padly primo na chlupate nosni dirky. Ty patrily k nosu mohutneho mladeho muze, ktery visel od stropu s lehkou nedbalosti.
„Jak se jmenujes, Hrdino?“ zeptal se muz. „Radi bychom vedeli, s kym mame tu cest.“
Mrakoplasovou rukou zalomcovala agonie. „J-ja jsem Mrakoplas z Ankhu,“ podarilo se mu ze sebe vypravit.
„A ja jsme Lio!rt Drakopan,“ odpovedel visici muz a sve jmeno pronesl se zvlastnim hrdelnim klepnutim —
