Barva kouzel

Liessa se ani nehnula.

„Tak co?“ zeptala se potom.

„Co tak co?“ otocil k ni hlavu Hrun, stojici uprostred toho obrazu zkazy.

„Mas v umyslu mne zabit?“

„Co? Houby. Vubec ne, to uz je u me takovej hloupej zvyk. Abych jako nevysel ze cviku. Takze kde mas ty bratry?“ Zasmal se.

Dvoukvitek sedel na sve slame a upiral oci do tmy. Premyslel, jak dlouho uz tady asi je. Prinejmensim cele hodiny. Mozna i dny. Uvazoval, zda by to nemohly byt dokonce roky, na ktere mezitim zapomnel.

Ba ne, takove myslenky mu nepomohou. Pokusil se premyslet o necem jinem — o trave, stromech, cerstvem vzduchu, o dracich. Draci…

Ze tmy se znovu ozval ten zvlastni, skrabavy zvuk. Dvoukvitek ucitil, jak mu na cele vyrazi chladny pot.

V cele s nim neco bylo. Vydavalo to sice jen tiche zvuky, ale i v naproste temnote to pusobilo dojmem obrovitosti. Citil, jak se pohybuje vzduch.

Kdyz zvedl ruku, citil, ze ovzdusi je jakoby mastne a dest drobnych jiskricek mu signalizoval, ze se pohybuje v lokalnim magickem poli. Dvoukvitek zatouzil po svetle.

Nad hlavou mu proletel snop plamene a narazil na protejsi zed. V zari doruda rozzhavenych kamenu uvidel Dvoukvitek obrovskeho draka, ktery ted zabiral vic nez polovinu rozlehle kobky.

Slysim a posloucham, pane, ozval se mu v hlave zretelny hlas.

Zhnouci stena zacala chladnout a ve slabnouci zari zahledl Dvoukvitek svou podobu, ktera se odrazela ve dvou obrovskych zelenych ocich. Za nimi se tycil drak, mnohobarevny, supinaty, rohaty, ostnaty a velky jako ti, ktere si pamatoval ze svych snu.

Tohle byl opravdovy drak. Jeho slozena kridla mela takove rozpeti, ze hroty na kloubech skrabaly o protilehle kobky. Drak lezel a Dvoukvitek mu stal mezi paraty prednich nohou.

„Poslouchas?“ hlesl Dvoukvitek a hlas se mu trasl smesici hruzy a poteseni.

Samozrejme, muj pane.

Zare pohasla. Dvoukvitek ukazal roztresenym prstem do mist, kde se podle jeho pameti nachazely dvere cely, a rekl: „Otevri je!“

Drak pozvedl obri hlavu. Z tlamy se mu znovu vyvalil plamen, ale tentokrat se zacal promenovat. Svaly na dracim krku se postupne stahovaly a plamen menil barvu z oranzove na zlutou, presel do bile, az nakonec svitil nejjemnejsi modri. Modry plamen byl take nejtenci, a kde se dotkl zdi, kamen prskal a tavil se. Kdyz plamen narazil na dvere, kov doslova vybuchoval a rozpadal se ve vodopadu zhavych krupeji. Po zdech se rozbehly rozkmitane cerne stiny. Na kratky okamzik zabublal roztaveny kov, dvere se rozpadly na dve poloviny a vypadly ven do chodby. Rychlost, s jakou plamen zmizel prekvapila Dvoukvitka skoro stejne jako rychlost, se kterou se objevil.

Dvoukvitek rozechvele prekrocil chladnouci dvere a rozhledl se chodbou na obe strany. Byla prazdna. Drak se mu drzel v patach. Tezky ram dveri mu pusobil trochu potize, ale to vyresilo tim, ze netrpelive trhl rameny, vyrval ze steny celou konstrukci a odhodil ji stranou. Stvoreni pak uprelo na Dvoukvitka pohled plny ocekavani a telo se mu zavlnilo v marnem pokusu rozepnout v uzkem prostoru kridla.

„Jak jsi se tam dostal?“ zeptal se Dvoukvitek.

Privolal jsi mne, pane.

Nevzpominam si, ze bych neco takoveho udelal.

V myslenkach. Privolal jsi mne ve svych myslenkach, trpelive mu vysvetloval drak beze slov.

„Ty chces rici, ze jsem na tebe proste myslel a ty jsi se tady objevil?“

Tak to bylo.

„Je to nejake kouzlo?“

Ano.

„Ale vzdyt ja jsem myslel na draky cely zivot!“

Tady v techto mistech je hranice mezi myslenkou a skutecnosti castecne setrena. Vim jen to, ze predtim jsem nebyl, pak jsi na mne zacal myslet a ja jsem byl. Proto jsem samozrejme tvuj a chci te poslouchat.

„U bohu!“

Presne ten okamzik si vybralo pul tuctu strazi k pruchodu chodbou. Zustali s otevrenymi usty stat. Pak se jeden z nich ponekud vzpamatoval, pozvedl kusi a vystrelil.

Draci hrud se nadmula. Strela vybuchla v puli drahy v zaplave horicich ulomku. Strazni se bleskove ztratili z dohledu. O zlomek vteriny pozdeji splachla plamenna lazen kameny na miste, kde stali. Dvoukvitek s obdivem pozvedl hlavu k drakovi.

„Umis take letat?“

Samozrejme.

Dvoukvitek se znovu rozhledl chodbou, ale nakonec se rozhodl, ze nebude strazne pronasledovat. Vedel, ze je beznadejne ztracen v bludisti zameckych chodeb a v takove situaci bylo jedno, kudy se vyda. Pohorsit si nemohl. Protlacil se kolem draka a vydal se na opacnou stranu, nez odkud prisly straze. Obrovske zvire se pracne a s obtizemi otocilo v uzkem prostoru a vydalo se za nim. Prosli radou chodeb, ktere se krizovaly jako skutecne bludiste. V jednom okamziku se Dvoukvitkovi zazdalo, ze kdesi daleko pred sebou slysi vykriky, ale ty rychle ustaly. Obcas se jim v temnote nad hlavami objevil lomeny oblouk polorozpadleho vchodu. Sem tam narazili na svetlejsi misto ozarene nekterou s osvetlovacich sachet.

Dvoukvitek sestupoval po sirokem schodisti do hlubiny a pod nohama se mu zvedaly oblaky stribriteho prachu. Premyslel o tom, proc jsou chodby s rostouci hloubkou stale sirsi a dokonalejsi. Uvnitr vyklenku ve zdech byly umisteny sochy a tu a tam visely vybledle, ale neobycejne zajimave gobleny. Zobrazovaly predevsim draky — stovky draku v letu, nebo visicich ve svych zavesnych kruzich, draky s jezdci na zadech pri honu na jeleny, nebo, v nekterych pripadech, v honbe na lidi. Dvoukvitek se jednoho z nich opatrne dotkl. V suchem, horkem vzduchu se latka okamzite rozpadla a zustala po ni jen jednoducha sit v mistech, kde byla protkana jemnym zlatym dratem.

„Zajimalo by mne, proc tohle vsechno opustili.“

Tak to nevim, odpovedel mu drak v jeho hlave.

Dvoukvitek se otocil a podival se do supinateho konskeho obliceje za sebou.

„Jak se jmenujes, draku?“ pokracoval Dvoukvitek v konverzaci.

Nevim.

Myslim, ze ti budu rikat Devaty paprsek.

Dobra, to tedy bude me jmeno.

Slapali dal vrstvami vse pokryvajiciho prachu, radou rozlehlych salu, jejichz stropy vysekane primo do skaly, podpirala mohutna slouporadi. Vsude byla bohata vyzdoba — od podlahy ke stropu byly steny jedinou smesici reliefu, soch, chrlicu a prolamovanych sloupu. Ve slabem osvetleni, ktere na Dvoukvitkovo prani obstaral Devaty paprsek, vrhaly ty nejpodivnejsi stiny. Prosli dlouhymi ochozy a obrovskymi skalnimi amfiteatry, pohrbenymi pod vysokou vrstvou hebkeho prachu a beznadejne prazdnymi. Bylo videt, ze do techto prostor cela staleti nikdo nevstoupil.

Pak uvideli cesticku vyslapanou v prachu, ktera vedla do jednoho z temnych usti tunelu. Nekdo ji pouzil teprve nedavno a pouzival ji pravidelne. Byla to uzka hluboka pesina v neporusene prachove vrstve.

Dvoukvitek se po ni vydal. Pesina je vedla dalsi radou salu a krivolakych chodeb a byla dost rozlehla i pro draka (a jak se zdalo, draci tudy kdysi chodili, protoze po ceste narazil Dvoukvitek na mistnost plnou dracich postroju a na dalsi, ktera obsahovala krouzkovou i platovou zbroj, dost velkou pro slona). Nakonec dosli k obrovskym bronzovym dverim, jejichz kridla byla tak vysoka, ze se vrcholky ztracely v temnote nad hlavou. Na vratech, ve vysi prsou uvidel Dvoukvitek male drzadlo v podobe mosazneho draka.

Kdyz se drzadla dotkl, brana se okamzite a se znepokojujici tichosti otevrela.

Dvoukvitkovi se okamzite ve vlasech objevily jiskricky. Nasledoval zavan horkeho vzduchu, ktery nezvedl prach tak, jak by to udelal obycejny vitr, ale vytvaroval jej do strasidelnych, napul zivoucich podob a teprve potom jej opet spustil k zemi. K Dvoukvitkovu sluchu se doneslo podivne, ostre stebetani Veci, uveznenych ve vzdalenem sklepeni Rozmeru, daleko za krehkou krajkou casu a vesmiru. Stiny se objevovaly i tam, kde nebylo nic, co by je mohlo vrhnout. Vzduch bzucel jako ul.