Barva kouzel

Kratce receno, vsude kolem nich se vybijelo nesmirne mnozstvi magie.

Mistnost za bronzovou branou byla osvetlena blede zelenou zari. Kolem sten byly narovnany rakve, kazda na vlastni mramorove rimse. Ve stredu mistnosti byl na vyvysenem stupni masivni kamenny trun a na nem sedela zhroucena postava, ktera se sice nepohnula, ale zato promluvila ostrym, stareckym hlasem. „Pojd dal, mladiku.“

Dvoukvitek postoupil kupredu. V matnem zelenem svitu rozeznaval, ze postava na trune patri cloveku. Podle podivneho zpusobu, jakym se vsak na sedadle rozkladala, Dvoukvitek usoudil, ze je dobre, ze ji nevidi lepe.

„Vis, ja jsem mrtev,“ ozval se hlas z mist, kde, jak Dvoukvitek horecnate doufal, mela postava hlavu. Mluvila docela beznym konverzacnim tonem. „Predpokladam, ze uz je to poznat, ne?“

„No,“ odpovedel Dvoukvitek mirne priskrcene, „uz ano,“ a zacal pomalu ustupovat.

„Samozrejme, to je jasne,“ souhlasil hlas. „Ty asi budes Dvoukvitek, ze? Nebo uz snad byvaly?“

„Byvaly?“ zeptal se nejiste Dvoukvitek. „Byvaly co?“

„Vis,“ pokracoval hlas, „to mas tak. Jedna z vyhod smrti je to, ze Smrt cloveka vysvobodi z okovu casu. Proto mohu videt nejen vsechno, co se stalo, ale i to, co se stane, a to vsechno najednou v jedinem okamziku. Je jasne, ze kdyz pro me neexistuje cas, neexistuje pro mne v praxi ani okamzik.“

„To ale nevypada jako nevyhoda,“ odpovedel Dvoukvitek.

„Myslis? Jen si predstav vsechny okamziky v jednom jedinem, davne vzpominky a oskliva prekvapeni, a mozna ze pochopis, co mam na mysli. No v kazdem pripade se konecne dostavam k tomu, co jsem ti chtel rici. Nebo uz jsem ti to rekl? Mimochodem, ten drak je opravdu velice hezky. Nebo uz jsem ti to rekl?“

„Je moc hodny. Jen tak se najednou objevil,“ vypravel Dvoukvitek osobe na trune.

„Ze se objevil?“ rekl hlas. „Ty si ho privolal!“

„No, uprimne receno, ja jsem jenom…“

„Ty mas Moc!“

„Ja jsem na nej jenom hodne myslel.“

„Ale vzdyt prave v tom spociva Moc! Uz jsem ti rekl, ze ja jsem Greicha Prvni? Nebo snad ten dalsi? Lituji, ale ja nemam s nadsmyslnem prilis velke zkusenosti. Co jsem to chtel… o ano, Moc. Ta povolava draky.“

„Myslim, ze uz jste mi rekl,“ spitl Dvoukvitek.

„Ano? No v kazdem pripade jsem ti to chtel rici,“ odpovedel mu zesnuly.

„Ale jak se to stane? Myslel jsem na draky cely zivot, ale dnes poprve se mi jeden ukazal!“

„No ano, vis, pravda je takova, ze v tom smyslu, jak ty vnimas existenci (a jak jsem ji vnimal i ja, nez jsem byl pred tremi mesici otraven), draci nikdy neexistovali. Ted mluvim samozrejme o pravem draku, draconis nobilis, abychom si rozumeli, protoze drak bazinny, draconis vulgaris, je obycejne stvoreni, ktere nestoji za rec. Na druhe strane opravdovy drak je stvoreni tak dokonaleho ducha, ze se muze v nasem svete zhmotnit jen na miste, jez je silne nasakle magii, ktera pomaha zeslabit steny mezi viditelnem a neviditelnem. Tam se mohou draci dostat na druhou stranu te hranice a vteli se do podoby odpovidajici vzorci moznosti naseho sveta. Ja si napriklad dovedu predstavit — no — alespon pet set draku najednou. Ale Liessa, nejdokonalejsi a nejzkusenejsi z mych deti, si jich nedovede soucasne predstavit vic nez padesat, a to jeste jen velice neurcite. To jenom kdyz uz tak mluvime o modernim vzdelani. Ona totiz ve skutecnosti neveri, ze draci existuji. Proto jsou jeji draci take dost nudni — zatimco ten tvuj,“ mluvil Greichuv hlas, „je skoro stejne krasny, jako byli nekteri z tech mych. To je pravy lek na stare oci, i kdyz mi z nich, uprimne receno, uz mnoho nezbyva.“

Dvoukvitek se ozval: „Porad mi rikate, ze jste mrtev…“

„No a ne?“

„No ano, ale, abych tak rekl, vite, oni mrtvi toho vetsinou moc nenamluvi. To je takove pravidlo.“

„Byval jsem vyjimecne mocny carodej. Moje dcera me samozrejme otravila. V nasi rodine je to celkem uznavany a bezny zpusob, jak se dostat k moci, ale brzy jsem si uvedomil,“ mrtvola si povzdechla, nebo se alespon odnekud z mist, kde mela usta, ozval bolestny povzdech, „ze ani jeden z mych potomku si neni schopen nad temi dvema ostatnimi vybojovat svrchovanou moc na Wyrmbergu. Je to velice hloupe usporadani. Kralovstvi, jako je nase, by melo mit jedineho vladare. Proto jsem se nakonec rozhodl, ze zustanu v teto neformalni podobe, a to je nesmirne znepokojuje. Nedopreji svym potomkum poteseni z meho pohrbu, dokud z nich nezustane jen jediny, ktery by se zucastnil meho posledniho obradu.“ Od mrtvoly se ozval osklivy kychavy zvuk. Dvoukvitek se presvedcoval, ze to bylo uchechtnuti.

„Takze to byl jeden z nich, kdo nas nesl?“

„Liessa,“ ozval se znovu carodejuv hlas. „Byla to ma dcera Liessa. Ta je z nich nejsilnejsi. Draci mych synu nejsou schopni uletet vic nez par mil a potom zmizi.“

„Zmizi? Vsiml jsem si, ze ten, ktery nas sem prinesl, byl napul pruhledny.“

„Samozrejme,“ prisvedcil Greicha. „Moc pusobi jen v okoli Wyrmbergu. Zakon neprime umernosti, vis? Aspon ja si myslim, ze je to tak. Kdyz draci zaleti prilis daleko, zacinaji se proste ztracet. Jinak uz by ted moje mala dcera Liessa vladla celemu svetu, to mi ver. Ale nemel bych te zdrzovat. Predpokladam, ze bys rad zachranil sveho pritele.“

Dvoukvitek lapl po dechu. „Hruna?“

„Ne, toho nemyslim. Toho hubeneho carodeje. Muj syn Lio!rt se ho prave pokousi rozsekat na kusy. Obdivuji zpusob, jakym jsi ho zachranil. Chtel jsem rici, zachranis.“

Dvoukvitek se vztycil v cele sve vysi, coz bylo pomerne jednoduche. „Kde je?“ zeptal se a vykrocil ke dverim sveraznym zpusobem, ktery mel predstavovat odhodlany krok hrdiny.

„Staci, kdyz budes sledovat stopu v prachu,“ odpovidal hlas. „Liessa me obcas chodi navstevovat. Obcas zajde za starym tatou, ta moje holcicka. Ta jedina mela dost silnou povahu, aby me zavrazdila. Jablko, ktere nepadlo daleko od stromu. Tak tedy hodne stesti, ale myslim, ze to uz jsem rikal. Nebo jsem chtel rici, ze ted to reknu.“

Dvoukvitek se rozebehl mrtvymi tunely a drak se velkymi lehkymi skoky drzel tesne za nim. Dunivy hluk se postupne ztratil v bludisti napeti. Netrvalo dlouho a Dvoukvitek musel zastavit a uplne bez dechu se oprel o jeden sloup. Zdalo se mu, ze uz je to cela vecnost od chvile, kdy mel naposled v ustech neco k snedku.

Proc neletis? Ozval se mu v hlave hlas Devateho paprsku. Drak rozepjal kridla a zkusmo jimi zamaval. Na okamzik se zvedl do vzduchu. Dvoukvitek na nej chvilku ochromene ziral, ale pak se k nemu rozbehl a rychle mu vylezl na krk. Vzapeti byli ve vzduchu. Drak lehce letel nekolik stop nad zemi a chodba za nimi se halila do hustych oblaku zvireneho prachu.

Dvoukvitek se drzel ze vsech sil a Devaty paprsek proletel spojenym systemem podzemnich prostor a pak se zacal zvedat nahoru nad rozlehlym tocitym schodistem, ktere bylo dost siroke, aby poslouzilo ustupujici armade. Na jeho vrcholu vyleteli do prostor, ktere vypadaly jako obydlene. Zrcadla ve vsech chodbach byla vylestena a odrazela slabe blede svetlo.

Citim jine draky.

Kridla se promenila v rozmazanou cmouhu a Dvoukvitkem to trhlo dozadu. Drak se otocil a vyrazil dlouhou bocni chodbou jako vlastovka trapena cmeliky. Dalsi prudka zatacka je vynesla z usti tunelu do obrovske jeskyne. Hluboko pod nimi bylo videt cimsi napul zasypane kameny a vysoko nad hlavou zahledli otvory ve stenach, kterymi dovnitr proudily mohutne snopy svetla. U stropu se neco delo. Zatimco Devaty paprsek s hromovym pleskanim kridel stoupal, Dvoukvitek si prohlizel hradujici ptaky a droboucke lidske postavicky, ktere pomoci jakesi zahadne sily chodily po stropu jeskyne.

To je hradovaci jeskyne, prohlasil mu v hlave spokojenym tonem Devaty paprsek.

Najednou Dvoukvitek zahledl, jak se jedna z malych lidskych postavicek odpoutala od stropu a zacala se rychle zvetsovat…

Mrakoplas pozoroval, jak se mu Lio!rtova bleda tvar zacina vzdalovat. To je legracni, zabrebtala mala castecka jeho mozku. Jak to, ze stoupam nahoru?

Pak se zacal ve vzduchu prevracet a v jeho pocitech prevladla skutecnost. Ritil se dolu na trusem pokryte dno jeskyne.

V hlave mu zavirily myslenky. A jako vzdy si prave tuhle kritickou chvili vybrala slova Zaklinadla a zacala se mu z hlubin mozku prodirat na povrch. Zdalo se mu, ze na nej nalehaji: „Proc bys nas nerekl? Co muzes