„Tim chces rict, ze ty spaleniny na my ruce sou jenom predstavy?“
„Ano. Ne!“ divoce zavrtela hlavou. „Vysvetlim ti to pozdeji.“
„No, budes si k tomu muset najit vopravdu dobry prostredky,“ vystekl na ni Hrun. Potom se znovu podival smerem k Liartovi, ktery zacal sestupovat dolu.
„Hlavne me ted
„Bez!“ vykrikl na ni Hrun. Znovu ji vsi silou odhodil na stranu a sam se vrhl stremhlav k zemi. Tesne nad nimi proletel Liartes na svem draku a na zemi se objevil dalsi spaleny pruh travy.
Zatimco se zvire zacalo stacet k dalsimu naletu, Hrun vyskocil a rozbehl se jako chrt k lesu lemujicimu okraj areny. V tech mistech byl les sotva vic nez prerostle krovi, ale ani tudy nemohl zadny drak proletet.
Liartes to ani nezkousel. Pristal se svym zviretem na louce nekolik yardu od hajku a opatrne slezl se sedla. Drak slozil kridla a natahoval hlavu k zelene stene, zatimco jeho pan se oprel o kmen osameleho stromu a zacal si tise pohvizdovat.
„Muzu te spalit na prach,“ prohlasil po chvili.
V houstine se nepohnul ani list.
„Nejsi nahodou tamhle v tech ibiscich?“
Ibisky se promenily v plamenne more.
„Ale ted jsem te urcite zahledl v tamhletom kapradi!“
Z kapradi zbyla sit bile zebrovaneho popela.
„Jenom to zbytecne protahujes, barbare. Proc se nevzdas hned? Ja uz jsem spalil lidi! Pry to ani trochu neboli,“ prohlasil Liartes a rozhlizel se po krovi.
Drak sledoval jeho pohled a spalil kazdy trochu prihodny chomac krovi, ktery mohl slouzit jako ukryt. Liartes vytahl mec a cekal.
Hrun se snesl ze stromu, a uz kdyz padal k zemi, nohy mu bezely. Za nim zarval drak a zacal se s praskotem prodirat krovim, ale Hrun bezel, bezel s pohledem uprenym na Liarta a v rukou sviral suchou vetev.
Je to malo znama, nicmene pravdiva skutecnost, ze dvounozi tvorove vetsinou bezi na kratke vzdalenosti rychleji nez tvorove ctyrnozi jednoduse proto, ze ctyrnozci si musi pri behu nohy preci jen trochu roztridit. Hrun za sebou slysel skrabani drapu a pak hlasite zaduneni, kdyz drak rozevrel kridla a pokusil se vzletnout. Kdyz se Hrun priblizil, pozvedl Liartes mec, ale Barbar ho odrazil suchou vetvi. Pak uz Hrun do Drakopana narazil a dvojice padla k zemi.
Drak zarval.
Hrun zasahl sveho protivnika s chirurgickou presnosti kolenem mezi nohy. Liartes zarval. Podarilo se mu vsak na oplatku zasahnout Barbara do obliceje a prerazil mu nos. Nebylo to poprve.
Hrun vykopl a zvedl se na nohy. Ocitl se tvari v tvar konske draci tvari a videl, ze se drakovi nadyma hrud a rozsiruji nozdry.
Jeho noha vyletela jako blesk a zasahla Liarta, ktery se pokousel postavit, ze strany do hlavy. Muz padl k zemi.
Drak zmizel. Ohniva koule, ktera mirila k Hrunovi, se rozplynula, driv nez k nemu doletela. Zastihl ho uz jen slaby zavan tepleho vzduchu. Pak se rozhostilo ticho, prerusovane jen praskotem horiciho podrostu.
Hrun si prehodil bezvladneho Drakopana pres rameno a drobnym klusem se rozbehl nazpet do areny. Na polovicni ceste nasel Lia!rta, leziciho v bezvedomi s podivne pokroucenou nohou na trave. Sehnul se a se zamrucenim si ho hodil na volne rameno.
Na zvednutem stupni, pod baldachynem na jedne strane areny, jej cekala Liessa a stary obradnik. Drakopani uz nabyla sveho netecneho klidu a upirala pohled na Hruna, ktery ji k noham slozil obe bezvladna tela. Vsude kolem postavali v uctivych skupinkach lide.
„Zab je,“ rekla Liessa.
„Zabijim tehdy, kdy se to libi mne,“ odpovedel ji. „zabit lidi v bezvedomi, to neni spravny!“
„Nenapada me prihodnejsi cas,“ souhlasil se svou pani obradnik. Liessa si odfrkla.
„Dobra, tak je zapudim od dvora,“ prohlasila. „Jakmile se jednou ocitnou za hranicemi wyrmbergske magie, ztrati Moc. Stanou se z nich obycejni loupezivi rytiri. To by ti vyhovovalo?“
„To jo.“
„Jsem prekvapena tvym milosrdenstvim, bar… Hrune.“
Hrun pokrcil rameny. „Chlap v mym postaveni to ani jinak delat nemuze. Musim si hlidat image, ne?“ Rozhledl se kolem. „Tak a tedka ta posledni zkouska.“
„Varuju te, je velice nebezpecna! Jestli si ale prejes, muzes odejit. Podstoupis-li vsak tu posledni zkousku a obstojis v ni, stanes se panem Wyrmbergu a samozrejme mym zakonitym manzelem.“
Hrunuv pohled se srazil s jejim. Pred ocima mu probehl cely jeho dosavadni zivot. Najednou se mu zazdalo, ze se skladal jen z rady dlouhych vlhkych noci, kdy musel spat pod hvezdami, zoufalych boju se skrety, mestskymi strazemi, lupici a zlymi knezimi a v posledni dobe dokonce se tremi polobohy — a to vsechno k cemu? Dobra, kapl z toho majetek — poklady, to pripustil, ale kde jsou ted? Taky zachrana panen v nesnazich prinasela urcitou chvilkovou odmenu, ale vetsinou to skoncilo tak, ze jim dal slusne veno a v nekterem vetsim meste je opustil. Ona se totiz po urcitem case i ta nejprijemnejsi byvala panna zacala chovat ponekud majetnicky a ztracela smysl pro jeho pokusy o zachranu jejich stradajicich sester. Zkratka a dobre, jedine, co v zivote ziskal, byla povest a bezpocet jizev, ktere mu pokryvaly cele telo. Byt vladcem — to by mohl byt docela prijemne. Hrun se vesele usklibl. Kdyby mel takovouhle zakladnu, draky a celkem velkou skupinu bojovniku, to uz by se s nim opravdu muselo pocitat.
A navic, ta holka nebyla zrovna oskliva.
„Ta treti zkouska?“ rekla.
„Zase budu beze zbrani?“ zeptal se.
Liessa zvedla ruce a stahla si z hlavy helmici. Kolem hlavy a po zadech se ji rozlila zaplava rudohnedych vlasu. Pak rozepnula sponu na plasti, ktery ji sklouzl z ramen. Pod nim byla naha.
Ve chvili, kdy ji Hrun preletel pohledem, rozbehly se mu v hlave dve kalkulacky. Jedna scitala cenu zlata jejich naramku, tygrich rubinu, vsazenych do prstenu na nohou, briliantove kapky, ktera ji zdobila pupek, a tech dvou vyjimecne umelecky zpracovanych naprstku ze stribrneho filigranu. Druha byla napojena primo na jeho libido. Obe davaly vysledky, ktere ho neobycejne potesily.
Pozvedla ruku a s usmevem mu podala pohar vina.
„Myslim, ze tentokrat ne.“
„Vzdyt ani nehnul prstem, aby ti pomohl,“ znel posledni Mrakoplasuv argument.
Krecovite se drzel Dvoukvitka kolem pasu a drak zatim opisoval obrovsky kruh, pricemz se nebezpecne naklanel. To, ze se prave dozvedel, ze drak i jeho supinaty hrbet jsou pouze vysledkem jakehosi trirozmerneho denniho snu, nezmenilo nic na jeho pocitu straslive zavrati. Jeho mysl neustale sklouzavala k predstave toho, co by se stalo, kdyby Dvoukvitkovo soustredeni neco rozptylilo.
„Proti tem samostrilum nemel ani Hrun nadeji,“ prohlasil Dvoukvitek rozhodne.
Kdyz se drak vznesl nad pas krovinate krajiny, kde trojice stravila v nejistem spanku vlhkou a nepohodlnou noc, vyhouplo se nad okrajem Zemeplochy slunce. Pochmurna modr a sed casneho rana se okamzite zmenila na bronzovou zari, ktera razem zaplavila svet. Tam, kde slunce dopadlo na vodni hladinu, nebo svetelnou prehradu, nabyly jeho paprsky barvy tekuteho zlata (Diky hustote magickych poli, obklopujicich Plochu, se svetlo pohybovalo podzvukovou rychlosti a tato jeho zajimava vlastnost byla vyuzivana napriklad lidmi z Velkeho Nefa, kteri behem staleti zkonstruovali slozite a zvlastni prehrady a vylozili nektera udoli lestenym kremenem a s jejich pomoci slunecni zari pochycovali a svym zpusobem
Pred nimi se vznasela magicky vytvorena, miliony tun tezka nemoznost, nazyvana Wyrmberg. Jak se rysovala proti nebi, Mrakoplas se s tim pohledem celkem vyrovnal, dokud se nepodival stranou a nezahledl, jak se stin Wyrmbergu prodluzuje na bile plani oblaku, ktere jej stale obklopovaly.
„Co vidis?“ zeptal se Dvoukvitek draka.
