Barva kouzel

Draci, bylo jedine, co Mrakoplasovi v panice hucelo hlavou. Pokusil se soustredit, predstavit si draka opravdu co nejziveji. Kdyz se to podarilo jemu, myslel si, proc by se to nemohlo podarit mne. Nic se vsak nestalo.

Mrakoplas to zkusil znovu, obratil oci v sloup a napjal kazdou zilku v tele. Drak. Jeho predstavivost, preci jen uz trochu otlucene a opotrebovane zarizeni, se pokusila upnout na draka. Jakehokoliv draka.

MAS TO MARNE, zasmal se hlas, ktery znel jako duneni pohrebniho zvonu. TY NA NE PRECI NEVERIS!

Mrakoplas vytrestil oci na priserne jizdni zjeveni, ktere se mu zasklebilo primo do tvare, a jeho vedomi se v hruze vzepjalo.

Vyslehl oslepujici blesk.

Pak nastala neproniknutelna tma.

Mrakoplas ucitil pod nohama mekkou podlahu, kolem se rozlila naruzovela zare a ozval se prekvapeny vykrik mnoha lidi.

Vydesene se rozhledl kolem. Stal v jakemsi podivnem tunelu, naplnenem po obou stranach sedadly, na kterych byli pripoutani lide ve velice nezvyklem obleceni. Vsichni na nej kriceli.

„Probud se,“ zasycel. „Musis mi pomoct!“

Tahl bezvedomeho turistu za sebou a pomalu ustupoval pred davem, az volnou rukou nahmatl podivne tvarovanou kliku. Zmackl ji, vpadl do otevrenych dveri a prudce je za sebou zabouchl.

Rozhledl se po dalsi mistnosti a setkal se s vydesenym pohledem jakesi mlade zeny. Ta upustila tac, ktery nesla v ruku a hlasite vykrikla. Byl to takovy ten druh vykriku, po kterem se obvykle objevil svalnaty ochrance. Mrakoplas, zaplaveny adrenalinem, coz byl v jeho pripade cisty destilat strachu, se obratil a protlacil se kolem ni dal. Pred ocima se mu objevila dalsi sedadla a lide na nich se krcili, kdyz kolem nich tahl stredni ulickou bezvedome Dvoukvitkovo telo. Teprve ted si vsiml, ze za sedadly je rada malych okenek. Nekolika okenky bylo na pozadi sedivych mracen videt draci kridlo. Bylo stribrne.

Tak me sezral drak, pomyslel si. To je nesmysl, odpovedel si vzapeti. Z draciho bricha neni videt ven! Pak ramenem narazil do dveri na konci tunelu a podarilo se mu jimi projit do mistnosti tvaru sirokeho kornoutu, ktera byla jeste mnohem podivnejsi nez samotny tunel.

Byla plna drobouckych blikajicich svetelek. Mezi svetelky sedeli ve velkych calounenych kreslech ctyri muzi, kteri na nej zirali s otevrenymi usty. Zacal ustupovat a vsiml si, ze jejich pohledy nahle zamirily kamsi na stranu.

Mrakoplas se pomalu otocil tim smerem. Vedle nej stal paty muz — mladsi, vousaty a tak tmavy, jako nomadi z Velkeho Nefa.

„Kde to jsem?“ zeptal se carodej. „To je draci bricho?“

Mladik ustoupil, prikrcil se a strcil Mrakoplasovi do obliceje cernou skrinku. Muzi v kreslech se skrcili za operadla.

„Co je to?“ zeptal se Mrakoplas. „Obrazkova skrinka?“ Natahl se a vzal mu ji z ruky. Jak se zdalo, jeho pohyb mladeho muze v prvni chvili zaskocil. Pak ale vykrikl a pokusil se skrinku Mrakoplasovi zase vzit. V teze chvili vsak take vykrikl jeden ze ctverice sedicich muzu. Ted vsak uz nesedel, ale stal a ukazoval na mladika nejakym malym, kovovym predmetem.

Melo to uzasny vysledek. Mladik couvl a zvedl ruce nad hlavu.

„Prosim, dejte mi tu bombu, pane,“ obratil se k Mrakoplasovi muz s kovovou veci. „Hlavne opatrne.“

„Todle?“ zeptal se Mrakoplas. „Jen si to vemte, ja vo to nestojim.“ Ten druhy si od nej krabicku velice opatrne vzal a polozil ji na zem. Zbyli tri sedici muzi se ocividne uvolnili a jeden z nich zacal velice rychle mluvit do zdi. Carodej ho s uzasem pozoroval.

„Nehybejte se!“ vystekl muz s tou kovovou — s amuletem, rozhodl se nakonec Mrakoplas, urcite je to amulet. Tmavy mladik ucouvl az ke stene.

„To od vas bylo opravdu velice odvazne,“ prohlasil Drzitel amuletu, „to vam tedy povim!“

„Coze?“

„Copak je vasemu priteli?“

„Memu priteli?“

Mrakoplas se podival na Dvoukvitka, ktery stale jeste setrvaval v mirumilovnem bezvedomi. To nebylo tak divne. Co ho ale opravdu prekvapilo, bylo to, ze Dvoukvitek ma na sobe nove saty. Divne saty. Kozene spodky mu koncily nad koleny. Na horni casti tela mel jakousi vestu z vyrazne pruhovane latky a na hlave podivny maly klobouk. S ptacimi pirky.

Nezvykly pocit v oblasti nohou primel Mrakoplase, aby se podival dolu. Jeho saty se take zmenily. Misto pohodlneho sirokeho roucha, tak skvele prizpusobeneho volnosti a rychlosti pohybu ve vsech moznych nepredvidanych situacich, mel na nohou jakesi platene trubky. K nim mel kratky kabat ze stejneho materialu a na krku…

Do dnesniho dne nikdy neslysel jazyk, kterym mluvil muz s amuletem. Byl hruby a vzdalene pripominal stredove nareci — tak jak je mozne, ze mu rozumi kazde slovo?

Jak to vlastne bylo…? Najednou se proste ocitli v tomhle drakovi, ale predtim spolu preci byli… sedeli… potkali se v letistnim baru a vyborne se bavili, takze se prirozene dohodli, ze si v letadle sednou vedle sebe a on slibil Jacku Zwiblumenovi, ze az pristanou ve Statech, poveze ho kolem. Presne tak to bylo. A pak se Jackovi udelalo spatne a on zpanikaril a tak se dostali az do kabiny pilotu a zaskocili toho unosce. Jasne. Ale co u vsech certu znamena to ‚stredove nareci‘? Doktor Marco Plasciho si pretrel celo rukou. Ted by si dal hlt neceho k piti.

Po mori pricinnych souvislosti se rozbehly vlnky paradoxu.

Mozna ze nejdulezitejsi zjisteni, ktere by se melo zrodit v myslenkach kazdeho, kdo se pohybuje vne souhrnu mnohocetnosti, je to, ze presto ze se carodej a turista v letadle objevili teprve nedavno, byli v nem soucasne pritomni uz od zacatku, tak jak to urcuje bezny prubeh veci. Tim chceme rici tohle: Zatimco byla pravda, ze se objevili v rozmeru urcenem temito konkretnimi souradnicemi pred nekolika minutami, bylo take pravda, ze v nich soucasne zili od zacatku. Ano, to jsou ty chvile, kdy se lidska rec vzdava a odchazi si dat panaka.

Skutecnost je takova, ze nekolik quintilionu atomu se proste zhmotnilo (jenze, jak uvidite dale, ve skutecnosti se nezhmotnilo) ve vesmiru, kde podle vsech pravidel nemeli byt. Obvykle udalosti tohoto typu konci obrovskou explozi, ale protoze jsou nastesti vesmiry velice houzevnatymi utvary, konkretni vesmir, o kterem je prave rec, se zachranil tim, ze okamzite obratil nepretrzitost vesmirneho casu a zameril ji do bodu, kde mohly byt prebytecne atomy bez nebezpeci umisteny. Pak se rychle pretocil zpet do toho maleho osvetleneho kruhu, kteremu jeho obyvatele pro nedostatek lepsich vyrazu rikaji Pritomnost. Pochopitelne to ponekud zmenilo historii — odehralo se o neco mene valek, objevilo se nekolik dinosauru navic a tak podobne, ale v zasade cela udalost probehla vyjimecne klidne.

Za hranicemi tohoto konkretniho vesmiru se bohuzel sila nahle dvojzvratne reakce nekolikrat odrazila od povrchu Souctu veci, zohybala cele rozmery a beze stopy potopila nekolik galaxii.

O tom vsem ale dr. Marco Plascio, vek 33, svobodny, narozeny v Italii, vychovany v New Jersey, odbornik na atypicke okyslicovaci reakce nekterych atomovych reaktoru, nemel ani poneti, pravdepodobne by tomu neveril, ani kdybyste mu to vypraveli.

Jak se zdalo, Zweiblumen byl stale jeste v bezvedomi. Letuska, ktera za potlesku ostatnich cestujicich pomohla Marco Plasciovi na sedadlo, se nad jeho spolecnikem starostlive sklanela.

„Uz jsme to sdelili na letiste,“ naklonila se k Marco Plasciovi. „Bude nas tam cekat vuz prvni pomoci. Prominte, ale v seznamu cestujicich je uvedeno, ze jste doktor…“

„Nevim, co by mu mohlo byt,“ odpovedel spesne Marco Plascio. „Bylo by to neco jineho, kdyby byl atomovym reaktorem typu Magnox. Nemohl by to byt nejaky sok?“

„Nikdy jsem nezazila…“

Jeji vetu pretrhlo hlasite zaduneni v zadni casti letadla. Nekolik cestujicich vykriklo. Prudky zavan vzduchu rozviril vsechny noviny, casopisy a ubrousky a v blaznive smesici je unasel chodbickou.

Za nimi se ulickou hnalo jeste neco jineho. Bylo to velike, nahore oble, drevene a okovane mosazi. Melo to stovky malych nozicek. Pokud to bylo opravdu tim, cim se to zdalo byt — chodici piratskou truhlou az po okraj plnou naloupeneho zlata a draheho kameni — pak to otevrelo to, cemu se rika viko.

Uvnitr nebyl poklad. Zato tam byl rada velkych hranatych zubu, bilych jako drevo sykomory, a pulzujici jazyk barvy mahagonu.